Dne 24. dubna 1915 bylo v Istanbulu zatčeno 250 příslušníků arménské kulturní a politické elity. Mezi nimi básník a spisovatel Daniel Varuschan nebo Atom Jartschanjan známější pod jménem Siamanto. Většina z nich byla později zavražděna. Tento den je označován za počátek první novověké genocidy 20. století.
Arménská menšina byla v Osmanské říši nepřehlédnutelná od nepaměti. Vztahy mezi muslimskými Turky a křesťanskými Armény se začaly vyostřovat již v 19. století na pozadí probouzejícího se nacionalismu a touze po větší nezávislosti. V letech 1894 až 1896 došlo k pogromům, kterým padly za oběť desetitisíce Arménů.
Další pnutí nastalo, když v důsledku osmanských porážek na Balkáně přišly do Anatólie statisíce muslimů vyhnaných z Evropy. Dobře situovaní křesťanští Arméni se jim stali rychle trnem v oku, byť byli po Řecích až druhou největší menšinou v kosmopolitní říši.
Konečným katalyzátorem ale byly události první světové války, do které Turecko vstoupilo na straně spolkových mocností. Po prohrané bitvě u Sarikamiše s carským Ruskem, které již dříve vystupovalo jako ochránce Arménů v Turecku, byli právě tito označeni za nežádoucí pátou kolonu a příčinu neúspěchu.
Na popud nejvyššího vedení země začaly hromadné deportace do táborů v dnešní Sýrii. Pokud někdo přežil pochod či transport do Sýrie, byl následně vyhnán do pouště. Po celé zemi docházelo k masakrům, jejichž organizace byla různá. V Trabzonu byly na rozkaz guvernéra ženy a děti naloženy na lodě a na volném moři pak vrhány do vody, jinde byly motivy čistě zištné, ukrást Arménům jejich obydlí, půdu, majetek nebo cennosti. Za své pochopitelně vzaly i arménské školy, kostely nebo kláštery. Ze dvou milionů Arménů jich v zemi po genocidě zbylo 100 tisíc. Většina z těch, co řádění přežili, se vystěhovala do různých částí světa.
V dnešní Arménii tak nyní žije méně než polovina všech lidí považujících se za Armény. Pro události z let 1915 až 1917 mají vlastní pojmenování: Aghet. Katastrofa.
