Očkovací vakcína je konečně v ČR. Jako první si ji nechali naočkovat v živě přenášeném přenosu premiér Andrej Babiš a válečná veteránka Emílie Řepíková (95). Její osud opravdově symbolizuje celé české pohnuté století. S bílými i temnými místy.
Narodila se v polské obci Malowana osídlené Čechy, kteří hledali své štěstí na zemědělsky hojné, leč nevyužívané půdě. A dařilo se jim. Příští generace tu vyrostla, vzmohla se a Emíliin tatínek začal skupovat pozemky. Tvrdil: „Dům lehne popelem, ale pole neshoří!
Smáli se i plakali
To platilo až propuknutí druhé světové války. Oblast postupně obsadila vojska německá i ruská a šestnáctiletá Emílie patřila mezi děvčata, jež s radostí vstoupila do nově vzniklé Svobodovy armády, jejímž cílem bylo osvobodit Československo. Důvod pro vstup do armády popisovala po letech prozaicky, nalákala ji kamarádka. „Liduška měla uniformu, vázanku, bílou košili a mně se to tak líbilo," vzpomínala se smíchem.
Do tuhého začalo jít při přechodu na okupované území Československa. Němci se dukelského průsmyku do Československa nehodlali vzdát a boje byly opravdu tvrdé. Na Dukle padlo mnoho volyňských Čechů, ale ti co přežili, byli šťastní, že mohou pomáhat osvobodit zem jejich předků. Když překračovali hranici, poklekávali a nabírali hlínu do rukou. Pro všechny to byl jeden z nejdojemnějších okamžiků jejich životů.
Emílie Řepíková doprovázela bojující jednotky přes Moravu až do Prahy. Pro volyňské Čechy byl vstup do hlavního města svátek. „Smáli jsme se i plakali. My ženy jsme si točily vlasy na papírky, abychom byly krásné. To víte, vysněná Praha! I my holky z týlu jsme si připadaly jako hrdinky."
Život po válce
Po vybojované vítězné válce byl její partner Vladimír, se kterým se znala již z Volyně, přesunut do Žatce, kde zajišťoval odsun německého obyvatelstva. Emílie svou lásku následovala a po odsunutých Němcích dostali vilku v Libočanech a tak se natrvalo vrátili do země původu. V roce 1946 měli svatbu.
Vladimír Řepík později pracoval na Ministerstvu obrany a po okupaci Československa působil od roku 1970 jako velvyslanec ČSSR při velitelství Varšavské smlouvy. Své ženě prý o své práci nic neříkal, prý se jen bál, a když se vyptávala, odsekával jí, že má být ráda, že nic neví.
Zmiňoval se o Reicinovi, před kterým se kdekdo klepal. O tom, co se dělo v 50. letech, o procesech, si moc nemyslela, souhlasila s režimem a považovala dobovou propagandu za pravdivou.
