Rozvinutý průmysl na území Českých zemí byl v průběhu první světové války přeorientován na válečnou výrobu, a nebyl tudíž připraven na fungování v mírových podmínkách. Suroviny byly nedostatkovým zbožím, zásobování všech důležitých komodit vázlo a růst inflace se nezastavoval. Tak začala cesta nového demokratického státu.
Situace vyžadovala radikální kroky, které v nově vzniklém Československu učinil tehdejší ministr Alois Rašín. Dopady jeho reformy na reálnou ekonomiku byly poměrně tvrdé. Průmyslová výroba vykázala v období let 1921–23 výrazný pokles a obdobnému poklesu zemědělské výroby zabránil jen nedostatek základních potravin na trhu stimulující poptávku po jejich produkci i přes nepříznivý cenový vývoj. V návaznosti na vývoj v průmyslu se propadl i vývoz, k čemuž přispělo i cílené zhodnocování koruny, paralelní výrazné oslabování měn hlavních obchodních partnerů (Německa a Rakouska) a silný protekcionismus uplatňovaný ve většině okolních zemí.
Souběžně s poklesem vývozu klesal i dovoz a obchodní bilance tak zůstávala v přebytku. Důvodem byla ochranářská opatření uplatňovaná českou vládou. Zatímco v roce 1921 hrubý domácí produkt rostl o osm procent, v roce 1922 poklesl o tři procenta. Pokles výkonnosti ekonomiky zvýšil nezaměstnanost, podniky se ocitly v platební neschopnosti a problémy měl i bankovní sektor, který byl v počátečních letech první republiky s průmyslem silně provázán.
Měnová reforma vytvořila podmínky pro stabilizaci československé ekonomiky a její růst v dalším období. Ekonomika v průběhu dvacátých let (s výjimkou roku 1926) rostla, a to v průměru osmiprocentním tempem. Zároveň probíhala její strukturální modernizace. Nová československá koruna se stala respektovanou a volně směnitelnou měnou a v roce 1929 se vrátila ke zlatému standardu.
Krize
Situace se významně změnila po burzovním krachu v říjnu 1929, když věřitelské státy namísto předchozího poskytování půjček požadovaly naopak splacení dluhů. Slabší státy byly za této situace nuceny zavést vázané devizové hospodářství či dokonce vyhlásit moratorium na veškeré platby do zahraničí. Zároveň došlo ke zvýšení protekcionismu v zahraničním obchodu, což mělo se zpožděním značné dopady do otevřené československé ekonomiky. Problém umocňovala rovněž asymetrická struktura zahraničního obchodu, když vývoz byl orientován zejména na země s vázaným devizovým hospodářstvím, zatímco dovozy byly realizovány především ze západních zemí a stejným směrem putovaly i splátky dluhů.
Pokles vývozu vedl k ochabování průmyslu, ale i stavebnictví a dalšímu zhoršování odbytových podmínek zemědělství. Rostla nezaměstnanost a ekonomika se stále hlouběji propadala do deflace. V problémech se následně ocital rostoucí počet bank, obzvláště pak po otřesu způsobeném bankrotem vídeňského Creditanstaltu na jaře 1931 a bankovní krizí v Německu kulminující v červenci téhož roku.
Oživení
Vybřednutí ekonomiky z krize a deflace bránil zejména příliš silný kurz koruny a s jeho udržováním spojený růst měnověpolitických úrokových sazeb, který banky z velké části promítly do klientských sazeb. Určité, ač jen mírné (vzhledem k ochranářským opatřením ve většině okolních zemí a neochotě domácích autorit povzbudit ekonomiku inflační emisí peněz) zlepšení přineslo až zavedení regulace úrokových sazeb na jaře 1933 a devalvace koruny v únoru 1934.
Významnou měrou se na stimulaci ekonomiky a sanaci bankovního sektoru podílely rovněž veřejné finance, kterým v důsledku toho v létě 1932 hrozilo dokonce totální zhroucení. Situace ve světové ekonomice se od podzimu 1936 začala postupně zlepšovat, což se společně s upevněním regulace úrokových sazeb a další devalvací koruny projevilo i v oživení československé ekonomiky a zlepšení situace na finančních trzích.
Po Mnichovu
Československo po mnichovské dohodě ztratilo 30 procent území, třetinu obyvatelstva a orné půdy, dvě třetiny průmyslových kapacit a hlavní železniční a silniční proudy byly přerušeny záměrně vytvořenými německými a maďarskými územními výběžky. Po zabrání německými vojsky a v následném období protektorátu byla česká ekonomika začleněna do německé válečné ekonomiky. Již v březnu 1939 byla zavedena „nucená správa“ klíčových podniků. Byly ustanoveny ústřední svazy průmyslu, obchodu, řemesel a dopravy, které v podstatě určovaly objem produkce, sortiment, rozdělování surovin a prostředků. Obchod se zahraničím byl usměrňován dle potřeb Německa.
Obnova
Po skončení války došlo k poměrně rychlé obnově průmyslu. Zatímco v roce 1945 dosahovala průmyslová výroba jen zhruba poloviny úrovně produkce z roku 1937, o rok později to již bylo mírně přes 70 procent a v období dvouletého plánu (1947–8) již byla úroveň z roku 1937 o 10 procent překročena. Brzdou rozvoje ale byl válečným obdobím a masivním odsunem německého obyvatelstva zdecimovaný lehký průmysl, jehož obnova postupovala mnohem pomaleji než v těžkém průmyslu. Obtížně probíhala rovněž obnova zemědělství, které ještě v roce 1953 dosahovalo jen 88 procent úrovně produkce z roku 1937.
Na vině byl zejména kolektivizační proces, který započal krátce po převzetí moci komunistickou stranou v únoru 1948. V několika etapách kolektivizace byli postupně zlikvidováni soukromí zemědělci. Narůstala plocha neobdělané půdy a zemědělská výroba stagnovala, což se projevilo v problematickém zásobování obyvatelstva potravizdroj: ČNB nami. Zestátňování (či jak se tehdy říkalo zespolečenšťování) probíhalo pod taktovkou komunistů i v průmyslu. Podniky byly v padesátých letech postupně znárodněny, respektive zestátněny a dokonce i živnosti byly zcela zlikvidovány.
Centrální řízení
Ekonomika byla řízena centrálně stanovenými (obvykle pětiletými) plány, které kladly důraz na plnění hmotných cílů. Základní ekonomické jevy tržní ekonomiky, jako jsou nabídka či poptávka, inflace či hospodářský cyklus apod. nebyly v plánech zohledněny. Významným faktorem utvářejícím zejména strukturu ekonomiky (cca 60 procent celkové produkce tvořil průmysl a v jeho rámci zejména těžký průmysl, strojírenství a výroba pro vojenský sektor) bylo její zapojení do činnosti Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) založené v roce 1949.
Ekonomika Československé republiky byla jednou z nejsilnějších v rámci RVHP, když těžila z vysokého podílu průmyslu, mechanizovaného zemědělství a z kvalitní dopravní sítě ve srovnání s ostatními členskými zeměmi. Zaměření na těžký průmysl však znamenalo vysokou exportní závislost ekonomiky, vysokou energetickou náročnost výroby a v neposlední řadě také nepříznivý dopad na životní prostředí. Nedostatečná organizace a nízká produktivita práce společně s technologickým zaostáváním vedly k výraznému poklesu konkurenceschopnosti domácích výrobků na světových trzích.
Nedostatečná nabídka zboží, obzvláště pak luxusního spotřebního, se vzhledem k centrální regulaci cen neprojevovala v nárůstu inflace, ale skrytě v nedostatku některého zboží na trhu a v bujícím černém trhu. Ke zvýšení cen sice čas od času došlo, ale tyto úpravy k vyrovnání nabídky a poptávky na trhu zdaleka nepostačovaly.
Reformní snahy zaměřené na změnu v řízení ekonomiky z centrálně direktivních na tržní principy, na sledování hodnotových ukazatelů a zvýšení finanční motivace pracujících, které kulminovaly v roce 1968 – 9, skýtaly určitou šanci k ozdravení československé ekonomiky. Tyto snahy však byly po vpádu vojsk Varšavské smlouvy potlačeny a následné období takzvané normalizace znamenalo do značné míry návrat ke „starým pořádkům“.
Situace se mírně zlepšovala až v osmdesátých letech, kdy byla některá dílčí motivační opatření uplatněna v praxi. Socialistický způsob řízení ekonomiky ale zákonitě nemohl překročit svůj stín, což vedlo k nárůstu všeobecné nespokojenosti a přispělo ke svržení socialistického režimu během takzvané sametové revoluce na podzim 1989.
