Profesionální horolezec Radek Jaroš má jako řada dalších „domácí vězení“. Plánoval vyrazit za svým novým snem a navštívit nejméně dostupná místa světa. I on teď ale musí aspoň na čas své plány přehodnotit. „Nesmyslná panika mě nyní připravila o veškerou práci. Na začátku jsem chtěl hrát hrdinu, a hlavně jsem čekal byrokracii. Ale nakonec jsem o podporu státu požádal,“ říká horolezec a živnostník Radek Jaroš.
Byl jste jedním z prvních Čechů, kteří měli na horolezectví živnostenský list. Jak se tohle stalo?
V roce 2002 jsem coby společník stavební firmy pochopil, že mé himálajské horolezectví nejde skloubit s prací. Věnoval jsem se mu stále intenzivněji. Když jsem přišel na městský úřad s touto žádostí, poslali mě na okres, protože si nebyli jistí, zda je to možné. Tedy abych měl v živnostenském listě uvedeno, že se věnuji sportovní činnost v oblasti horolezectví. Na okresním úřadě mi řekli, abych přijel za dva týdny, protože si ani tam nebyli jistí, jestli ho mohu dostat. Byl jsem druhý případ profesionála, se kterým se setkali, tím prvním byl Martin Koukal (mistr světa v běhu na lyžích a mimo jiné i účastník několika horolezeckých expedic – pozn. aut.).
Když jste živnostník, zažádal jste si v důsledku současných vládních omezujících opatření proti šíření koronavirové nákazy o „pětadvacítku“, případně o další podporu od státu?
Na začátku jsem chtěl hrát hrdinu, a hlavně jsem čekal byrokracii. Ale nakonec jsem žádal. A hned vše odevzdal za čtvrtletní DPH. Podle mého názoru nesmyslná panika mě nyní připravila o veškerou práci. Přednášky, prodeje knih. Většina sponzorů má taky finanční problém anebo nasadila úsporný program. Je velice pravděpodobné, že první fakturace za kalendáře, které vydávám a které jsou součástí mojí obživy, dostanu až v listopadu nebo v prosinci. Takže teď pojedu minimálně půl roku na úspory. Mám kam sáhnout, ale měl jsem je připravené na důchod.
Jak moc je horolezectví i v klidných časech soběstačná živnost?
Je to podnikání, do něhož jsem ze začátku strkal peníze, které jsem vydělal ve stavební firmě, a z nich jsem byl schopný zaplatit první expedice. Náklady jsou v řádu stovek tisíc až do milionu korun. Časem to přestalo být únosné. Za to, že člověk vyleze na osmitisícovku, nedostane žádnou finanční odměnu. Proto jsem začal shánět peníze přes sponzory. V prvních fázích mi to stačilo, abych mohl odjet na expedice. Nyní díky tomu, že jsem si vybudoval nějaké jméno, to šlo. Díky spolupráci s Canonem jsem se naučil fotit a filmovat. Začal jsem dělat přednášky, vydávat nástěnné a stolní kalendáře a poté jsem byl donucen psát knihy. Posléze jsem se stal i nakladatelem. Knihu si sám napíšu, vydám a distribuuji. Mám za sebou desítky let v horách, úspěchy, prohry, zranění, cesty přes překážky. Úspěšně dělám motivační přednášky. Naučil jsem se vše snad dělat efektivně, takže mě to uživí.
Máme květen, jaké roční období je nejvhodnější na expedice?
Lezecké sezony v Himálaji jsou dvě. První je v dubnu a v květnu, druhá v září a v říjnu. Časem jsem zjistil, že druhá je pro lezení na osmitisícovky nevhodná, takže zůstává duben, květen. Tomu se podřídila příprava. A posléze následné zpracování nabraných materiálů, ať už fotografií, filmů, nebo samotných vzpomínek. Teď je ale duben a květen passé.
Co jste původně pro letošek plánoval? Tedy než jste zjistil, že toho moc plánovat nepůjde?
Po koruně Himálaje, kterou jsem dokončil jako patnáctý člověk na světě bez kyslíku, jsem dokončil i korunu světa. Cílem bylo zdolat nejvyšší vrcholy všech kontinentů. Korunu světa a korunu Himálaje bez kyslíku má dohromady možná jenom Reinhold Messner, ale přesně nevím. Každopádně není to malý počin. Abych byl upřímný, s korunou Himálaje to přišlo tak nějak samo a ani jsem ji na začátku neplánoval. Mám rád výzvy a částečně jsem k tomu v uvozovkách donucený nějakým zájmem a očekáváním lidí, že něco budu dělat. Je potřeba mít nějaký projekt a nějaký cíl. Ten nový, poslední se zrodil celkem zajímavě.
Povídejte.
Když jsem byl sám v Jižní Americe, a předtím než jsem zdolal nejvyšší horu Jižní Ameriky Aconcaguu, navštívil jsem Velikonoční ostrov. Když už jsem tam byl, vyrazil jsem na nejvyšší vrchol, sopku Maunga Terevaka. Ono jde teda jen o pět set metrů vysoký kopec. Ale později jsem zjistil, že je to dvanáctá nejizolovanější hora světa. Když jsem si pročetl celý seznam, zjistil jsem, že z dvanácti jich už šest mám zdolaných. Patří sem totiž i některé, které jsou v koruně světa, třeba Kilimandžáro nebo Elbrus. A pak jsou v tom žebříčku takové zajímavé cíle jako Kamčatka, nejvyšší vrchol Polynésie nebo Grónska a na ty jsem si začal myslet. Až jsem se dotlačil do projektu 15 nejizolovanějších hor světa. Tak uvidíme, jak to s tímto nápadem bude dál.
Krajské volby 2020: Vysočina >>>
Vás asi dost štve, že teď nemůžete ven, že?
Jednoznačně. Hlavně kvůli tomu, že jsem hodně svobodomyslný člověk. Zažil jsem komunismus, zavřené hranice a jen o výjezd do tehdejší Jugoslávie jsem marně žádal asi čtyři roky. Teď nás pohrobci komunistů zavírají zase? Hlavní cíle jsem naštěstí stihl. Na přelomu roku Afriku, potom jsem byl v Kanadě a v Hondurasu. Vrátil jsem se 11. března. Měl jsem před sebou v dubnu soustředění na kolech na Mallorce. To oželím. Pak v červnu cestu okolo Slovinska na kolech. To už bylo takové víc pracovní pro sponzora. Ale jinak jsem udělal doma zase spoustu práce, která roky čekala.
Dělá vám něco v těchto dnech radost?
V Novém Městě na Moravě se nám podařilo prosadit v nové hale horolezeckou stěnu. I ve vedlejší Bystřici a ve Žďáru se na těch stěnách budu moci vrátit ke svým počátkům. Budu mít příležitost trénovat pravidelně. Zároveň budu moci ukázat mladým lidem, kteří s horolezectvím začínají, že i odsud vede cesta k úspěchu.
Je horolezectví pro každého? Měl by ho aspoň každý chtít zkusit?
Základ je, že jde o pohyb v přírodě. Když pomineme posledních sto let, tak jsme žili jako lidstvo pořád v souznění s přírodou. Teď žijeme ve velkých městech, v aglomeracích. Jsme líná hovada, když to řeknu s nadsázkou. Mám pocit, že takových lidí, kteří pochopí, že tohle je špatná cesta, bude přibývat. Chodit do přírody a sportovat alespoň v rámci možností je přirozený návrat. Napumpovat svaly ve fitku je taky super, ale přírodu a dlouhodobý pohyb v ní nenahradí.
Co vás takové cesty naučí?
Když se vrátíte domů do české kotliny, pochopíte, že Česko je jedno z nejlepších míst pro život. Mohu porovnávat s různými zeměmi a kontinenty. Máme jednu z největších sociálních rovností, jaká na světě existuje, přístup ke zdravotnictví, které je na špičkové úrovni. Nemáme války, zemětřesení, tornáda, požáry, potopy. Akorát lidé, kteří tu žijí, a hlavně pak ti, kteří necestují, si toho neváží. Bohužel naše povaha je taková, že pořád brbláme. A lidem chybí úsměv.
Takové je i poselství vašich přednášek a besed?
Přednášky pro veřejnost jsou takovým průřezem expedice toho roku. Teď nedávno jsem měl zrovna těžkou přednášku o koruně světa, kterou jsem dělal poprvé. Měl jsem přes osm set fotek na hodinu a půl, což bylo peklo. Když dělám přednášky pro firmy, je to více motivační. Jde o cestu malého kluka, který měl sen, že se stane horolezcem přes horolezeckou firmu, kterou jsme dokázali vybudovat. Dávám jim příklad, jak v horolezectví funguje týmová práce. Na začátku jsem jezdil ve velkých týmech a pak jsem zjistil, že je to jen náhodná skupina lidí, která ale nejde za jedním cílem. Po třetí neúspěšné expedici na K2 jsem si uvědomil, že tenhle model nechci praktikovat a raději pojedu v malém týmu s lidmi, kterým absolutně věřím a na které se mohu spolehnout. Od té doby se nám začalo dařit. Ve třech lidech jsme zdolali Kančendžengu v Himálaji, jedinou osmitisícovku, na které Češi ještě nebyli. Do té doby to byla také doména velkých federálních expedic o patnácti až dvaceti lidech.
Byl byste rád za podporu státu, nebo jinak, kdyby se výprava na nějakou horu stala ekvivalentem mistrovství světa v atletice?
Stát není schopný se postarat sám o sebe. Víme, jak to dopadlo s financováním sportu po pádu Sazky. Takže je to velmi složitá situace. Navíc se doba posunula úplně jinam. Teď se více leze v malých týmech. Těžko to nějak institucionalizovat. Nejsem naivní. Toho, čeho jsme dosáhli já, Adam Ondra nebo Mára Holeček, jsme dosáhli v rámci vlastní individuality. Tím že jsme si zaplatili celý svůj vývoj a růst. Vždycky jsem měl na vrcholu hory českou vlajku, ale ze státních peněz jsem nedostal ani korunu. Ale ani ji neočekávám. Třeba ve Slovinsku je horolezectví druhým nejrozšířenějším sportem, má tam úplně jinou podporu a tradici. U nás v rámci státních nebo sportovních organizací horolezectví nikoho nezajímá. Až bude horolezectví tady rozšířeno jako tam, asi se o tom můžeme bavit.
Zmínil jste Adama Odru. Zajímáte se o sportovní lezení, nebo je to úplně jiná disciplína?
Já jsem na tom vyrostl. Když jsem začínal v osmnácti letech s horolezectvím, doma v podkroví jsem si postavil umělou horolezeckou stěnu, což byla tehdy rarita. Byl jsem poměrně rychle a blízko české lezecké špičce na skalkách, ale bohužel jsem se do ní nedostal. I kvůli tomu, že v mé blízkosti tento sport nebyl tak rozšířený jako například v Praze, Liberci nebo v Ostravě. Byl jsem sám z Vysočiny a neměl šanci cestovat. Byl jsem poměrně dobrý, potkával jsem se na skalách a lezl s oběma Adamovými rodiči, se kterými jsem stejně starý. Zhruba pět let zpátky jsme měli Extreme Alpy Team, který dal dohromady Láďa Jirásko, který zastupuje Rakouský alpský klub v Praze. V tom týmu se mnou byli Adam Odra a Lucie Hrouzová, která se věnuje drytoolingu, tedy lezení se zbraněmi. Já a děti mých spolulezců z dob, kdy nám bylo tolik co jim nyní. Zhruba deset let zpátky, kdy Adam v šestnácti vyhrál světový pohár, jsem ho zmiňoval na každé tiskové konferenci. Tehdy ho nikdo moc neznal, což mě mrzelo. Teď je slavnější než já, což mu velice přeju. V horolezectví je Adam jako Usain Bolt v atletice a já jsem spíš takový keňský vytrvalec, který běhá maraton. Ale Adam je skvělý a sleduju ho pořád. Škoda že odpadla olympiáda.
Je nějaká věková hranice pro horolezectví?
Nelze říct. Je to samozřejmě o životním stylu. Kdybych pokračoval i ve svém věku ve zdolávání Himálaje, tak si troufám tvrdit, že bych patřil mezi světovou špičku. Ale protože už teď půjdu na nižší hory, budu spíš průměrný horolezec. Pořád však polezu se stejnou radostí. Vůbec mě věk netíží. Nepřemýšlím o něm.
Teprve teď si uvědomuji, jak moc jsem trénoval v době, kdy jsem jezdil do Himálaje. Vždy jsem si vážil toho, jak jsem všestranný. Když to zjednoduším, tak někdo je odkázaný ke svému jednomu sportu, například cyklistice nebo běžkám. Já se po této stránce dokážu bavit všestranně a spojit to s různými sporty. Jel jsem třeba Crocodile Trophy v Austrálii. Anebo když jsme dělali expedici na Elbrus, jeli jsme z Nového Města na Moravě na kolech. Což je asi 3,5 tisíce kilometrů. Šlo o to, aby to mělo i zajímavý příběh.
Příběh je i Messner, kterého jste také zmínil. Napadlo vás někdy, že byste se „prodal“ do zahraničí, jako se to povedlo právě třeba jemu?
Částečně mě to i napadlo, ale Messner je jen jeden. Nikdo se nedokázal nikdy globálně proslavit jako on. Navíc mám jazykový hendikep ještě z období socialismu. Druhá věc je, že Česko je malý trh. Kdybych byl z anglicky nebo německy mluvící země, představovalo by to úplně jiný potenciál. Každá taková země má ale někoho, kdo si dokáže místní trh ohlídat. Jsem lokální hráč.
Radek Jaroš (56) Rodák z Nového Města na Moravě je prvním Čechem, který zdolal všech 14 osmitisícovek, tedy nejvyšších vrcholů naší planety, a to bez použití kyslíkového přístroje. Tento úspěch je však raritou i ve světovém měřítku, podařilo se mu to jako patnáctému na světě. Podniká různé horolezecké expedice. Z nich pak tvoří přednášky, knihy, dokumenty. |
