13

fotografií

Pohnutý osud první očkované Češky: Od šestnácti ve válce, po ní hodně temná místa

O

Očkovací vakcína je konečně v ČR. Jako první si ji nechali naočkovat v živě přenášeném přenosu premiér Andrej Babiš a válečná veteránka Emílie Řepíková (95). Její osud opravdově symbolizuje celé české pohnuté století. S bílými i temnými místy.

Narodila se v polské obci Malowana osídlené Čechy, kteří hledali své štěstí na zemědělsky hojné, leč nevyužívané půdě. A dařilo se jim.  Příští generace tu vyrostla, vzmohla se a Emíliin tatínek začal skupovat pozemky. Tvrdil: „Dům lehne popelem, ale pole neshoří!

Pohnutý osud poslední lásky atentátníka Gabčíka: "Maminko, zastřelí mě," psala před popravou
Jaké asi muselo být pro přítelkyni Josefa Gabčíka, který byl zodpovědný za atentát na Heydricha, Annu Malinovou, když čekala na popravu od gestapa a myslela na svoji tříletou dceru Alenku? Dcera členky československého odboje Alena Voštová si v životě zažila své. Nikdy ale svojí mamince nic neměla za zlé. Brala ji jako hrdinku, kterou jistě byla.

Smáli se i plakali

To platilo až propuknutí druhé světové války. Oblast postupně obsadila vojska německá i ruská a šestnáctiletá Emílie patřila mezi děvčata, jež s radostí vstoupila do nově vzniklé Svobodovy armády, jejímž cílem bylo osvobodit Československo. Důvod pro vstup do armády popisovala po letech prozaicky, nalákala ji kamarádka. „Liduška měla uniformu, vázanku, bílou košili a mně se to tak líbilo," vzpomínala se smíchem. 

Do tuhého začalo jít při přechodu na okupované území Československa. Němci se dukelského průsmyku do Československa nehodlali vzdát a boje byly opravdu tvrdé. Na Dukle padlo mnoho volyňských Čechů, ale ti co přežili, byli šťastní, že mohou pomáhat osvobodit zem jejich předků. Když překračovali hranici, poklekávali a nabírali hlínu do rukou. Pro všechny to byl jeden z nejdojemnějších okamžiků jejich životů.

Emílie Řepíková doprovázela bojující jednotky přes Moravu až do Prahy. Pro volyňské Čechy byl vstup do hlavního města svátek. „Smáli jsme se i plakali. My ženy jsme si točily vlasy na papírky, abychom byly krásné. To víte, vysněná Praha! I my holky z týlu jsme si připadaly jako hrdinky."

Život po válce

Po vybojované vítězné válce byl její partner Vladimír, se kterým se znala již z Volyně, přesunut do Žatce, kde zajišťoval odsun německého obyvatelstva. Emílie svou lásku následovala a po odsunutých Němcích dostali vilku v Libočanech a tak se natrvalo vrátili do země původu. V roce 1946 měli svatbu.

Vladimír Řepík později pracoval na Ministerstvu obrany a po okupaci Československa působil od roku 1970 jako velvyslanec ČSSR při velitelství Varšavské smlouvy. Své ženě  prý o své práci nic neříkal, prý se jen bál, a když se vyptávala, odsekával jí, že má být ráda, že nic neví.

Zmiňoval se o Reicinovi, před kterým se kdekdo klepal. O tom, co se dělo v 50. letech, o procesech, si moc nemyslela, souhlasila s režimem a považovala dobovou propagandu za pravdivou.

Související články