V halloweenský čtvrtek 31. října přijede do Prahy kanadský režisér Denis Côté, aby večer v kině Edison doprovodil do českých kin svou novinku Antologie města duchů. Atmosférické drama o obci, která se vyrovnává se smrtí místního teenagera a kde se začnou zjevovat mrtví, mělo premiéru v soutěži Berlinale, režisér ho doprovodil i na festival do Karlových Varů.
Z čeho film vzešel, kromě knihy Laurence Olivierové, kterou jste adaptoval jen velmi volně?
Měl jsem tři výchozí body. Za prvé, lidi mi říkali: tak kdy natočíš svůj horor? Věděli, že v mládí jsem byl taková encyklopedie hororu. Pak jsem začal studovat film, objevil díla lidí jako Pasolini a Godard, horor ovšem v mém DNA zůstal. Natočit normální horor jen tak pro zábavu ale podle mě už nemá smysl. Za druhé jsem chtěl vytvořit film o obyčejné xenofobii, protože i v Kanadě se lidi začali bát, že kvůli 3000 imigrantům z Haiti přijdeme o nějaký svůj komfort. A za třetí mi někdo doporučil, ať si přečtu knihu Laurence Olivierové. Zvládl jsem to za dvě hodiny, je plná zvláštní poezie, ale není v ní film. Nakonec jsem tyhle tři myšlenky spojil a dovolil si od autorky, že může ponechat název a 5 % z obsahu, konkrétně jména postav, smrtelnou nehodu teenagera, silvestrovskou oslavu a asi deset řádek dialogů. Já vytvořil zimu, starostku, nadpřirozeno, až jsem pak bál Laurence ten scénář ukázat. Ale podle ní jsem ducha knihy zachoval a je spokojená i s výsledným snímkem.
Nesou mrtví, kteří se ve vašem filmu ve vymírající vesnici objeví, nějaké společensko-politické poselství?
Snažím se být opatrný s prohlašováním, že to je film o Québecu. Může Antologii brát jako zábavu s duchy. Ale pokud se chcete podívat pod povrch, je pravda, že ten film říká hodně o tom, odkud pocházím. Francouzských Kanaďanů je jen 8 milionů, obklopených mořem anglicky mluvících národů. My se nestaráme o anglické Kanaďany, ani oni o nás, a to včetně kultury. Neztotožňujeme se ani s Američany. Rádi říkáme, že jsme trochu Evropani, ale Francouzi taky nejsme. Jsme Anglosasové, objevení Francouzi, dobytí Brity, k jejich královně musíme přísahat věrnost, což nás všechny uráží. Tenhle fenomén vytváří vesnici o 8 milionech lidí, kteří se chovají dost arogantně ke všemu, co je jiné. A od nikoho nechceme pomoct. V tomto ohledu je Antologie hodně québecký film. Ale nechci, abyste psala, že jde o politickou alegorii. Hodně lidí na to jde jako na horor a to je taky super. Bavit se můžeme i o truchlení nebo vymírání vesnic.
Mimochodem po premiéře jsem si začal číst, k čemu recenzenti film přirovnávají. Zmiňují Twin Peaks, Zónu soumraku, Romera, scéna levitace podle nich jasně vychází z Pasoliniho Teorémy. Přitom jediný film, na který jsem se kvůli Antologii díval, byl Nashville od Roberta Altmana. I v něm je totiž hlavní postavou skupina. Já býval filmový kritik a také jsem všude hledal odkazy. Ale už mi je 45 let a natočil jsem svůj jedenáctý film, tak bych už měl mít vlastní hlas.
Jak skupinový hrdina ovlivnil psaní scénáře?
Ne ani tak, že by to bylo těžké napsat, ale měl jsem strach, jestli to bude fungovat, když nějaká postava na dvacet minut zmizí z plátna. Dřív jsem točil filmy jen pro sebe, stačilo mi, že se hrají na nějakých festivalech. Ale tak před šesti lety jsem začal myslet i na diváky. A u Antologie mi bylo jasné, že nikdo se nebude moct ve filmu s nikým identifikovat, nikdo tam není dost vykreslený. Hlavním hrdinou musela být skupina. Proto se film jmenuje Antologie, jde o trs mikropříběhů, které mají vytvořit celek.
Je pro Québec důležité i téma minulosti, která nechce odejít?
Můžeme říct, že ti mrtví jsou spící svědomí vesnice a jejích obyvatel. Duchové minulosti se vrací, aby řekli živým, že pokud nebudou dávat na sebe pozor, zase si všechno vezmou zpátky. A taky je můžete vnímat jako komentář imigrace. Nejsou nebezpeční, jen tam stojí a žádají o kousek prostoru. Nehodlal jsem vysvětlovat, kdo přesně jsou, ale jasně jsem chtěl, aby neměli divný make-up, aby byli statičtí a nudní. Je to film o živých, ne o mrtvých. Příběh začíná realisticky, pak do něj vejde nadpřirozeno a na konci se i to nadpřirozeno stane přirozené. Bylo by úžasné, kdyby to takhle fungovalo taky v životě, kdyby nám nadpřirozené připadalo normální a víc jsme se zajímali o živé. Živí by se měli usmířit s mrtvými a naučit se s nimi žít. To je poselství filmu, pokud nějaké má, což je pozitivnější, než se zdá z jeho vizuálu. Podle mě nejde o těžký snímek, ke konci je i docela hravý.
Jak jste pracoval s hororovým žánrem? Chtěl jste se vyhnout nějakým jeho pravidlům, které vás iritují?
Já si natáčím, jak chci. Nenechám nikoho z týmu, ani producenty nebo distributory, aby na mě měli nějaké požadavky. Kostymérům se zdálo divné, že nechci mrtvé obléct nějak speciálně, nebo maskérům, že nechci, aby byli bledí a od krve. Ale to jsou všechno konvence filmového průmyslu a na ty jsem alergický. Někdy je asi těžké se mnou pracovat, ale mé filmy je zase obtížné škatulkovat. A také prodávat. Třeba titul Vic+Flo viděly medvěda nefungoval na okruhu LGBT festivalů, ani jako horor. Cinefilové ale mají rádi nezařaditelné filmy. Noční můra jsem z pohledu producentů a sales agentů. Vždyť jsem natočil film s názvem Curling, ve kterém se curling vůbec nehrál!
Natočil byste film pro online videotéku Netflix?
Já sám ho nemám, jako cinefil, který se nedívá na seriály, tam nemám na co koukat. Jako filmař točím filmy pro plátno, ale pokud se na mé snímky díváte na mobilu a líbí se vám, nevadí mi to. Nejsme reakcionář. Já sám se na film na televizi nemůžu dívat, protože ho pořád zastavuju a mezitím jdu umýt nádobí nebo si vyřídit telefonáty. Potřebuju být vězněm plátna. Nechci o Netflixu říkat špatné věci, vím, že se časy mění. Kdyby mi zavolali s nabídkou produkce, asi bych i souhlasil. Rád bych, aby mé filmy byly dostupné v těchto videotékách. Nelíbí se mi ale, jak se adoruje, když někdo prodá film Netflixu. Jako by to znamenalo vrchol kariéry. Přitom když jezdím s filmem po festivalech, můžu se setkat s diváky, potřást jim rukou, popovídat si s nimi. Pokud by můj snímek skončil v knihovně Netflixu, ani by mi neřekli, kolik lidí ho vidělo a jak se jim líbil.
Jak důležité bylo natočit Antologii na 16mm, když nejste reakcionářský filmař?
Já klidně natočím na malou digitální kameru levný film o kulturistech. Ale pokud ve své zemi máte stále laboratoř, která zvládne 16mm film vyvolat, a dostanete určitý rozpočet, který to umožňuje, stačí přes milion a půl dolarů, je dobré této příležitosti využít. Všichni řeknou, že to vypadá líp. Já měl to štěstí, že jsem mohl na filmový materiál natočit už čtyři filmy. Štáb má pak na natáčení mnohem větší respekt, mají pocit, že vytvářejí historii.
Prý nespolupracujete s castingovými režiséry. Proč?
Možná jejich práci dost dobře nerozumím. Ale taky mě baví objevovat nové tváře. Připadá mi divné, aby mi někdo doporučoval, kdo se hodí do mého filmu. To samé s výběrem lokací. Rád naskočím do auta a rozjedu se hledat třeba kostel. Proč by měl režisér zůstat doma a čekat, až mu někdo nějaký kostel vyfotí? Nikdy jsem nenatočil nic do televize, ani reklamu, vždy jsem dělal jen filmy od Denise Côtého. Všechno v nich musí být osobní, každou maličkost si sám schvaluju, tak pak asi působím jako control freak. No, možná jím i jsem.
Pro Antologii jste také nepotřeboval hudebního skladatele, přesto zvuk ve filmu hraje velkou roli.
Já jsem vůči hudbě ve filmu podezřívavý. Souhlasím s Godardovým výrokem, že ke každému obrazu funguje každá hudba. S hudbou to je moc jednoduché. Zato pokud dokážete vyprávět příběh bez ní, znamená to, že váš film funguje. Pokud z ní neuděláte samostatnou postavu, hudba je berlička. V Antologii jsme využili hlavně zvuk dveří od jatek ve větru, který můj střihač našel ve zvukové bance. Pohráli jsme si s ním, zpomalovali ho, zrychlovali a slyšíte ho během celého filmu.
Autorka je spolupracovnicí redakce
