Autor historické literatury Kosatík: O mých hrdinech se mi zdá a ve snech si s nimi povídám

Pavel Kosatík

Pavel Kosatík Zdroj: Soukromý archiv Pavla Kosatíka

Pavel Kosatík
Pavel Kosatík
3
Fotogalerie

Spisovatel, scénárista, novinář a v neposlední řadě také právník Pavel Kosatík napsal desítky knih. Z poslední doby například o běžci Emilu Zátopkovi nebo prezidentovi Tomáši Garrigue Masarykovi. Jaké byly Kosatíkovy spisovatelské začátky? A co chystá nyní? 

Myslíte, že vám původní právnická profese mohla konkrétně pomoci při psaní a sbírání dokumentárních materiálů k historickým knihám?

Věřím, že mi pomohla, zajímal jsem se o historii už na těch právech, bavila mě tam latina, doktorát jsem si udělal z předmětu Dějiny státu a práva. Studoval jsem před rokem 1989, kdy bylo právo hodně zpolitizované, což byl jeden z důvodů, proč jsem  od něj potom odešel. Ale ten pevný římskoprávní základ, který právním myšlením dodnes prostupuje, byl i tehdy jasně zřetelný. Naučil jsem se představě, že určitý obor lidské činnosti může tvořit ucelený systém, svázaný pevnými pravidly, to mi později usnadnilo hledat podobnou systematiku i jinde. A pokud neexistovala, tak si ji vytvářet. 

A ještě mě na těch právech bavil jeden obor, kam politika moc nemohla, a to bylo mezinárodní právo veřejné, upravující styky mezi státy, mezinárodními organizacemi a podobně. Tam člověk taky pochytil kus představy o fungování objektivního světa, na komunistech nezávislého. A ještě se přitom naučil jazyky, což tehdejší školství, s výjimkou ruštiny, nijak zvlášť nepodporovalo. 

Vzpomenete si na dobu, kdy jste si uvědomil, že byste se psaním rád živil? 

Když začínáte, tak takhle z hlediska obživy moc neuvažujete. Člověk má spíš něco na srdci a zvažuje, jestli je to dost důležité, aby to vypravoval ostatním. Já jsem měl možná začátek usnadněný tím, že jsem začal psát o historii po roce 1989, tedy v době, kdy to začalo mít smysl a kdy se o ni lidé začali mnohem víc zajímat. A začali taky žasnout nad tím, co všechno se třeba jen v našich dějinách 20. století mohlo odehrát. Mnozí společně žasneme dodnes. 

Jak postupujete při práci na daném díle? 

Snažím se, aby práce na každé knize nebo scénáři byla jiná. Napsal jsem přece jenom už pár desítek knížek a nechtěl bych, aby mě to nějak limitovalo, ani v očích čtenářů, ani mě jako autora, když začínám psát novou knížku. Snažím se, aby to bylo vždycky s čistým stolem. Co vzniklo předtím, přestává v té chvíli existovat. Jde mi vlastně o to, aby si každá práce sama řekla o způsob, jak má být udělaná. Proto mi psaní některých knih trvá dlouho, protože než se věc sama vyloupne, někdy to trvá. Některé téma je taky určené víc odborníkům, jiné široké veřejnosti. 

Zdá se mi, že svět odborné historiografie se u nás uzavírá hodně do sebe, odborníci píší pro jiné odborníky a na zbytek světa hledí trochu spatra. Mě více zajímá psaní pro obyčejné lidi. Dokud se jakoČeši nevyrovnáme se svou minulostí, nehneme se dopředu. To se týká všech, nejen odborníků. 

Jak dlouho jste pracoval na knize o Emilu Zátopkovi a máte ke sportu, obzvlášť k běhání, nějaký bližší vztah? 

Asi dva roky, tehdy jsem také dost běhal, což mně právě pro psaní takové knihy přišlo důležité. Pak ale přišel úraz, po kterém mně zbylo kolo a chození po horách. 

Setkal jste se někdy s panem Zátopkem či jeho paní? 

S Emilem Zátopkem jenom jednou, když už to byl starý pán. S Danou Zátopkovou mě seznámila Věra Čáslavská, když jsem psal knížku o ní. Takže jsem za paní Danou jezdil konzultovat nejdřív věci k Věře, a pak, když jsem začal psát knížku i o jejím muži, taky věci k ní a Emilovi. 

Která osobnost, jejíž životní příběh jste přenesl do knih, vám dala z hlediska časové náročnosti nejvíce zabrat a která vám nejvíce utkvěla v paměti? 

Nejtěžší byl Masaryk, asi netřeba vysvětlovat proč, jeho dílo je mimořádné a složité, ať máte na mysli knihy a texty, nebo činy. Když jsem knihu o něm dopisoval, byl jsem doopravdy rád, že jsem ho přežil. V paměti mi jinak utkvěli myslím skoro všichni, často se mi o různém mém hrdinovi v noci zdá a všelijak si s ním povídám. Mimořádně blízký mi byl Ferdinand Peroutka, způsobem, jakým se jako člověk a autor stavěl k politickým problémům, a sice, že jim neuhýbal, i jak heroicky se snažil snášet různá trápení, která z toho vyplývala. 

Na čem v současné době pracujete, mohl byste to přiblížit? 

Dopsal jsem knížku o novodobých slovenských dějinách. Myslím, že s námi Čechy to jde poslední dobou od desíti k pěti, a tak jsem nám chtěl připomenout, že existuje národ, který na rozdíl od nás to dvacáté století využil mnohem lépe.

Jak nejraději odpočíváte, když nepíšete? 

Kdekoli v pohybu v přírodě, a je mi úplně jedno, jestli je to na Hané nebo třeba v Toskánsku.