Úspěch pro mě nejsou prodané desky, říká kytarista a zpěvák Bradford Cox | E15.cz

Úspěch pro mě nejsou prodané desky, říká kytarista a zpěvák Bradford Cox

Petr Frinta

Rozostřené kytarové plochy, rockové a popové retro, punk, post-punk, nespoutanost a syrovost garážového rocku, ryze popové nebo ambientní momenty. Z takto nesourodých inspirací se za sedmnáct let povedlo americké šestici Deerhunter upříst unikátní zvuk i řadu alb patřících k  vrcholům novodobého psychedelického žánru. „Myslím, že to bude naše nejvíc objevná a překvapivá nahrávka,“ říká zpěvák a kytarista Bradford Cox k chystanému albu, jehož písně představí skupina ve čtvrtek na koncertě v pražské MeetFactorey.

Nedávno jste oznámili vydání novinky Why Hasn’t Everything Already Disappeared?, která by měla vyjít na podzim. V jakém stádiu rozpracování se nachází?

Začátkem května jsme pořídili základy, řekněme šedesát procent desky. Po turné nás čekají dotáčky, mix a úkol vše spojit do jednoho celku. Protentokráte jsme si vybrali producentku odjinud, velšskou písničkářku Cate Le Bon, s níž spolupracuji na jiných projektech. Zdálo se nám, že spojení s ní může naší hudbě dodat nový nádech. Panuje mezi námi zdravé, tvůrčí napětí, které mě nutí myslet a pracovat jinak. Nad albem spolu sedíme od prvních krůčků, pomáhala nám ze střípků uplést skladby a v nich se najít. Už teď si myslím, že to bude naše nejvíc objevná a překvapivá nahrávka.

Titul desky – Proč vše ještě nezmizelo? – odkazuje na stejnojmennou studii francouzského filozofa Jeana Baudrillarda. Do jaké míry ji texty alba odrážejí? 

Nemám ve zvyku psát texty podle knížky nebo filmu. Jen průběžně zapisuji věci, které mi procházejí hlavou, a snažím se jim dát nějaký ucelený tvar. Nepíšu text jako fikci, prostě jen zaznamenávám, o čem a jak přemýšlím. Název jsem v hlavě nosil dlouho, od chvíle, kdy jsem si knížku na doporučení koupil, společně s Estetikou mizení od Paula Virilia. Obě se zabývají tématem mizení, tedy tím, že obraz, reprodukci často považujeme za skutečnější než realitu. Ale paradoxně jsem obě přečetl, až když jsem měl texty více méně hotové. A samotného mě překvapilo, nakolik se s předlohami překrývají.

Na Islandu musíte být kreativní, abyste se nenudili, říká režisér Sigurdsson

Proč vše ještě nezmizelo? rozhodně nepatří ke snadným textům. Čtenář si často musí závěry dělat napříč nesourodými zápisky, črtami, postřehy. Jak se vám četl?

Opravdu to nebylo snadné. Nepovažuji se za kdovíjak chytrého a rozhodně ani nemůžu tvrdit, že jsem rozuměl všemu větě po větě. Zato jsem si jistý, že jsem jej pochopil jako celek, spíš emočně než racionálně. Baudrillard bývá často mylně interpretován na základě eseje Válka v zálivu se nikdy neodehrála. Název je možná až zbytečně provokativní. Svádí k tomu myslet si, že Baudrillard píše, že se opravdu neudála. Přitom říká něco daleko důležitějšího.

Války dnes známe jen ze záběrů, jejichž autenticitu ani původ nemůžeme ověřit. Proto se dříve nebo později můžeme stát součástí války, která nikdy neproběhne, bude existovat jen v záběrech a v datech, a přesto ji budeme považovat za skutečnou.
A Proč vše ještě nezmizelo? je spíš smutné čtení. Bilancování na sklonku života, smutek za světem, který se stal nezřetelným, nehmatatelným, v němž je obraz věcí skutečnější než věci samotné. A to téma mě nesmírně zasáhlo, protože to vlastně bylo něco, co jsem pocitově chtěl popsat už dávno.

Baudrillardova i Viriliova díla jsou mimo frankofonní svět poměrně vzácné. Jak jste se k nim dostal?

Mám doma obstojnou knihovnu. Sbírání knížek a obcházení krámků nebo antikvariátů patří k mým oblíbeným částem turné. Nedávno jsem si v Paříži koupil na dvacet knížek, o režisérovi Pieru Paolu Pasolinim, o umění evropské renesance nebo o filozofii. Virilia jsem objevil přes Baudrillarda a toho zase náhodou na doporučení a proto, že mi do oka padl název a ukázka mě dokázala nadchnout.

Za Nicholsona v Přeletu neexistovala náhrada. Přečtěte si rozhovor s Milošem Formanem

Téma mizení a izolace je s novou deskou spojené i jinak. Nahrávali jste ji v texaské pustině.

Je to skvělé místo, jak se říká uprostřed ničeho. Žádná poušť, tu si tam někteří novináři domysleli. Je to odlehlá farma na samotě v nekonečných kukuřičných polích. Neměl jsem sebemenší ponětí, kdo všechno tam už nahrával, a vůbec, že tam někdo nahrával, dokud ji nevyhmátl náš bubeník Moses. Už delší dobu jsem věděl, že album bude právě o tématech mizení vzdáleností, izolace, chátrání, rzi, odcházení. O místech, kde téměř vše živé zaniklo a to, co zbylo, je zbavené přikrášlujících nánosů.

Do jaké míry bude pražský koncert věnovaný novince? Dnes je přinejmenším nezvyk hrát skladby, které fanoušci ještě neměli možnost slyšet nebo nemít novou desku na prodej.

Bude se točit především okolo ní. Tak to u nás bylo vždycky, pokaždé hrajeme něco, co ještě nikdo nemohl slyšet. Když jsme před jedenácti lety hráli v Praze naposledy, bylo tomu také tak. Možná to bude znít arogantně, ale nechci hrát podle toho, co lidé čekají, co chtějí slyšet. Nechci, aby chodili kvůli pár písničkám, které jako automat vyplivnu.
Chci, aby přišli kvůli celému našemu dílu, pro to, kdo jsme, proto, že věří v to, co děláme, zajímá je integrita, vývoj. Úspěch pro mě nejsou prodané desky, ale právě to, že lidé dovedou přijmout a pochopit moje dílo jako celek. A do Česka se vracíme rádi právě proto, že zdejší publikum je hodně vnímavé, otevřené čemukoli atypickému a netradičnímu.

Autor je spolupracovníkem redakce

Nechci hrát stále stejně, improvizace je pro mě zásadní, říká německý skladatel Frahm
Patricia Clarksonová: Nebrečte a pusťte se do akce

Autor: Petr Frinta
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Články odjinud