Nynější role nenabízejí převtělovaní kvůli své plochosti, říká Tatiana Dyková

Premiéra filmu Teroristka: Táňa Vilhelmová

Premiéra filmu Teroristka: Táňa Vilhelmová Zdroj: David Malík

Tatiana Vilhelmová
Slavnostní premiéra filmu Poslední aristokratka
Premiéra filmu Teroristka: Pavel Liška a Táňa Vilhelmová
4
Fotogalerie

Do kin loni přišlo nejvíc diváků za poslední roky, táhnou hlavně komedie. I Tatiana Dyková hrála v posledních letech až na výjimky právě komediální role. „Chtěla bych, aby vlna komedií už skončila. Doufám, že se začne točit něco, co bude mít propracované scénáře a nějakou hloubku,“ říká Dyková v rozhovoru, který vznikl ještě před pandemií koronaviru.

Hrajete už pětadvacet let. Proměnily se za tu dobu nějakým způsobem ženské role nebo typ rolí?

Role se samozřejmě proměnily, ale to má souvislost s filmem jako takovým. Teď to sklouzává k povrchnosti a k obsazování herců spíš typově, ale to bylo asi vždycky. Nenaskýtají se ale příležitosti k tomu, aby se mohl herec v těch rolích proměňovat, měnit energie. Ono to je pořád na takovém polotónu. A pokud máte příjemný hlas a jste celkem příjemní na pohled, tak to může v podstatě hrát kterákoliv herečka. Teď to trochu zjednodušuji, ale tak to cítím.

Proč?

Nynější role nenabízejí převtělovaní kvůli své plochosti. To se u nás moc nedělá. Dělalo se to tak třeba ve filmech jako Limonádový Joe nebo Čtyři vraždy stačí, drahoušku. V takových filmech se mohl herec hodně proměňovat. Ale teď je to vlastně jen o tom, že vám jen furt mění svetr. Plus minus taky říkáte pořád stejné dialogy. Ale uvědomte si, že mluvíte s herečkou, která prochází tvůrčí krizí. Takže mi to skutečně teď přijde trochu marné. Na druhou stranu vám to neříká herečka, která netočí. Jinak by to mohlo znít zapškle. Takhle mluvím i přesto, že nabídky dostávám. Vlastně bych byla ráda, kdyby se tak dva roky nic netočilo, kdyby se každý nějak probral a usebral. A probudili se hlavně scenáristi. Máme úžasné kameramany, režiséry, herce, ale nemáme moc kvalitních scenáristů a dramaturgů. A možná ani diváka, kterého zajímají hlubší témata.

Čeká vás teď něco, co by vás z tvůrčí krize vyvedlo?

Ale já tu krizi vítám! Krize jsou přínosné. Nic mě nečeká a to mě na tom baví, pro to jsem se rozhodla. Zastavit se a naservírovat si prázdný stůl. Bílé plátno. Nechat trochu klidu k narození něčeho nového. Tohle rozhodnutí nevyšlo z toho, že by scénáře nepřicházely. To je bytostná potřeba zastavit se. Scénáře chodí, ale já je teď nečtu, protože jakmile začnu, tak mi příběh začne běhat před očima, a jakmile se roztočí tahle energie, nakonec si řeknu, že už to i natočím. A to už bych zas naskočila do stejného vlaku.

Ve filmech jako Šeptej nebo Indiánské léto jste zazářila jako velmi mladá. Jak jste se k nim dostala?

Vlastně náhodou, ale zas tak náhodou úplně ne. Objevil mě režisér Karel Kachyňa ještě na konzervatoři. Pro mě to nebyla vysněná práce. Nikdy jsem nesnila o tom, že budu herečka. Vůbec. Chtěla jsem být baletka, ale vzali mě na hereckou konzervatoř, tak jsem tam nastoupila. Pak přišel Karel Kachyňa s tím, že bude točit pětidílný seriál Prima sezóna a vybral mě. Mámě řekla produkce termíny, že se bude točit nějakých 14 dní v červenci, máma si to zapsala, ale já jsem odjela na prázdniny. Máma mi pak úplně vyděšená volala, že mě shánějí filmaři, že se mám vrátit do Prahy, že si musím vyzkoušet kostýmy. Jenže já nechtěla s tím, že mám prázdniny. Tím chci jen říct, že to nebyla náhoda, ale že to nebylo nic, za čím bych si sama s nějakou vůlí šla. Nezůstala jsem doma, protože teď budu točit ten film. Naopak. Vlastně jsem si říkala, že se mi to vůbec nehodí. Když jsem začala točit Prima sezónu, začalo mě to bavit. Bylo to vlastně zábavné hrát ve filmu.

Je to dlouho, kdy jste filmy jako Šeptej nebo Indiánské léto viděla naposledy?

Je. Šeptej možná od premiéry. Ale nedávno zorganizoval David Ondříček s produkcí setkání Samotářů po 20 letech. Měla jsem jen malou roli, která byla spíš takový fór, ale bylo to moc příjemné setkání, setkal se celý štáb. Dělá se to málokdy, nikdo nemá čas a tohle bylo milé zastavení. Myslím, že dělali setkání i k filmu Šeptej, ale po deseti letech. Ale tehdy jsem mávla rukou a nešla. Kdyby to udělali teď, tak bych určitě šla.

Režisér Saša Gedeon si vás pro Indiánské léto vybral osobně?

Dělal velký konkurz a vybral si mě s Klárou Issovou. Vše se tím odstartovalo. Pak přišlo Šeptej, tam jsem na žádném konkurzu nebyla. Na premiéře Indiánského léta mě David Ondříček viděl tancovat na večírku a rozhodl se, že mě obsadí. Pak jste šla z role do role. Nakonec jste konzervatoř nedokončila.

Nemrzí vás to?

Ani ne. Možná jen proto, že mám ráda, když mají věci začátek a konec. A že nemůžu říct dětem, že musejí školu dokončit, když jsem ji sama nedokončila. Vůči profesi mě to nemrzí vůbec, protože nejvíc zkušeností člověk získá až když začne hrát. Na škole se stejně filmové herectví ani nevyučovalo. Takové rozdělení vůbec nebylo. Výuka se převážně orientovala na divadlo, a to jsem taky začala hrát. Takže nelituju. Za roli Marie v Indiánském létě jste byla nominovaná na Českého lva. Byl to dost přelomový start, po kterém přišlo mnoho dalších zajímavých rolí.

Stihla jste si užít i mládí?

Naprosto. U mě byl vždycky na prvním místě život. Všechno kolem se dělo nějak samo, ale bylo to příjemné. Dost nepopsatelná je porevoluční doba. To byl takový guláš, všechno jsme chtěli vyzkoušet. Nic nemělo žádný systém, pravidla. Každý to dělal tak trochu na koleni, ale nakonec z toho vznikaly zajímavé filmy. Ale i díky tomu, že jsem tenkrát neztratila kontakt se svými přáteli mimo filmový svět, jsem si to nějak příjemně kompenzovala. Třeba tanec a večírky, to mi zůstalo. Chodila jsem tancovat do pražského klubu Radost FX jako go-go tanečnice. Je to hrozně vtipná historka, protože jsem dohrála v Národním divadle Višňový sad, už na mě čekala kamarádka, oblékly jsme si flitry a šly jsme do Radosti tancovat. Takové paradoxy. Ale přijde mi, že ta doba taková byla. Tu dobu filmy Šeptej či Samotáři vystihují.

Panovala uvolněná atmosféra i při natáčení?

Při něm tolik ne, ale po natáčení vždycky. Šeptej byl Davidův první film, ale on v podstatě na place vyrůstal se svým tatínkem Miroslavem Ondříčkem. Jezdil za ním do Ameriky, takže tam získal i jiný přístup. Všechno, o čem film pojednává, mě jako šestnáctiletou či sedmnáctiletou holku samozřejmě zajímalo. Byla jsem z toho úplně vedle. Chodili jsme nasávat atmosféru do klubů, o kterých film vlastně byl. Díky natáčení jsem naprosto prosvištěla všechny bary a kluby, prostě všechno, co v té době bylo. Poznávala jsem kapely, které vznikaly.

Vypovídá to něco o současném stavu české kinematografie?

Ale pozor. Loni byla za dlouhou dobu největší návštěvnost kin, čímž se právě nakrmí znovu ta vlna. A tak jsem si dala rok volno. Teď herec o nic nepřijde, když nebude točit. Nevím, o čem to vypovídá. Možná o tom, že lidé jsou unavení, přepracovaní, že mají přeplněné hlavy a potřebují vyloženě jen oddechovky a nic zásadního nechtějí. Nevím, jestli můžu brát, že západní svět je vždycky napřed. Ale jak mám teď čas, můžu to sledovat. Pouštějí se tam opravdu do velkých a těžkých témat. Snad to doputuje i k nám, ale u nás je to vždy se zpožděním. Pokud nechci být pouze populární herec, tak je pro mě momentálně herectví o ničem.

Poradila byste nyní zpětně něco mladé herečce Tatianě?

Ne, vůbec. Často se k mladé Táně vracím a říkám jí: Hej, co bys mi poradila? Je tam bezstarostnost, není tam žádná zodpovědnost, žádné očekávání od obecenstva. Teď už ji mám, protože lidi vidí jméno Dyková nebo Vilhelmová, jdou na film a už něco očekávají. Nebo producent spoléhá na to, že mu vyprodáte sály. To je zodpovědnost. Ale je to v hlavě a samozřejmě se na to můžu vybodnout. Proto se spíš vracím k malé Táně, protože tam je hraní jako hraní si. Teď už uvidí jen Tatiana Dyková. Ano, důvod je jasný, vdala jsem se. Víte, celý život usiluju, aby si mě divák spojoval s rolemi. Aby žil iluzí, kterou se snažím vytvořit. Aby se nedělo to, že mě uvidí na plátně a řekne: Aha, to je ta Vilhelmová, co má tři děti a žije s tím a tím. Ne. Chci vytvářet role a do nich diváka vtahovat. Můj osobní život ať zůstane pro veřejnost někde v mlze. Tím pádem v mé profesi nebazíruju ani na svém příjmení. To jméno prostě pro mě dojelo do depa. 

Brala jste Českého lva jako nějakou satisfakci?

Mojí satisfakcí vždycky bylo, že když jsem dotočila, už jsem měla další scénář. To mě bavilo víc. S cenami nejsem úplně v harmonii. Mám povahu, že všechno zpochybňuji, a také vím, jak se hlasuje. Každý, kdo je nominovaný, se může stát členem filmové akademie. Kdo vyhraje, se pak stane členem automaticky. Takže i já jako mladé tele jsem hlasovala. Tím pádem to u mě automaticky trošku ztratilo na hodnotě. Z akademie jsem asi po dvou letech vystoupila. Jednak jsem byla každý rok nominovaná a to mi připadá neobjektivní, a taky jsem vůbec neměla čas koukat na všechny filmy. Jsem zodpovědný člověk, takže když nevidím všechny filmy, nemůžu hlasovat.

V poslední době dostáváte až na výjimky, jako je třeba záporná postava v Bábě z ledu Bohdana Slámy, spíš komediální role. Toužíte po dramatu?

Asi takhle: toužím, aby vlna komedií už skončila. Pro mě je vlastně neuvěřitelné, jak dlouho se drží, a vůbec nechápu proč. Odstartoval to Jirka Vejdělek s filmem Ženy v pokušení a od té doby, je to třeba deset let, to jede. Dost dlouho jsem jí odolávala, ale pak jsem si řekla, že je to celkem zábavné zablbnout si v komedii. Takové počechrání. Jako divák ale spíš dávám přednost jiným žánrům. Něco, co mi rozšiřuje obzory nebo rozeznívá duši. Jsem překvapená, že tohle český divák stále vyžaduje. Doufám, že se tahle vlna už blíží ke konci. Že se začne točit něco, co bude mít propracované scénáře a nějakou hloubku. Něco zajímavého, vždyť se děje tolik věcí. A my se furt motáme kolem toho, jak Karel s Ančou a pak zase s Fančou.

Doporučovali mi je odborníci jako Jan P. Muchow nebo Jan Čechtický, kteří byli v té době velkými hvězdami alternativní scény, a kteří v tom filmu taky hráli. Těm filmům se podařilo oslovit mladé publikum, staly se kultovními. S odstupem se mi zdá, že dost stárnou, chybí jim silnější dramatická zápletka. Máte stejný názor?

To by bylo spíš na rozbor české kinematografie. Pokud jde o nějakou dramatickou zápletku, tak to vůbec neumíme. Neděláme to. Je zvláštní, že nás asi baví jen pozorovat svět kolem a do hloubky moc nejdeme. Nevím proč a z jakých důvodů. Takže si i často říkám, že kdybych měla být jen filmovou herečkou, tak by to byla neskutečná nuda. Divadlo má momentálně větší hloubku. V českém filmu moc není. Zatím. Nadčasový film, ve kterém jsem hrála a který nestárne, je například Návrat idiota, ale to je samozřejmě na motivy Dostojevského.

Byla změna, když vás režisér Bohdan Sláma obsadil do filmů Divoké včely a Štěstí? Předtím jste byla několikrát nominovaná na Českého lva, ale nikdy jste cenu neproměnila. Až za roli Moniky v tomto filmu. Tohle byla zrovna role, za kterou se ceny dostávají. Taky to byla pro vás dost netypická role, že?

To asi ano. Po Divokých včelách to byla příjemná změna. Bylo fajn, že Bohdana napadlo toto obsazení, že šel trochu proti mému hereckému naturelu. Pokud jde o České lvy, tak si opravdu myslím, že jsou role, za které se ceny dostávají.