Česko nikdy nebylo globálním epicentrem grilování, a to logicky. Zaprvé jde samozřejmě o naše pivní klima, my Češi nejsme úplně „venkovní“ národ jako třeba Italové, Španělé nebo Argentinci. A zadruhé za to může i naše bydlení. Zkuste pořádně roztopit poctivý gril na balkoně v paneláku, kde stále žije téměř třetina lidí, a skončí to přátelskou sousedskou pomocí s vaší defenestrací.
Oázou grilů ale nebyly ani naše zahrady, ty bývaly spíš rodinným JZD. Časy se ale rychle mění. Když jsem před pár lety ještě bydlel v pražských Holešovicích, z nichž se stává „überčtvrť“, začalo to tam v posledních letech stále více vonět grilováním. Noví a mladí obyvatelé kdysi průmyslové a dělnické čtvrti začali najednou grilovat na balkonech, terasách i střechách svých drahých bytů. A můžu potvrdit, že nešlo o „vůni“ marinády z masa ze slevy, která samozřejmě jen zakrývá jeho jistý kvalitativní deficit. A vůně grilu se o něco více nese i mezi domy periferních Horních Počernic, kde v domě se zahradou bydlím dnes. A pochopitelně i s grilem, protože podle českých parametrů se s manželkou určitě můžeme považovat za grilovací fanatiky.
Grilujeme venku, kdykoli to jen jde, protože „očouzené“ maso, zeleninu i ovoce prostě nic nenahradí. A když zrovna není počasí na sezení venku, čemuž třeba letošní brutální rok zatím hojně přál, sníme ugrilované jídlo doma. Jestli ale chcete vědět, jak vypadá české průměrné grilování, zde je pár informací z výzkumů. Češi nejvíc grilují jednou za čtrnáct dní s rodinou doma na zahradě. A nejčastěji si připravují to, co doma: tedy vepřové a kuřecí maso se zeleninou a sýry, které si koupí v hypermarketu. Pravidelně přitom griluje 81 procent Čechů, z nichž jen pět procent rozpálí gril několikrát týdně. Řečeno statisticky, patřím tedy do jisté pětiprocentní komunity, takže exkluzivního klubu. Aspoň něco! Můžou za to určitě i mé návštěvy Argentiny, kde je grilovací asado skoro všude. A to i u dálnic, kde argentinským kamioňákům supluje americké fastfoody. Navíc právě Argentinci grilují snad všechny části zvířat, takže vás maso na talíři občas fakt překvapí – a ne vždy mile.
Naštěstí v Argentině u asada nikdy nechybí mocný červený Malbec, který perfektně spláchne i ty nejdivočejší chutě. Pravda, pro Argentince i pro obyvatele sousední Chile asado není jen nějaký gril: podobně jako u fotbalu jde o národní kulturní fenomén a obsesi blížící se náboženství. Navíc klasické asado není žádný zahradní gril ani vzhledem: v podstatě jde o mega ohniště, kde asador na dřevěném uhlí často griluje celé kusy zbouraných krav a pod nimi pak i krvavé klobásy, chorizo a ano… i vnitřnosti. Právě ty patří k těm částem, kvůli nimž jsem v Argentině vypil nemálo malbecu, často zatraceně teplého. Jestli ale chcete zažít něco na způsob michelinského punku, pusťte si na Netfl ixu výborný seriál Chef‘s Table, konkrétně díl s Francisem Mallmannem.
To je (nejen) argentinský bůh grilování, a díky zmíněmému seriálu hned pochopíte proč. Jen vás musím upozornit, že po jeho zhlédnutí už nikdy nebudete grilovat jako průměrný Čech, protože je to návykové. Mallmann si s grilováním v přírodě vůbec neláme hlavu a maso i zeleninu láduje na rozpálené dříví, takže nejen kapie trochu připomínají uhel. Věřte ale, že je to hotová věda, jako všechno špičkové. Ostatně můžete to ochutnat i v jeho restauraci Patagonia Sur, pokud se náhodou ocitnete v Buenos Aires. Ta mimochodem sídlí ve čtvrti La Boca, kde na slavném stadionu La Bombonera hrají legendární Boca Juniors.
