„Bezohledný“ básník Vítězslav Nezval by dnes oslavil 120 let

Vítězslav Nezval

Vítězslav Nezval Zdroj: ČTK

Vítězslav Nezval a Jaroslav Seifert v roce 1943
Vítězslav Nezval (vpravo) a chilský básník Pablo Neruda na básnické konferenci v Sovětském svazu v roce 1955
Pohřeb Vítězslava Nezvala v dubnu 1985
Nezval se svou věrnou ženou Fáfinkou
5
Fotogalerie

Básník, spisovatel, překladatel, autor libret a písňových textů, výtvarník i vysoký státní úředník. To vše byl Vítězslav Nezval, jeden z největších českých básníků a ztělesněná kronika osudů 20. století. Od narození muže mnoha řemesel dnes uplynulo 120 let.

V roce 1918 byl nakrátko odveden do c. k. rakouské armády, konec války však strávil nemocný ve vojenském lazaretu. Po vzniku republiky se vydal studovat do Prahy. Zde se seznámil s pražskou avantgardou, Jiřím Wolkerem, Karlem Teigem, Jakubem Demlem, Otokarem Březinou, ale i s díly francouzských básníků Arthura Rimbauda nebo Guillaume Apollinaira v překladech Karla Čapka.

Brzy začal publikovat. Jeho dílo z té doby se neslo na vlnách poetismu, směru kloubícího lyriku s hravostí a optimismem.

Kromě tuzemských souputníků Nezvala ovlivňovaly i cesty do zahraničí. V roce 1933 se seznámil s předním francouzským surrealistou Andrém Bretonem, což ho inspirovalo k založení obdobné skupiny v Čechách.

Nový směr v jeho podání upozadil metaforičnost a poskytl více prostoru fantazii a hlasům podvědomí. Zároveň došlo k prvnímu vážnému rozkolu s přáteli. Důvodem však nebyla poezie, ale politika – Nezval ve 24 letech vstoupil do komunistické strany a slepě důvěřoval stalinistickému vedení Sovětského svazu.

Za války byl krátce vězněn a v roce 1945 nastoupil téměř poprvé do „řádného“ zaměstnání. Šest let vedl filmový odbor na ministerstvu informací a v KSČ byl velmi aktivní.

Po Nezvalovi zůstaly pozoruhodné předválečné sbírky jako Podivuhodný kouzelník, Edison/Signál času či 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida. Později se v díle objevily sbírky ve stylu socialistického realismu jako Veliký orloj, Zpívám zpěv míru, Stalin a další oslavující Gottwalda a jemu podobné.

V roce 1953 – pět let před svou smrtí – získal titul národního umělce a Světová rada míru mu udělila medaili. Sám o sobě nakonec napsal: „Tak bezohledných básníků, jako jsem já, je málo. Jen díky své bezohlednosti vydržel jsem všechnu hanu i chválu, kterými jsem byl bit.“