Dá se tu prohánět na sněžném skútru, řídit psí spřežení, plavit se ledoborcem, běžkovat, toulat se na sněžnicích, projet se na saních tažených soby, lovit ryby na ledových dírkách, přespat v ledovém hotelu, pozorovat polární záři nebo navštívit dům Santa Clause. Vítejte v Laponsku.
Největší a nejsevernější region Finska je drsný a řídce obydlený kraj sevřený Botnickým zálivem a norským Finnmarkem. Ačkoliv finské Laponsko pokrývá téměř třetinu země, žijí tu jen asi tři procenta populace Finů, tedy méně, než se tu pase sobů.
Hustota osídlení je pro představu tak nízká, jako by v celé České republice žili pouze obyvatelé Plzně. Pomyslnou branou do Laponska je hlavní město provincie Rovaniemi ležící skoro přesně na polárním kruhu. Odtud lze podnikat spoustu výletů do zdánlivě nekonečné arktické přírody.
Nejlepší čas pro návštěvu zimního Laponska nastává v březnu a dubnu, kdy jsou dny již dostatečně dlouhé, rtuť na teploměru se způsobně drží jen těsně pod nulou a polární záři máte šanci za jasných nocí pozorovat skoro každý den.
Znovuzrozené město
Šedesátitisícové Rovaniemi je největším sídlem Laponska, a přesto tu má návštěvník pocit, že je uprostřed přírody. Město se pyšní nádhernou polohou na soutoku dvou řek, nízké domky jsou rozeseté mezi stromy a ulice lemují parky.
Rovaniemi bylo během druhé světové války víceméně srovnáno se zemí a následně kompletně přestavěno podle projektu architekta Alvara Aalta. Zajímavostí je, že půdorys ulic v centru tvoří tvar sobí hlavy s parohy. Mimo jiné tu také najdeme úžasné muzeum Arktikum s expozicí severské přírody, kultury a historie.
Kdo ale zamíří do zimního Laponska, zcela jistě bude vyhledávat spíš pravou severskou přírodu než městské památky. Obojí může zajistit ubytování nedaleko centra, v hotelu na vrcholu zalesněného kopce Ounasvaara, odkud se otevírají nádherné výhledy do okolní krajiny.
Dvacet metrů od hotelu začínají sjezdovky a celý les okolo protkávají upravené běžkařské tratě. Díky osvětleným tratím lze na běžkách protáhnout svaly i po západu slunce a po sportovním výkonu se těšit na večerní saunu, kterou obvykle disponuje každý kvalitnější hotelový pokoj.
Deset kilometrů od centra Rovaniemi leží vesnička Santa Clause – pro finské děti je to adresa, kam si píšou o dárky, pro turisty pak místo, kde se každý musí nechat vyfotit u polárního kruhu. Je to sice komerční koncentrát všeho typicky laponského, ale za krátkou návštěvu tohle místo rozhodně stojí.
Milovníci zvířat se mohou vydat opačným směrem, na jih od Rovaniemi do zoologické zahrady Ranua. Tady lze pozorovat přibližně padesát druhů polárních zvířat v jejich přirozeném prostředí včetně sobů, vlků nebo rysů. Pro mě bylo velkým zážitkem krmení ledních medvědů, kdy jsem se pod dohledem pracovníka dostal doslova na dotek této největší šelmy na světě.
Spaní ve sněžném hotelu
Kdo by odolal možnosti dobrodružně přespat v některém z ledových hotelů, typických právě pro Laponsko? Jedna taková stavba každoročně vyroste nedaleko Rovaniemi a pro milovníky zimy představuje skoro povinnou zastávku při objevování mrazivých zážitků.
Zvenku sice Arctic Snow Hotel vypadá jako nevzhledná hromada sněhu, uvnitř ale procházím důmyslným labyrintem chodeb spojujícím jednotlivé sněžné pokoje. Stavitelé sněhových hotelů sice každoročně tvoří dílo, které na jaře roztaje, to jim však nebrání vyhrát si s vnitřní výzdobou – nacházejí se tu prostorná apartmá s ledovými freskami a barevným nasvícením, ledový bar, kaple, restaurace, a dokonce i sněhová sauna, která opravdu funguje.
Uvnitř hotelu panuje teplota nula až minus pět stupňů Celsia, takže pokud venku mrzne, až praští, vlastně se tu hosté ohřejí. Vyzkoušel jsem tu večeři na ledovém stole, sedě na ledové židli pokryté sobí kožešinou.
Čerstvý sobí steak mi sice naservírovali na klasickém talíři, ale studený dezert již kuchař umístil na stylový tácek z ledu ve tvaru sněhové vločky. Na zahřátí pak ochutnávám dobře vychlazenou finskou vodku – jak jinak než v ledovém pohárku. Jednu ze služeb ledových hotelů představuje noční buzení na požádání v případě aktivní polární záře.
Vykutat se z vyhřátého spacáku uprostřed noci vyžaduje sebezapření, pohled na jasné hvězdy a jasně zelenou polární záři za to ale jistě stojí.
Divoká jízda na skútrech
Pro zasněžené laponské planiny je typická turistika na sněžných skútrech. Tuhle adrenalinovou aktivitu zvládne i úplný začátečník, lze se vydat jen na několikahodinovou vyjížďku nebo i vícedenní výlet s přespáním. Naše průvodkyně vypadá přesně, jak jsem si představoval severského dobrodruha: u pasu se jí kývá dlouhý nůž a dřevěný laponský hrnek zvaný kuksa. Fasujeme ochranné overaly, helmy a teplé rukavice a po krátké instruktáži vyrážíme každý na svém skútru kamsi na sever.
Jedu na takové mašině poprvé a zjišťuji, že zkrotit sto šedesát koní není kupodivu až tak těžké. Důležité je držet pevně řídítka, do zatáček ubrat otáčky a vyklonit se jako na sajdkáře. Tachometr ukazuje rychlost 80 kilometrů za hodinu a my se řítíme po zamrzlé řece, až se za námi sníh práší. Už dávno zmizely poslední domy a jedinou známkou civilizace jsou vyjeté stopy před námi.
Noříme se do lesa nízkých borovic a smrků, cesta se začíná klikatit a nutí nás ke zpomalení. Pluji na sněhových boulích, tělem v zatáčkách vyvažuji třísetkilový stroj a palcem udržuji plyn na optimálních otáčkách. Oceňuji, že to nemá spojku ani žádnou šaltpáku, i tak mi po pár hodinách začínají dřevěnět ruce. Naštěstí nikam nespěcháme, je před námi celý den a v plánu asi 80 kilometrů dlouhý výlet.
Průvodkyně zastavuje na mýtině uprostřed řídkého lesa a následuje řádění v hlubokém sněhu. V poledne zastavujeme u chaty, která leží na mýtině u zamrzlého jezera. Těmto dřevěným úkrytům v divočině tu říkají kota, mají tvar týpí a vycházejí z tradičních lstaveb. Jsem rád, že jsem jízdu jakžtakž přežil. Chtělo by to něco na uklidnění.
Zdá se, že sobí farma bude to pravé. Sobí farma patří tradičním zvířecím obyvatelům severních polárních oblastí. V Laponsku jich žije kolem 200 tisíc a naprostá většina těchto sudokopytníků je zde domestikována. Pro původní obyvatele Sámy byl chov sobů nezbytným předpokladem pro přežití v drsné přírodě, divocí sobi byli již od devátého století chytáni a postupně domestikováni. Dodnes v Laponsku žijí kočovní pastevci sobů, kteří se věnují tomuto náročnému povolání.
Již za soumraku přijíždíme k dřevěnému domku uprostřed lesa. Před srubem stojí několik saní pokrytých sobími kůžemi a po chvíli přivádějí několik sobů. Každé zvíře táhne jedny saně obsazené dvěma osobami. Vyrážíme na noční projížďku. Můj sob pomalu kluše sněhem a já si tak mohu v klidu vychutnávat pohled na polární oblohu nade mnou.
