Jednu z největších českých komunit najdeme v jihoamerické Argentině. Našinců tam žije kolem 40 až 50 tisíc. Jde často už o třetí, čtvrtou, nebo dokonce pátou generaci přistěhovalců, kteří ani téměř sto let po odchodu z Česka nezapomněli na svoji vlast.
Je půl jedenácté dopoledne a my pomalu přejíždíme z Buenos Aires do přilehlé provincie. Lámanou španělštinou hbitě reaguji na mohutný příval nejrůznějších historek z úst Ricarda Basovnika, současného předsedy Českého domu. Angličtinou nevládne a česky bohužel také moc nemluví.
„Kde jste byli tak dlouho, už tady na vás dobrou půlhodinu čekáme,“ vítá nás jednohlasně asi patnáctihlavý zástup rozesmátých stařenek a staříků, tísnící se před nenápadným domkem, pár kilometrů za největší argentinskou metropolí. Raději se omlouvám a se všemi si podávám ruku. „Nic se neděje, děláme si legraci. Rádi vás vidíme, české návštěvy tu tak často nemíváme,“ dodávají a já v pevném objetí jednoho z nich začínám tušit, že dnešek bude stát za to.¨
Sokolská tradice byla velmi silná i mezi argentinskými Čechoslováky. S myšlenkou „ve zdravém těle zdravý duch“ sem přicházely někdy i celé moravské vesnice.
V Českém domě
Na první pohled nenápadná cihlová stavba mi hned po otevření oprýskaných vstupních dveří vyráží dech. Při pohledu na obrovskou společenskou místnost si připadám jako v některé z typických českých sokoloven. A není divu. Český dům byl založen v roce 1934. Organizace Sokol a s ní spojený tělocvik měly v minulosti ve zdejší komunitě krajanů důležité místo. Lidé přicházeli ze sokolských obcí s myšlenkou „ve zdravém těle zdravý duch“.
Kromě toho se tu konaly tradiční bály, pořádaly se hodiny zpěvu a tance, nacvičovala se divadelní představení. Argentina v minulosti patřila mezi nejvyhledávanější destinace československých emigrantů. Největší vlna se datuje na začátek 20. století. Však tu před třemi lety se vší parádou oslavili sto let od příchodu krajanů z Moravy do provincie Chaco. Peso bylo tehdy silnou a hlavně stabilní měnou a celé rodiny se za oceán stěhovaly s vidinou lepšího života. Různí krajané, podobné osudy
„Můj tatínek přišel do Argentiny v roce 1924. Za pár let po něm přijela maminka. Vzali se až v Argentině,“ sděluje mi sympatická stařenka Emilia Špaček de Jakubek. O pár let později emigrovali i rodiče Carlose Janči: „Tatínek přišel v roce 1927, maminka s dcerou o dva roky později. Když otec zjistil, že je to tu dobré, poslal do Česka peníze na cestu i pro ně.“
„Pojď, tohle musíš vidět,“ vytrhává mě z konverzace s několika krajany Ricardo a vede mě po rozvrzaných schodech nahoru do prvního patra. Většina zázemí prošla v nedávné době rozsáhlou rekonstrukcí, tady to ale vypadá, jako kdyby se tu zastavil čas. Zaprášený kulečníkový stůl, polorozpadlý fotbálek nebo nevábné graffiti na zdech. „Přijeď za pár let a nepoznáš to tu. Tohle je poslední část domu, kterou chceme zrekonstruovat. Teď sháníme peníze,“ vysvětluje mi.
Celou reportáž a fotogalerii najdete na Lidé a země
