Mladí lidé se ve svých bytech stále častěji a hojněji obklopují rostlinami. Dávají jim dokonce i „mazlíčkovská“ jména.
Dříve si lidé po dvacítce s naprostou samozřejmostí pořizovali děti. Ze školy rovnýma nohama do rodinných starostí i radostí. Nebyl důvod – a ani čas – řešit něco jiného. Dnes se však lidé po dvacítce do rodinného života hned tak nehrnou. Chtějí studovat, cestovat, dělat kariéru nebo si jen užívat slastného nicnedělání. Přestože u nich zatím čistě sobecké touhy zcela vítězí, vlastní pudy potlačit nedokážou. Potřeba pečovat o někoho, případně o něco, je v tomto dříve plodném věku naprosto přirozená.
Jako první to tak „schytali“ domácí mazlíčci. Zejména psi a kočky. Mladé páry, které by dříve řešily nákup kočárku a Sunaru, se místo toho zabývaly zdravými pamlsky, pohodlným pelíškem a vhodnými doplňky stravy. Máma s tátou, jak se řada z nich titulovala, chtěli pro své mimi to nejlepší.
Další část mileniálů se ale vydala zcela jinou cestou. I péče o psa či kočku je pro řadu z nich příliš nákladná nebo časově náročná, a tak si začali vybavovat byty různými druhy kaktusů, sukulentů či pokojovek. Ačkoli nevyžadují téměř žádnou péči, v čemž právě spočívá jejich výhoda, v životě svých vlastníků hrají natolik důležitou úlohu, že dostávají vlastní jména i nevídanou porci lásky.
Potřeba starat se o někoho přitom není jediným důvodem, proč dnes prodejci pokojových rostlin zažívají žně. Psychologové upozorňují i na to, že rostliny vnášejí do života, který je již z velké části digitalizovaný, kus přírody, ke které se lidé touží, byť třeba jen podvědomě, navrátit. A zelená barva i statický život rostlin navíc uklidňují a pomáhají člověku zvolnit.
Jak připomíná guru fanoušků pokojovek a autor knihy Urban Jungle Igor Josifovic: „Učí nás to být zase trpělivými, protože rostliny neprodukují jeden květ za sekundu, trvá to týdny nebo měsíce.“ Že by se tak přece jen schylovalo na méně hektické časy?
