Denní, noční, víkendy i svátky. Provoz místní nemocnice je nepřetržitý. Jinak to ani nejde. Pacienti si totiž nevybírají, kdy jim srdce vypoví službu a nebo kdy je na přechodu pro chodce srazí nepozorný řidič. Nemocnice jim slouží čtyřiadvacet hodin denně po sedm dní v týdnu, a to díky stovkám zaměstnanců, kteří špitálu dávají víc, než by museli. Na úkor osobního života tráví za jeho zdmi desítky až stovky hodin nad rámec běžné pracovní doby. Každý měsíc.
„Přesčasy byly, jsou a budou. V celé zemi chybějí lékaři a lepší už to asi nebude. Z fakult dnes vychází méně mladých lékařů a část z nich odejde rovnou do ciziny za lepším. Třeba do Německa nebo do Anglie,“ říká Filip Berger, zástupce primáře gynekologicko-porodnického oddělení.
Jen na Karlovarsku teď hledají lékaře dvě nemocnice – ta krajská, v Karlových Varech, a soukromá v nedalekém Ostrově. Karlovarská nemocnice shání lékaře na plicní, urologické nebo neurologické oddělení. Nemocnice v Ostrově pak lékaře na gynekologické, pediatrické, chirurgické či oddělení ARO.
Je jich málo, a proto všichni slouží přesčasy.
Vydržte, prosím
Personál jednotky intenzivní péče na interním oddělení je v úterý odpoledne v jednom kole. Sestry běhají ze dveří do dveří, chodbou se míhají sanitáři. Lidově se tomu říká cvrkot. Také lékařka, za kterou jsme přišli na předem domluvený rozhovor, má práci. Proto se nám hned nevěnuje. Čekáme. Když už to vypadá, že pro nás bude mít chvilku, omluví se. Znovu musí za povinnostmi. Mladý muž ve zdravotnické uniformě přiváží starší ženu a lékařka se zajímá o její stav. Pacient má samozřejmě přednost.
Doktorka Eva Spilková pracuje v karlovarské nemocnici sedm let a měsíčně odslouží od osmdesáti do sta hodin přesčasů. Nestěžuje si, už dávno si zvykla.
„Asi bychom neměli pracovat víc, než je v zákoníku práce, ale medicína je natolik specifická, že to tak zkrátka je léta zažité. Pochybuji, že to někde bude lepší,“ říká.
Na dotaz Sedmičky, jak počet hodin strávených v nemocnici ovlivňuje její soukromý život, odpoví s úsměvem. „Nemám děti, takže v tom je to jednodušší. Člověk si ale svoje věci musí plánovat víc dopředu. Třeba když sloužíme víkendy, začínáme službu v sobotu ráno a končíme buď druhý den ráno, nebo taky až v pondělí ráno. Jak kdy.“
V podobném duchu hovořili i další zdravotníci, přestože jednotlivá oddělení v nemocnici mají svá specifika.
Lepší to nebude
Když jsme v úterý odpoledne dorazili na lékařský pokoj za Jaroslavem Nöbauerem, měl za sebou velmi náročný den. Ranní vizity na pokojích, od osmi do patnácti hodin pak operoval na sále. Hned pětkrát.
„To víte, že doma nejsou moc nadšení z množství času, které tady trávím. Ale co se dá dělat? Proto už pak všechen volný čas věnuji jen rodině,“ odpovídá. A přidává srovnání. Při náročném studiu medicíny na vysoké škole měl daleko víc volného času než nyní. Současně ale dodává, že stejná situace je všude.
Muž, který v karlovarské nemocnici pracuje osm let, slouží každý měsíc sto až sto deset hodin přesčasů. Za rok více než jedenáct set hodin, tedy zhruba pětačtyřicet dnů. Na přelomu osmého a devátého roku v této nemocnici jí ve formě přesčasů odevzdá celý jeden rok svého života. Zaměstnavatel mu tyto přesčasy sice platí, nejen on si ale umí představit, že by jich bylo méně.
Sto deset přesčasových hodin odslouží měsíčně také zástupce primáře gynekologicko-porodnického oddělení Filip Berger. O takto vysokém čísle hovoří jako o standardu. „Pokud nastane doba dovolených nebo mladší kolegové odjedou na stáže anebo někdo onemocní, je přesčasů samozřejmě víc,“ připomene.
Podle něj je problematika přesčasových hodin v nemocnicích obousečným mečem.
„Abychom si vydělali, potřebujeme přesčasové hodiny. Na druhou stranu nikoho nebaví být po pracovní době dalších šestnáct hodin na pracovišti,“ říká s tím, že ideální by byl směnný provoz. „Chybí však personál, a tak ho nemůžeme postavit. Je to začarovaný kruh,“ dodává. Pak se omlouvá, musí odejít ke komplikovanému porodu.
A tak jsme zamířili na ane-steziologicko-resuscitační oddělení. Jeho lidé zajišťují nepřetržitou péči o základní životní funkce u těžce nemocných pacientů. Tentokrát jsme však vyhledali sestry.
Už šestnáct let pracuje na oddělení Lucie Ferusová. V poslední době slouží kolem padesáti hodin přesčasů měsíčně, v minulosti to bylo i více než sto. „Přesčasových hodin teď mám méně, navýšili jsme totiž počet sester. O služby ale všechny sestry většinou stojí, protože máme nízké základy,“ vysvětluje staniční sestra.
Ačkoliv jsou přesčasy v nemocnici způsobem, jak se přiblížit slušnějšímu platu, sestry za nimi vidí i druhou stranu mince. Zejména ty, které mají rodiny. „Děti například nezajímá únava maminky po čtyřiadvacítce, když spala třeba jen dvě hodiny,“ podotýká další ze sestřiček.
Přesčasy? Riziko
Podle lékařů je přesčasová práce jedním z největších problémů českého zdravotnictví. Mimo jiné proto, že nerespektuje fyziologické limity člověka. „Nadměrný stres je vždy škodlivý. Je-li dlouhodobý, může zapříčinit řadu problémů, třeba chronickou únavu a snížený výkon včetně oslabení pozornosti,“ upozornila psycholožka Eva Hofírková.
Lékaři si teoretická rizika uvědomují. A předcházejí jim. „Musíme rychle a dobře odpočívat, musíme s tím umět žít. Chybu si dovolit nemůžeme,“ poznamenal Jaroslav Nöbauer.
Informace o počtu hodin, které lékaři v nemocnici ročně odslouží nad rámec běžné pracovní doby, dotazované lidi v karlovarských ulicích většinou překvapila. „Věděla jsem, že je slouží. Ale tolik? A kdy odpočívají?“ reagovala například na zjištění Sedmičky Martina Sehnalová.
Podle mluvčího nemocnice Marka Mikeše se pacienti nemají čeho bát. „Ačkoliv personál slouží řadu přesčasových hodin, nikdy nesmí dojít k nadměrnému přetěžování s následnou možností chyby z únavy. Naše nemocnice dodržuje všechny limity přestávek a odpočinků,“ uzavřel Mikeš.
