Sféra ruského vlivu se rychle hroutí. Ztráta Íránu by Kreml bolela, v ohrožení jsou další tři spojenci

Ruský prezident Vladimir Putin má zjevně tolik práce s Ukrajinou, že už mu nezbývají síly na pomoc spojencům všude možně po světě. Těžkou ranou pro něj byl pád syrského režimu Bašára Asada na sklonku roku 2024. Nyní mu hrozí ztráta přinejmenším dalších tří spojenců.

Odvlečení venezuelského autoritáře Nicoláse Madura nejspíš značně otřese s ruským vlivem v jihoamerické zemi a na řadě může snadno být i Kuba. Největší tragédií pro Kreml by však byla změna poměrů v Íránu. Jeho současné vedení Putinovi poskytuje pomoc v boji s Kyjevem, která rozhodně není pouze symbolická.

Íránem od konce minulého roku otřásají masové protesty, které už nejspíše mají velké množství obětí. Americký prezident Donald Trump je podporuje, hrozí režimu intervencí a uvalil cla na země, které s Teheránem obchodují. To vše vytváří očekávání, že vláda ajatolláhů tentokrát padne.

„Historie naznačuje, že režimy se hroutí nikoli kvůli jednotlivým selháním, ale kvůli fatální souhře stresových faktorů. Jde o pět specifických podmínek nezbytných pro úspěch revoluce: fiskální krize, rozdělené elity, rozmanitá opoziční koalice, přesvědčivý narativ odporu a příznivé mezinárodní prostředí,“ napsali pro The Atlantic odborníci na mezinárodní vztahy Karim Sadjadpour a Jack Goldstone. „Tuto zimu, poprvé od roku 1979, Írán splňuje téměř všech pět podmínek,“ dodávají.

Není jasné, jak dalece se Rusko chce angažovat v Íránu

Moskva je děním v Persii znepokojená a důrazně se ohradila proti Washingtonu. „Ti, kdo plánují využít zvenku vyvolané nepokoje jako záminku k opakování agrese proti Íránu z červnu 2025, si musejí být vědomi katastrofálních důsledků takových akcí pro situaci na Blízkém východě a globální mezinárodní bezpečnost,“ uvedlo ve svém prohlášení ruské ministerstvo zahraničí s odkazem na údery proti íránskému jadernému programu loni v létě.

Je ale otázka, jestli je Kreml ochotný na pomoc režimu skutečně výrazněji zasáhnout, nebo pouze poskytnout útočiště duchovnímu vůdci ajatolláhovi Alímu Chameneímu. A zda by taková podpora stačila k udržení současné vlády. Podle některých zdrojů během protestů do Íránu dorazilo několik vojenských transportních letadel Il-76 z Ruska a Běloruska společně s vrtulníky Mi-28. Objevily se i údajné fotografie desítek ruských obrněných vozidel, přijíždějících do rozbouřené země.

„Ochota Moskvy pomoci íránskému režimu by neměla být přeceňována. Kreml byl opakovaně svolný opustit své spojence, když se situace skutečně vážně zhorší. Přesně to se stalo ve Venezuele na začátku roku, v Sýrii, když se v roce 2024 zhroutil režim Bašára Asada, a v samotném Íránu během dvanáctidenní války loni v létě,“ napsal ve své analýze Nikitia Smagin, expert na Írán z think-tanku Carnegie Endowment for International Peace. Podotýká, že je velmi těžké představit si ruské jednotky bránící režim.

Afrika je pro Putina zdánlivým vítězstvím

V sázce je přitom pro Moskvu dost. Putin je obecně alergický na revoluce a pády do nějaké míry podobných režimů v geografické blízkosti, které by mohly inspirovat ruskou opozici. Teherán je navíc velmi zdatným dodavatelem zbraní na ukrajinské bojiště. Aktuální odhady uvádějí, že Rusku od konce roku 2021 prodal rakety a další vybavení jako drony a munici v hodnotě kolem čtyř miliard dolarů.

Na druhou stranu Moskva měla hodně co ztratit už v Sýrii, přesto nechala Asada rychle padnout. Šlo přitom o osud dvou základen, které Rusové v arabské zemi mají. Námořní přístav Tartús je pro ně klíčový k udržení pozic ve Středozemním moři, zvlášť když mají velké potíže v Černém moři. Po změně poměrů se spekulovalo o tom, že se přesunou do východní Libye, kde udržují spojenectví s polním maršálem Chalífou Haftarem.

Takové řešení by pro Kreml zdaleka nebylo ideální, a navíc vyhlídka na ně silně znervózňovala NATO, hlavně Itálii. V tuto chvíli se však zdá, že Rusové budou moct v Sýrii zůstat, i když v omezenější podobě než dřív. Výsledkem však i přesto je posílení ruské logistické sítě v Libyi, která je základnou pro africké operace Moskvy v Sahelu, tedy v pásmu jižní Sahary.

Dalo by se říct, že Afrika je jediným regionem, kde se ruská pozice v poslední době zlepšila. Jenže jde o vysoce nestabilní prostředí zmítané nepokoji a terorismem a Rusům se nedaří zajistit tam klid. Postwagnerovské paramilitární jednotky Africa Corps v Mali mají špatnou pověst a jejich praktiky podle některých zdrojů přiživují nábory džihádistů. V tuto chvíli tak není jasné, jak dlouho si Kreml v Mali vliv udrží. V minulém roce se navíc objevily spekulace o tom, že se Trump hodlá více angažovat v Libyi a zarazit tam ruské aktivity, zvlášť když země skýtá příležitosti americkým firmám.

Kuba může být další na řadě

Těžkostem čelí Putin i v Latinské Americe. Americká operace na polapení Madura vedla některé ruské nacionalisty ke kritice a nelichotivému srovnání s počínáním své vlasti na Ukrajině. „Utrpěli jsme další ránu naší image. Další země, která počítala s ruskou pomocí, ji nedostala,“ uvedl vězněný někdejší velitel proruských separatistů z Donbasu Igor Girkin. „Jelikož jsme až po uši uvízli v krvavé bažině Ukrajiny, nejsme prakticky schopni ničeho jiného. Zejména nemůžeme pomoct Venezuele na jiné polokouli, která je hned vedle Spojených států,“ dodal.

Evropa zachraňuje reputaci amerického námořnictva. Trump potřebuje finské a italské dovednosti

Geopolitika

Caracas byl přitom spojencem Moskvy prakticky od počátku tisíciletí. Obě země spolu uzavřely stovky bilaterálních dohod od bezpečnosti přes jadernou energetiku po integraci finančních systémů. Venezuela byla velkým importérem ruských zbraní a Kreml jí pomáhal obcházet ropné sankce. Přesto je ztráta Madura pro Putina hlavně politickou, nikoliv ekonomickou škodou. Zvláště když se spekulovalo o tom, že by mohl venezuelskou páku využít v jednání s Američany o Ukrajině.

Pád Madura navíc bezprostředně ohrožuje i kubánský režim, dalšího ruského spojence. Ostrov s živořící ekonomikou částečně spoléhal na venezuelskou pomoc a nyní je jeho vláda pod ještě větším tlakem. Trump už vyzval Havanu, aby se co nejdřív s Washingtonem domluvila. „Na Kubu už nepůjde žádná ropa ani peníze – nula! Silně doporučuji, aby uzavřeli dohodu, než bude pozdě,“ napsal prezident na své síti Truth Social.

Dalšího sympatizanta v regionu přitom Rusko do jisté míry nedávno ztratilo demokratickou cestou. V loňských prezidentských volbách v Bolívii zvítězil křesťanský demokrat Rodrigo Paz, čímž skončila dvě dekády trvající vláda levice. Ve hře je přitom mimo jiné projekt na produkci lithia státem vlastněné bolivijské společnosti YLB a Rosatomu. Země už navazuje vztahy s Washingtonem a spekuluje se o tom, že může přehodnotit, jak naložit se strategickou surovinou.

Trumpova cesta pro mír na Kavkaze

Pokud by skutečně došlo ke změně na Kubě, zůstala by Moskvě v regionu jediným blízkým partnerem Nikaragua. A najít si jiné by mohl být pro Moskvu s pošramocenou pověstí problém. „Ruský narativ o společném boji proti americkému imperialismu a o tom, že je obráncem latinskoamerické suverenity proti americkému neokolonialismu, byl zasažen jeho nečinností,“ podotkl po operaci proti Madurovi Ryhor Nizhnikau z Finnish Institute of International Affairs.

Na neschopnost pomoci spojencům přitom Rusko už doplatilo na Kavkazu poté, co si Ázerbájdžán v roce 2023 podmanil Náhorní Karabach. Rozčarovaná Arménie od té doby přehodnocuje své úzké vazby na Moskvu a snaží se orientovat i na Západ. I do této oblasti přitom proniká Trump, přestože je silně vzdálená západní hemisféře. Razí tam projekt Trumpova cesta k mezinárodnímu míru a prosperitě (TRIPP).

V podstatě jde o začlenění Arménie do takzvaného Středního přepravního koridoru, který spojuje Střední Asii s Evropou a obchází Rusko. Zemím na Kavkaze může přinést řadu ekonomických příležitostí i stabilitu a dále snížit jejich závislost na Moskvě. Jerevan má zájem do ambiciózního plánu zapojit i Evropskou unii. Arménii ale letos čekají volby a dá se čekat, že Moskva se je bude snažit ovlivnit ve svůj prospěch.