Myšlenka vědce z nizozemské univerzity Minga Maa je důležitá v době, kdy ekologové pracují na způsobech, jak zemskou atmosféru zbavit milionů tun uhlíku.
Umět vyrobit jen tak něco ze vzduchu je výsada zpravidla komiksových postaviček, kouzelníků nebo sci-fi robotů z dalekých galaxií. Nyní však tato dovednost míří do reality. Tvrdí to alespoň doktorand Ming Ma z University of Technology v nizozemském Delftu.
V rámci své disertační práce totiž popisuje metodu, kterou lze kontrolovat proces zvaný elektroredukce. Ten je využíván při přeměně atmosférického CO2 na různé druhy uhlovodíkových molekul.
Ma tvrdí, že právě kontrola elektroredukce na nanoúrovni ovlivňuje výsledek celého procesu: například při použití měděných nanovláken mohou z CO2 vznikat delší řetězce uhlovodíků, zatímco při použití nanoporézního stříbra vzniká prostý CO.
Ma si zjednodušeně vzato změnami typů kovů a použitím různých délek jejich nanovláken hraje s elektrickým potenciálem celé reakce. Právě při jeho různých hodnotách mohou vznikat různé na uhlíku založené sloučeniny. Dosavadní výzkum ukazuje, že by mezi nimi mohl být i ke konzumaci vhodný etanol, palivový metanol nebo kyselina mravenčí, která by našla využití v palivových článcích.
Maova práce nyní prochází ověřením vědecké správnosti. Pro ekology pracující na způsobech, jak zemskou atmosféru zbavit milionů tun uhlíku, však přestavuje značnou naději. Stal by se totiž tím nejvíce přelomovým způsobem, jak se zbavit se atmosférického uhlíku, jakým lidstvo disponuje.
Stávající nadějné metody čištění ovzduší jsou totiž založeny například na zachytávání CO2 a jeho napumpování do zemské kůry a poté chemickém vyvolání jeho ztvrdnutí, případně na jeho chemické přeměně na jedlou sodu či alternativní paliva.
