S odcházejícími vánočními svátky se pomalu můžeme těšit na další oblíbenou část roku – letní dovolenou. Pokud toužíte po dobrodružství za dostupné peníze, řešením může být Gruzie. Polozapomenutá země na pomezí Evropy a Asie, která kromě úžasné přírody nabízí také svéráznou kulturu.
Ještě předtím, než se do Gruzie vypravíte, můžete si vyzkoušet malý sociologický experiment. Pozorujte reakce lidí, kterým o své cestě řeknete. Pokud se nepohybujete výhradně v komunitě cestovatelů nebo učitelů zeměpisu, pravděpodobně vás mnozí od takové cesty budou odrazovat. V mysli velké části Čechů totiž Gruzie nadále zůstává pouze jako rodiště Josifa Stalina nebo jako součást bývalého Sovětského svazu. A ačkoliv ke Stalinovi se zde stále část obyvatel hrdě hlásí, Rusko sice z ekonomických důvodů místní respektují, ale nedávný konflikt vzájemné vztahy značně potrhal.
První kontakt s Gruzií navážete pravděpodobně na letišti v Tbilisi. Tam sice nelétají přímé spoje z Prahy, využít se však dá například letů s přestupem na Ukrajině nebo v Turecku, jejichž cena začíná okolo pěti tisíc korun. Už v letištní hale se Gruzínci snaží bojovat se svou vlastní identitou a pověstí. Gruzie je v rámci evropské politiky sousedství partnerskou zemí Evropské unie, což se snaží také dávat hrdě najevo. Po kontrole pasů v příletovém terminálů vás tak kromě gruzínských vlajek přivítají také prapory a znaky Evropské unie. Odpověď na otázku, zda by se Gruzie v budoucnosti měla stát členem EU, bych rád nechal na jiných, nicméně gruzínská touha po perspektivní budoucnosti země je však pro člena EU sympatická.
Velké dobrodružství začíná už přímo v metropoli Tbilisi, na kterou vás z letiště může připravit cesta hromadnou dopravou. Ta stojí 0,5 gruzínské lari (GEL, cca 5 Kč), nečekejte tedy žádný přehnaný luxus a pohodlí. Od toho tu autobusy MHD prostě nejsou. Prvním setkáním s městem pak většinou bývá například Náměstí Svobody, které se nachází na západním břehu řeky Kura, která pramení v Turecku a v Ázerbájdžánu se vlévá do Kaspického moře.
Samotné Náměstí Svobody překvapí pořádkem a přítomností pětihvězdičkových hotelů a módních butiků, což z místa dělá jak dopravní, tak turistický uzel. Pokud se jedná o první místo, které máte možnost si v zemi z blízka prohlédnout, vaše mínění o celé Gruzii se pravděpodobně značně zlepší. Bohužel však pouze do doby, než navštívíte téměř jakoukoliv boční uličku. Kontrast s hlavními třídami je zde totiž obrovský. Zatímco u hotelů postávají dobře oblečení řidiči opření o své mercedesy nabízejíc pomocnou ruku svým klientům, o pár metrů vedle se prohánějí toulaví psi, ze sloupů s elektrickým vedením visí chuchvalce kabelů a na stranách ulic stojí vraky ruských aut. Ačkoliv se totiž země snaží být progresivní, mnohým místním je to jedno a v některých částech Tbilisi se tak jakoby zastavil čas.
To mimochodem potvrzují mnohé architektonické projekty, do kterých se radní Tbilisi v minulých letech pustili. Pravděpodobně nejznámějším je takzvaný Most Míru, přes který mohou pěší přecházet od roku 2010. Na svědomí ho má italský architekt Michele De Lucchi, který se podílel také na jiných stavbách ve městě. Ačkoliv dílo vyvolává rozporuplné reakce, nepochybně patří mezi nejzajímavější stavby v celé zemi. Bohužel je však jak tento most, tak i ostatní nové stavby v Tbilisi, umístěný bez jakéhokoliv konceptu. Poté, co tedy přes řeku přejdete, skončíte v nevábné uličce, skrz kterou se až po několika desítkách metrů dostanete na navazující hlavní třídu. Problémem je také zanedbaná údržba staveb, která celý dojem z děl značně podkopává.
Kavkazský svět sám pro sebe
Ačkoliv je pulzující metropole nepochybně nezapomenutelným zážitkem, nebývá hlavním cílem evropských turistů. Ti se z města vydávají například na sever, směrem k oblastem Tušetie nebo Mccheta-Mtianetie. Ty jsou centrem kavkazské horské turistiky. Pravděpodobně nejikoničtějším horským masivem je vyhaslá sopka Kazbek, která šplhá do výšky 5033 metrů nad mořem. Pro její zdolání však musíte mít aspoň základy vysokohorské turistiky, je totiž téměř nemožné (a především nebezpečné) zdolat ji bez cepínu a maček. Zároveň je výstup na Kazbek podmíněný bezchybným počasím, které zde ani v letních měsících nemusí být. Pokud tedy do země nejedete jen proto, abyste překonali pětitisícovou výškovou hranici, dají se místní velehory užít jinak.
Lákavým cílem mnoha turistů je například trek mezi obcemi Omalo a Šatili, který se vine podél rusko-gruzínských hranic. Zážitkem samotným je však už cesta do hor samotná, kdy si turisté musí na sedmdesátikilometrovou cestu pronajímat řidiče terénních aut. Ta trasu horami zvládnou za přibližně pět hodin, za což si Gruzínci pomalu navyklí na turistický ruch nechávají zaplatit na přepočet asi 500 korun.
To mimochodem platí i pro další mnohé služby a potraviny, které si v odříznutých kavkazských kopcích budete chtít koupit. Není výjimkou, že za litr a půl místního lahvového piva z malého obchůdku dáte více než sto korun. Na druhou stranu potraviny vyprodukované přímo v horách, tedy chléb nebo sýr, stojí v podstatě pakatel. Ačkoliv někdy zaplatíte více, než jste zvyklí v Česku, nikdy se nesetkáte s odporem nebo pocitem, že byste kohokoliv obtěžovali. Navíc platí úměra, že čím dále jste od civilizace, tím více jsou lidé pohostinní.
Podívejte se na fotogalerii z Gruzie:
Během pětidenního putování skrze Kavkaz však ihned poznáte, že místní obyvatelé rozhodně nežijí v konzumní společnosti. Jednoduchá kamenná obydlí, stáda krav a v podstatě žádný mobilní signál – to je pohled do každodenního života místních, kteří hory obývají od jara do podzimu, kdy závěje sněhu zmizí z místních plání. To ale neznamená, že by místní lidé žili bez moderních výdobytků. Například solárními panely a kolektory je vybavená velká část domů a chýší. Idylu světa sama pro sebe může kazit možná pouze přítomnost vojenských jednotek, které i osm let po válce hlídají pohraniční prostor. U nich si také turisté musejí vyžádat povolení pro překročení průsmyku Atsunta, v dnešní době se však jedná spíše pouze o formalitu. Tou se vláda kryje v případě, že by turisté lační po dobrodružství chtěli překročit hranice do Ruska.
Diktátorův kult
Pokud se nabažíte výhledů z tří a půl kilometrové výšky na další části Kavkazu, můžete navštívit i ostatní části země. Jelikož je Tbilisi skutečným centrem země (žije v něm téměř třetina všech obyvatel), je ideální začínat cesty právě z něj. V jeho blízkosti se nachází mnohé pravoslavné památky, ale také město Gori, které je asi za čtyřicet korun dostupné maršrutkou – tedy jakýmsi minibusem, který je typickým způsobem přepravy po celé zemi. Gori je známé především díky svému nejvýznamnějšímu rodákovi – Josifu Stalinovi.
Ačkoliv se Gruzie po opuštění Sovětského svazu snažila co nejvíce oprostit od své minulosti, Gori je jakýmsi zvláštním způsobem na Stalina stále hrdé. Samotné centrum města tvoří Stalinův rodný dům a honosné muzeum. To pro člověka, který neovládá azbuku ani gruzínštinu, nemá téměř žádnou vypovídající hodnotu, nicméně kult osobnosti je z něj stále cítit. To vše umocňuje fakt, že Gori, které bylo během války ostřelováno, tvoří panelové bytovky a zanedbané rodinné domy. Stalinovo muzeum obklopené parkem tak tvoří kontrast k běžnému životu místních lidí.
Gruzie - země kontrastů
Slovo kontrast se dá totiž ve spojení s Gruzií skloňovat mnohokrát. Díky strategické poloze země, jejíž západní pobřeží omývá Černé moře, je také častým cílem ruských a tureckých dovolenkářů. Ti míří především do města Batumi, jež disponuje také vlastním mezinárodním letištěm (další, třetí, je v Kutaisi, průmyslovém centru země). Z Tbilisi se dá do Batumi dostat také moderními vlaky, případně maršrutkami nebo autobusy, jejichž služby si nic nezadají s evropskou kvalitou. Ceny za dopravu jsou však v Gruzii obecně velmi nízké, za šestihodinovou cestu k moři zaplatíte na přepočet 200 korun.
Bohužel však místní turistický průmysl není připravený pro běžného evropského klienta, o turistech, kteří by preferovali stanování ani nemluvě. Zjednodušeně řečeno – první řadu domů, která se v Batumi nachází přímo u promenády, tvoří mohutné věžáky roztodivných tvarů a barev, ve kterých se nacházejí hotely světových koncernů. Pokud však proniknete dále do města, ocitnete se ve změti neupravených panelových domů, které byste v nejvýznamnějším letovisku rozhodně nečekali.
Jestli tedy v sobě máte kapku drzosti a nechcete zbytečně utrácet, řešení je prosté. Přímo vedle hotelu Hilton se nachází travnatý plácek, který evropským baťůžkářům slouží jako neoficiální stanoviště. Jelikož však místní samospráva cílí pouze na ty nejbohatší klienty, nedá se očekávat, že by se pro běžného turistu v zemi cokoliv změnilo, byť může jít pouze o výstavbu místa pro kempování.
Gruzie se intenzivně snaží být evropskou zemí, ačkoliv k ní má velmi daleko. A to ne pouze ekonomicky, ale také historicky a politicky. Celá země však skrývá obrovský potenciál, se kterým musí být dobře naloženo. Ačkoliv součástí Sovětského svazu země není již 25 let, nachází se v situaci, v jaké byla Česká republika v 90. letech.
Svou roli v tom však musí hrát také občanská společnost, která musí být schopná regulovat investiční výstřelky politiků, jež se projevuje například právě v monstrózních architektonických projektech. Právě o posílení občanského povědomí se stará například česká organizace Člověk v tísni. Pomoci se dostává Gruzii ale také od světových vlád. Tu a tam tedy můžete narazit například na vodní elektrárnu financovanou Američany nebo cyklostezku zaplacenou českou ambasádou.
Gruzie se pravděpodobně v následujících deseti letech nestane oblíbenou destinací evropských turistů tak, jak se to stalo například v Bulharsku. Vysoká nezaměstnanost, která se pohybuje kolem osmnácti procent, a ekonomická závislost na severním sousedovi také nevytváří potenciál k mohutnému průmyslovému rozvoji, ačkoliv i v tomto segmentu se situace pomalu lepší. I přesto se Gruzie mění každým rokem, nyní je tedy nejvyšší čas do země vyrazit.
Kromě přírodních krás totiž uvidíte také naprosto odlišné způsoby života, které se prolínají na území menším, než je Česká republika. Navíc si celou zemi zvládnete prohlédnout za čtrnáct dnů s kapesným kolem sedmi tisíc korun. Za tyto peníze pokryjete nejen veškerou dopravu a mnohé noci v hostelech a hotelech, ale také výborné gruzínské jídlo a pití.
Vše o Gruzii si přečtěte zde
