Beach House vykvetli do velkolepé krásy
Zpěvačka Victoria Legrandová a multiinstrumentalista Alex Scally se postavili proti duchu doby. Mezi nezávislými hudebníky stále silně zaznívá požadavek civilnosti a tvorby i s nejomezenějšími prostředky, a tak i Beach House v minulé dekádě začínali tvořit jen s primitivními klávesami a automatickým bubeníkem. V důsledku toho dříve zněli podobně nekomplikovaně jako tisíce ostatních zaměnitelných projektů. Od předchozí desky však změnili směr a začali svou hudbou obklopovat, zahlcovat a fascinovat.
Každá skladba na albu Bloom začíná až absurdně jednoduše, jedním opakovaným tónem či pouhou perkusivní smyčkou. Během několika minut však vyroste do rozměrů tak ohromujících a zároveň okatě neskutečných jako sloni na plátně Salvadora Dalího. Barevný hlas Victorie Legrandové posluchače provádí záplavou smyček, ozvěn a ploch a současně jej mate. Kromě hlavních partů Legrandová často zpívá své vlastní sbory a ještě tak do každé neprostupné kompozice přidává o několik vrstev navíc.
Čirá krása, nebo čirý smutek? Emocionální spektrum, které jsou Beach House schopni během každé skladby pokrýt, je jejich největší předností. I pokud pomineme jejich mnohoznačné texty a výjimečný hlas zpěvačky, dokážou samotné Scallyho hudební aranže pokrýt široké pole pocitů mezi slastným opojením a zmarem.
Podobně jako všichni ostatní umělci usilující o vyjádření abstraktních témat a vysokou estetiku mohou i Beach House narazit na hranici mezi vkusem a kýčem, kterou má každý posluchač nastavenu jinak. Písně Myth a Lazuli, první singly z této desky dostupné k poslechu na YouTube, mohou každému posloužit jako barometr. Pokud však jednou přijmeme jejich modus operandi, není pochyb o tom, že nejblíže svému cíli se Beach House dostali právě na albu Bloom. Posun od minulé nahrávky není převratný, přesto je to právě jejich nová deska, která dokáže být dechberoucí a majestátně krásná od začátku do konce.
Autor je spolupracovníkem redakce
