Vodní cesta Canal du Midi, 240kilometrový průplav umožňující plout francouzským vnitrozemím mezi Středozemním mořem a Atlantským oceánem, byl slavnostně dokončen 24. května před 340 lety. Dílo je považováno za největší stavební počin sedmnáctého století.
Stavba, jež začala v roce 1667, trvala čtrnáct let. K jejím perlám patřila vodní nádrž Saint Ferréol, v té době největší člověkem zbudovaná přehrada se sypanou zemní hrází na světě. Na výšku měřila třicet metrů a po dvě století zůstala nejvyšší. Zadržuje vodu z úpatí pohoří Černá hora a soustavou přívodních kanálů zásobuje nejvyšší část průplavu, rozvodí Naurouze ležící 193 metrů nad hladinou moře. Přehrada tak pomohla vyřešit zásadní problém, kterému již od starověku čelili všichni snílci toužící propojit Atlantik se Středozemním mořem a vyhnout se zdlouhavé objížďce kolem Pyrenejského poloostrova.
Kanál du Midi sice nevede až k Atlantiku, pouze spojuje středozemský přístav Sète s Toulouse, ale z tohoto města lze dosáhnout oceánu po řece Garonně. Pro dopravu zboží o velkých objemech se v sedmnáctém století hodily pouze vodní cesty. Francouzský král Ludvík XIV. si od kanálu sliboval nejen dopravní a časovou úsporu, ale též hospodářský rozvoj jižní Francie, zvláště Okcitánie.
Vedení stavby se ujal místní šlechtic a nadaný inženýr Pierre-Paul Riquet. Na starosti měl nejen celkové řešení a jednotlivé technické finesy, ale také samotnou výstavbu. Na počátku také musel přesvědčit vrchnost, že je vůbec průkopnický projekt uskutečnitelný. Na průplavu postavil 63 zdymadel, sedm kanálových mostů, a dokonce i plavební tunel. Lodě mohly využít plachty pouze na otevřených širokých úsecích, takže je většinou táhli koně.
Kanál sice postupně ztrácel konkurenceschopnost vlivem železniční a silniční dopravy, avšak jako vyhledávaná tepna turistické dopravy slouží dodnes.
