Dokumentarista Martin Šmok Dokumentarista Martin Šmok

2

fotografií

Antisemitismus byl, je a bude, říká dokumentarista Šmok

J

Je autorem několika dokumentárních filmových sérií založených na svědectví pamětníků, podílel se také na historické přesnosti filmu Toman a byl kurátorem výstav o moderní židovské historii. Kromě práce pro USC Shoah Foundation publikuje odborné články, přednáší a věnuje se zkoumání primárních zdrojů informací spojených s moderními dějinami naší země. 

Vy jste se narodil v Basileji? 

Ano, narodil jsem se tam československým občanům, jak tamní orgány na všech dochovaných dokumentech týkajících se mého narození zdůrazňovaly. Když mi byly dva roky, dotyční občané se do Československa vrátili, táta nemohl přenést přes srdce, že by už nikdy neviděl své rodiče – a naivně uvěřil slibům soudruhů o tom, že bude moci pracovat stejně jako předtím. 

Zabýváte se životem židovských občanů v komunistickém Československu v poválečné éře, kdy poprvé jste slyšel o postavě Zdeňka Tomana? 

Na figuru Zdeňka Tomana jsem narazil někdy v roce 1998 při mapování poválečných osudů některých osobností židovského protinacistického odboje na Slovensku. Byl jednou z postav dokumentárního filmu Bricha, který jsme vyrobili s kolegou Petrem Bokem. Ale víc než Tomanem samotným se zabývám poválečnou dobou, kdy se mnozí s minimem informací a přemírou emocí rozhodovali, co se svým zachráněným životem. 

Vybaví se vám nějaký podobně dobrodružný životní osud, jaký prožil Zdeněk Toman?

K otevření hranic a podpoře židovských uprchlíků, což za své největší dílo označoval Zdeněk Toman, se hlásili ještě dva tři další lidé, kteří stejně jako on tvrdili: zařídil jsme to já! Tomanova životní cesta je pro československé předválečné komunisty vlastně typická, vymyká se zejména mocí, kterou v určitý okamžik měl – a brzkým útěkem do zahraničí. Film Toman je pro mne asi nejpřesnějším možným zachycením toho, co o Tomanovi víme – já z něho byl nadšený. Jsem asi už profesionálně postižený, u jiných filmů mě totiž občas jímá hrůza z toho, jaké dramatické efektní či sladkobolné výmysly a nesmysly se doporučují do škol jako studijní materiály k moderní historii. 

Vy se ostatně věnujete také oblasti vzdělávání o genocidách. 

Coby předseda spolku OpenEye společně s kolegy vytvářím digitální vzdělávací materiály v češtině založené na unikátním archivu filmových svědectví, který na Univerzitě jižní Kalifornie spravuje USC Shoah Foundation. Tento archiv, známý jako Archiv vizuální historie, obsahuje svědectví nejen o době druhé světové války, ale také o genocidě Arménů, genocidě ve Rwandě, či o ukrajinském Holodomoru. Jde o svědectví sesbíraná od sedmdesátých let po dnešek, natočená po celém světě. Genocidy mají mnoho společného, i když se odehrávaly ve zcela jiných dobách ve velmi odlišných lidských společenstvích. Konstrukce nepřítele, šíření nenávisti, strach z neznámého podporovaný propagandou, to vše jsou pamětníky popisované fenomény lidského chování, ze kterých je možné se poučit a získat tak cennou dovednost pro dnešek. Nevnímat lidské bytosti jako příslušníky nějakých často imaginárních skupin, ale jako jednotlivce. Tyto vzdělávací materiály jsou dostupné v e-learningové platformě IWitness a v aplikaci IWalks. 

Nenávist vůči různým skupinám, etnikům včetně například Židů ale nemizí. 

Antisemitismus byl, je a bude, je to součást evropské identity, která se z politických důvodů rozšířila po celém světě. Mít ověřenou konstrukci nepřítele, na kterého můžete svádět vše od nakažených studní, po vlastní strach z očkování se vždycky hodí. Co se mění je stud antisemitů z toho, že jsou antisemity. Ten stud u nás momentálně opadá. 

Zakořeněný antisemitismus se nevyhnul ani naší nedávné historii, mnoho let po druhé světové válce. Co byla takzvaná Akce Pavouk? 

Pavouk bylo krycí jméno jednoho z tajných celostátních programů komunistické Státní bezpečnosti, který si kladl za cíl sestavit seznamy všech židů a jejich potomků v zemi. Navazoval na podobné aktivity tzv. protinacistického referátu, který podobné seznamy udržoval a aktualizoval do poloviny šedesátých let, kdy byl zrušen. Komunisté, vedeni carskou ruskou tradicí nenávisti ke všemu židovskému, se již necelých pět let po válce nerozpakovali využívat nacistické teze pro vlastní mocenské účely a manipulaci davů. Každý žid byl pro ně agent imperialismu, sionista, rozvratník a špion. Po okupaci sovětskými vojsky v roce 1968 bylo předchozí uvolnění režimu, který sionisty sledovat přestal, označeno jen za další sionistické spiknutí proti komunismu a sledování sionistů, tedy všech občanů, kteří měli židovské předky, bylo postupně obnoveno. A trvalo až do konce vlády komunistické strany. 

Čemu z vaší odborné dokumentaristické tvorby, co by mohla pojmout širší veřejnost, se plánujete věnovat v nejbližší době? 

Podílel jsem se na části obsahu doprovodného katalogu k výstavě Židovského muzea v Praze Labyrintem normalizace – židovská obec jako zrcadlo většinové společnosti, která proběhla v roce 2017. Jedním ze zásadních projektů pro mne byla nová expozice Židovského muzea ve Španělské synagoze v Praze, věnovaná dějinám židovské přítomnosti od 19. století do dneška. I když se nyní muzea postupně otevírají, pořád je šance vidět tuto expozici bez davů zahraničních návštěvníků a v klidu zkoumat texty, fotografie, dokumenty i filmy z audiovizuálních panelů. Co se plánů do budoucna týče, těch mám víc, než by bylo zdrávo. Snad se mi podaří alespoň vydat knihu o tajemné smrti Charlese Jordana v létě 1967.