V jazzu musíte mít na paměti náladu každé skladby a emoce, říká klavírista Michel Camilo

Michel Camilo

Michel Camilo Zdroj: Struny podzimu

Tomatito
Michel Camilo a kytarista Tomatito
3
Fotogalerie

Jedním z lákadel letošního ročníku festivalu Struny podzimu je sobotní vystoupení dominikánského jazzového klavíristy a držitele prestižní Grammy Michela Camila. Umělec proslul kromě tvorby i nevšedním herním projevem, kdy má divák pocit, že si pianista s nástrojem tu vyřizuje účty, tu prožívá romanci.

Michel Camilo se představí tuto sobotu v prostorách pražského Rudolfina spolu s kytaristou Tomatitem. 

Hrajete především jazz, ale máte klasické hudební vzdělání. Jak moc jste musel uzpůsobovat vaši hru?

Jazzu se lze pochopitelně věnovat i bez podobného vzdělání. Mně pomohlo naučit se nástroj lépe ovládat a rozvíjet techniku. V klasice jste vedení k tomu, abyste hudbu interpretovali ve skladatelově stylu. První věc, která mě přitáhla k jazzu, byla naopak možnost neustálého vytváření. Tak alespoň improvizaci rozumím.

Jak jsem se do ní nořil, čím dál více jsem si všímal, jak mě skladba sama vede, sama neustále nutí měnit doprovod. Učil jsem se, jak adekvátně reagovat, abych mohl pracovat s důrazem, barvami, dynamikou. A dodnes na ní mám rád, že s každým sólem vytváříte novou hudbu.

Máte velmi fyzický herní projev. Do jaké míry s klasickým vzděláním souvisí?

Ten fyzický, až perkusní styl hraní mi dalo moje angažmá v národním symfonickém orchestru, jehož jsem se v šestnácti letech stal nejmladším členem. Byl jsem součástí rytmické sekce. Lepšího pianistu to ze mě udělalo proto, že jsem se musel zvukově prosadit z odlehlé části orchestru. Později jsem na konzervatoři prošel klasiky – Rachmaninovem, Lisztem, Chopinem. Jejich skladby jsou velmi náročné, obsahují řadu virtuózních pasáží, a u nich jsem si potvrdil, že chci, ba musím hrát celým tělem.

Vážné hudbě se věnujete dodnes. Vnímáte jazz a klasiku jako protiklady? Jak obtížné je pro vás přeskočit z jednoho druhu uvažování o hudbě do druhého?

Nejraděj bych byl vždy v obou světech zároveň. Nevnímám je jako rozdílné. Oba jsou pro mě jako hudebníka přitažlivé, protože v nich musíte udržet vysokou úroveň herního projevu. Liší se jen mentalitou a tím, jak se připravujete.

V orchestru se hodně učíte nazpaměť a nejde to bez zkoušek. Stáváte se součástí souboru a chtě nechtě musíte vnímat dirigenta. O to výjimečnější je pak pocit, když hrajete naostro. Někdy tomu říkám plavat na velké vlně zvuku.

V jazzu musíte mít na paměti náladu každé skladby a emoce, které chcete s publikem sdílet nebo v něm probouzet. To vyžaduje určitý druh naladění se na lidi, na spoluhráče, na nástroj, abyste se při živém vytváření hudby nebáli vyjádřit vaše nejniternější pocity.

Jazz popisujete vlastními slovy jako nekonečný proces inovace, napájený improvizací. Kam chodíte pro inspiraci?

Když cvičím, nechávám nápady plynout. Začnu melodií a pozoruji, kam mě sama zanese. Přemýšlím, jak bych ji mohl udělat pokaždé, co ji budu hrát, jinou. Právě tato neustálá změna mě drží při životě. Žádná skladba není nikdy stejná, protože nové nápady vytrysknou pokaždé, kdykoli ji budu hrát. Důležité je, že vytrysknou pokaždé jiné. Snažím se vyhnout rutině, inspirace je ale vždy po ruce. Je důležité chtít ji vidět a umět cítit, co probíhá a vzniká okolo vás. K psaní mě inspirují ty nejobyčejnější věci: západ slunce, zvuk palmových listů, padající sníh, klid a barvy karibského moře, mraky, noční obloha, nějaká hezká vzpomínka.

Máte osvědčený recept, jak se rutině vyhnout?

Neustále měnit repertoár. Samozřejmě, že moje publikum má oblíbené skladby, které chce slyšet pokaždé. Je těžké tomu odolat, ale někdy tak učiním. Třeba proto, že jsem je hrál už předchozí večer a chci něco jiného. Také se snažím o neustálé obměny sólových partů: z logiky věci musí být pokaždé jiné, protože každý den už máte za sebou jinou zkušenost, a z ní můžete čerpat znovu čerstvou inspiraci. A také můžete reagovat na ostatní, jde přece o to být v hudbě spolu a umět reagovat jeden na druhého. Je to taková konverzace skrze hudbu.

Zvykl jsem si chodit na pódium s rozšířeným seznamem skladeb, ze kterého vybírám podle momentální nálady. To mi dává pocit naprosté tvůrčí svobody.

Příležitostně působíte jako učitel hudby. Co vám tato zkušenost dává?

Mám rád, když mohu sdílet poznání se studenty a přál bych si, abych měl dost času věnovat se tomu více. Je skvělé inspirovat mladší generaci, aby si dále rozšiřovala znalosti hudby. Nemám nějakou ustálenou metodu výuky. Snažím se soustředit na improvizaci, skladbu, orchestraci, aranžmá i na interakci mezi hráči. Vedu je k tomu, aby si lépe uvědomovali, že jsou soubor, kde se všichni doprovázejí navzájem a kde si zároveň spolu hrají.

Pocházíte z rodiny, kde se muzikantství dědilo po generace, budou v této tradici pokračovat i vaše děti?

Hudba byla součástí mého života odjakživa. Naše rodina se každou neděli scházela u prarodičů a teta se strýčkem se po půlhodině střídali v hraní. Ona byla na vážnou hudbu, on spíše na tu populární. To ve mně probudilo lásku k pianu. Ale už předtím, v pěti letech, jsem dostal harmoniku. Tehdy rodina zjistila, že jsem sám dovedl odchytit melodie z písniček, které jsem slýchával okolo sebe.

Moji sourozenci měli rovněž k hudbě blízko, ale jen jedna z mých sester se stala profesionální klavíristkou. Dnes vyučuje na konzervatoři v New Yorku.

Nová generace má hned několik talentů: jedna neteř je koncertní violistka, jeden ze synovců talentovaný jazzový klavírista a v širší rodině máme madridské muzikálové hvězdy. Takže porůznu pokračují v tradici a nesou pochodeň dál.

Pocházíte z Dominikánské republiky. Jakou roli hraje hudba v místní komunitě?

Pro každý národ je hudba důležitá, protože je součástí jeho identity. Jsem rád, že tu v posledních letech působí řada opravdu nadaných učitelů, kteří vedou další generaci hudebníků k jazzu i ke klasice a řada z nich dosáhla na prestižní mezinárodní stipendia. Čili to smysl určitě má.

Máme tu jazzové festivaly i festivaly vážné hudby, které k nám vozí světovou špičku v oboru. Před deseti lety jsem s mojí ženou začal vypisovat stipendia pro výjimečně nadané mladé Dominikánce, aby mohli jít studovat na Berklee College of Music (vyhlášená bostonská konzervatoř, pozn. aut.). A odměnou nám bylo, že se škola začala zajímat o místní hudebníky a začala pro ně dělat semináře a kurzy tady, což má obrovský dopad na další rozvoj hudby.

Autor je spolupracovníkem redakce