Atraktivita Česka mezi investory neklesá, země je stále druhou nejzajímavější v regionu. Ekonomika roste, podle některých ale narazila na svůj strop, nízké jsou i mzdy. „Češi nejsou o tolik hůř placeni, ale Poláci mají menší sklon k úsporám. My, když peníze dostaneme, usyslíme je a do ekonomiky nepustíme,“ říká prezident poradenské společnosti Deloitte Josef Kotrba.
Loňský rok byl rekordní z hlediska fúzí a akvizic v Česku. Jak to vypadá letos?
Začátek je dobrý, máme jednu velkou transakci, která byla už oznámena i veřejně – prodávali jsme Papcel. Zásobárna transakcí vypadá také dobře.
Největší pohyb zaznamená jaké odvětví?
To je těžké říci, trh se hýbe od tradičních odvětví, kde zaznamenáváme spanilou jízdu pana Strnada a Czechoslovak Group, ale jestli se něco většího strhne v utilitách, objemy mohou být obrovské.
A realitní sektor?
Ten je obrovsky živý. Je tomu tak vždy, když je dobré počasí, to je takový nejsnadnější indikátor. To, jak předpokládám, bude pokračovat celý rok.
Na loňský rekord ve fúzích a akvizicích měla zcela určitě vliv oslabovaná koruna. Kdy čekáte konec intervencí a co to udělá s trhem?
To jsem sám zvědav. Intervence skončí letos, přičemž je zajímavé, že cena intervencí roste a roste. Leden byl úplně rekordní, ačkoli centrální banka už není tolik zapálená do toho v nich pokračovat. Trochu to připomíná přístup ve zdravotnictví, kdy většinu nákladů za život do vás strčí čtrnáct dní měsíc před úmrtím. Stejně tak centrální banka do intervencí vrazí nejvíce peněz ve chvíli, kdy už ji nechce a těší se, že toho nechá.
Kam se koruna vydá?
Uvidíme, co bude výsledkem konce intervencí. Myslím, že pokud proto, abyste udrželi korunu na 27 korunách, k tomu vynakládáte více a více prostředků, tak když toho necháte, nemůže to mít jiný výsledek, než že měna posílí.
Proti tomu je teorie, kterou jsem slyšel například od Mirka Singera, která říká, že všichni spekulanti už nakoupili tolik korun, že je budou muset zase prodat a budou tedy intervenovat ČNB. Tedy korunu už nebude prodávat centrální banka, ale spekulanti.
Krátkodobě, v prvním okamžiku v období zvýšené volatility, která je špatně pro ekonomiku i pro M&A, může teoreticky i oslabit.
Čtěte vše o devizových intervencích >>>
Dosavadní očekávání prudkého posílení kurzu koruny dávalo určitou pomoc zahraničním investorům – jestliže si kupujete korunové aktivum a očekáváte, že se v budoucnu koruny překlopí do zahraniční měny, můžete si připlatit. Očekávaná volatilita je může odradit.
Na druhé straně už loni byla převaha českých investorů, což vidím i teď u transakcí, co máme na stole. I tam je hodně tuzemských hráčů. Nemyslím, že to bude jako v roce 2008, tedy model zapnout–vypnout. Tehdy jsme zažili situaci, kdy transakce popadaly všechny najednou.
Exportéři si už dopředu stěžují, že na ně konec intervencí negativně dopadne. Myslíte, že to bude tak zlé?
Někteří ekonomové zase oponují, že to dosud měli exportéři extrémně lehké… To, že to exportérům ztíží pozici, o tom nejsou pochybnosti. Kdyby byli ponecháni v setrvalém stavu, tedy bez intervencí, je pravděpodobné, že by mezitím koruna posílila hodně. Trh byl dlouho zaplaven intervenčními korunami a ty nezmizí ani po konci intervencí, jenom se zarazí jejich příliv. Takže je jisté, že se koruna nevrátí tam, kde by byla, kdyby bý- vala banka neintervenovala.
Exportéři tedy dostali velmi slušný polštář v podobě intervencí a budou z nich těžit i poté. Těžší to budou mít, ale kdo to nemá těžké…
Myslíte, že mohou někteří i zkrachovat, když neustojí dělat byznys při vyšších cenách?
Když se bavíme takto obecně, někdo takový se určitě objevit může. Trendově bych to ale neviděl. Predikce pro evropskou ekonomiku jsou minimálně pro příští rok příznivé, nemyslím tedy, že půjde o masový jev. Ani ve Švýcarsku, kde efekt posílení měny po ukončení intervencí byl obrovský, to nevyvolalo žádnou bouři.
Říkal jste, že loni byli na poli M&A hodně aktivní domácí hráči, stále se hodně mluví o Číňanech… Radíte Číňanům?
Ano, radíme.
Už z toho lezou nějaké konkrétní akvizice, nebo je to pořád jen jakési zkoumání terénu?
Ano, už z toho začínají být zajímavá čísla. Ale zase, nemá to žádný významný vliv na celkovou ekonomiku, tam stále dominují evropští investoři.
A čekáte skutečně nějakou větší aktivitu ze strany Číny?
V současné době to tak vypadá, ale ano, je to očekávání.
Kdo jsou typově subjekty, kterým radíte?
Nejde to říci. Máme silné průmyslové hráče, kteří kupují doplňky svého výrobního programu nebo chtějí proniknout na trhy, jsou to opravdu oboroví investoři. Máme ale i klienty, kteří podnikají v jiné oblasti a zde je zajímají portfoliové investice.
Spíše jde o státní, nebo soukromé investory?
Oboje.
Jaká je nyní atraktivita jednotlivých zemí střední a východní Evropy pro investory? Kdo je premiantem?
Hodně se mluví o Rumunsku… Polsko je největší, takže vždy bylo atraktivní. Dříve bylo považováno řekněme za veliké a zajímavé, nicméně problematické. Dnes Polsko převzalo pozici bezkonkurenčního lídra, má skvělý růst, ta země prakticky nepoznala krizi po roce 2008, byla tam zanedbatelná a záhy skončila. Zatímco my jsme si ještě přidali malé kolečko, které bylo výhradně naše. Chovali jsme se extrémně fiskálně konzervativně. To odskok Polska zvýšilo.
Ztrácí Česká republika popularitu?
Stále jsme patrně druhá nejzajímavější země v regionu. Rumunsko je také zajímavé, ale řada investorů zjistila, že to tam není tak snadné. Ano, mají růst, ale byli velmi volatilní v krizi. Podmínky k podnikání tam jsou obtížnější, méně předvídatelné. Že bych zrovna čekal úprk investorů z Česka do Rumunska, to nikoli. Zajímavý je slovenský vývoj. V době rozdělení bylo o poznání chudší než Česká republika a hodně nás dojelo.
V poslední době se mluví o tom, že jsou v Česku hodně nízké mzdy, že se konvergence ne úplně daří, tudíž zůstáváme pod Německem a Rakouskem stále tam, kde jsme historicky byli. Je pravda, že ekonomika narazila na svou kapacitu, na strop?
Rychlou konvergenci neočekávám. V krátkodobých výhledech je vidět, že porosteme trochu rychleji než eurozóna čili nějaká ta klopýtavá konvergence lehce pod jedno procento ročně se dá čekat. Nedávno jsem slyšel výsledky jednoho průzkumu, že Češi jsou jedněmi z nejspokojenějších zaměstnanců v Evropě. O peníze si tedy neříkají.
Když se podíváme na strukturu HPD proti Polsku, u nás privátní spotřeba, tedy to, co domácnosti projedí a utratí, je markantně rozdílná – my projíme o deset procent méně HDP než Poláci.
No a když se podíváme na příčiny, není to nutně tím, že jsme o tolik hůř placeni, ale že Poláci mají sklon k úsporám tři procenta a my jedenáct. Takže my, i když ty peníze dostaneme, tak je usyslíme a do ekonomiky je nepustíme.
Takže vyšší mzdy by neznamenaly velkou změnu?
Domácnosti by byly bohatší, což by bylo určitě fajn. Jen naznačuji, že to má hodně společného s našimi ambicemi a naší agresivitou, s jakou jdeme za svými i osobními cíli.
Co se týče ekonomiky, co by se muselo stát, abychom se stali dravějšími, více rostoucími?
Musíme se razantně pustit do nových odvětví, mít nové úspěchy. Když se podíváme na přelom tisíciletí, několik lidí zahájilo podnikání v oblasti antivirových programů, což jsou nyní firmy globálního významu. Takové příběhy mohou ekonomice pomoci.
Na druhé straně úplně nesdílím nechuť k takzvaným montovnám. Řada jich dělá mnohem více, než jen montuje, obsahují sofistikovanější výrobu. A navíc ne každý se stane programátorem a uspěje v globální ekonomice.
Obáváte se ohrožení demokracie? Například časopis Economist před časem uvedl, že v Česku se demokracie od voleb 2013 zhoršuje…
Ve všech zemích východní a střední Evropy vidíme znepokojivé trendy, v žádné z nich se nedá říci, že tam demokracie vůbec není, ale stabilně a poklidně to nevypadá. Nenapadá mě ani jedna z nich, kde by se dalo říci, že to jde predikovatelnou trajektorií konvergence k západoevropským zemím. Co je horší, že Evropa, náš donedávný kompas, ke kterému jsme vzhlíželi a chtěli k němu konvergovat, se trochu porouchala. V řadě zemí vidíme vzestup populistických stran.
Americké investiční banky považují politická rizika v EU za největší možnou příčinu ekonomických obtíží a vedle těch politických stran, které mají znepokojivé názory, vidíte i posuny v náladách obyvatelstva. To je zřetelné třeba v Británii po brexitu. Tedy menší sná- šenlivost vůči cizincům.
Vždycky mě fascinují čeští nadšení přívrženci brexitu, jak si neuvědomují, že jaksi ti nežádoucí cizinci nejsou Pakistánci či Nigerijci, to jsme my, Středoevropané, i když hlavně Poláci a Rumuni. Jen proto, že Čechů je tam málo, nejsou tolik na ráně.
Od prvního prosince došlo ve vedení Deloitte k velké změně, stal jste se z vedoucího partnera prezidentem. Co to konkrétně znamená a jak se změnilo řízení firmy?
Ve firmě jsem osmnáct let, po celou dobu se věnuji fúzím a akvizicím, šest let jsem byl vedoucím partnerem. Což pro představu znamená, že je člověk odpovědný za plánování, za vnitřní chod firmy. Tuto roli jsem tehdy přijímal za podmínky, že budu dále dělat normální práci, tedy v M&A. Dále moje síla byla vždy v práci s klienty, nejen v transakční oblasti, ale obecně s velkými klienty. Změna má za účel, abych se plně věnoval klientům. Vedení společnosti jsem předal Dianě Rádl Rogerové.
Kdo má ve firmě nyní poslední slovo? Vy, nebo vedoucí partnerka?
Plán dělá Diana a plán je pánem života nás všech ve větších firmách.
A zodpovědnost za výsledky?
Tu máme všichni, jsme partnership.
Co je pro tuzemský Deloitte nejsilnějším pilířem z hlediska příjmů?
Jednoznačně poradenství. Což je i globální trend. Byť v Česku u všech firem z našeho odvětví neplatí a není to pravda ani u všech Deloitte v ostatních zemích. V rámci poradenství jsou to věci, které se vztahují k IT. Ačkoli se s Deloitte pojí slovo audit, tak fakticky se dá rozdělit na tři třetiny: audit je nejmenší, daně a právní služby jsou trochu větší třetinou a poradenství je největší. Ještě tedy není, jako třeba v Americe, polovinou.
Jaký máte cíl? Chcete, aby v tomto koláči něco více rostlo?
Chceme samozřejmě růst celkově, i strategie 2020, která nás také řídí, je dost expanzivní. U consultingu ale očekáváme největší růst, také tam přijdeme s větší produktovou nabídkou, takže budeme expandovat i do polí, kde jsme nebyli.
| Josef Kotrba (50) |
| Vystudoval ekonomiku průmyslu na VŠE, poté teorii her a mikroekonomii na University of Pittsburgh, kde obhájil Ph.D. Počátkem devadesátých let působil jako vědecký pracovník v CERGE a Národohospodářském ústavu AV ČR. Ve druhé polovině devadesátých let byl v představenstvu SPT Telecom a České spořitelny – zde byl náměstkem ředitele, řídil investiční bankovnictví. Od roku 1999 pracuje v poradenské firmě Deloitte Czech Republic. Před šesti lety byl jmenován vedoucím partnerem Deloitte pro ČR a SR, loni v listopadu se stal prezidentem Deloitte ČR. Jeho manželkou je Petra Buzková, mají dceru Annu. |
