Saturnův největší měsíc Titan je opravdu pozoruhodné místo. V jeho dusíkem bohaté atmosféře se prohánějí metanové mraky a na povrchu zase naleznete metanová jezera. Tento cyklus, během kterého metan přechází z kapalného do plynného stavu a zpět, značně připomíná koloběh vody na Zemi.
Planetární vědci a geologové z UCLA nedávno provedli počítačové simulace metanových dešťových bouří, které na tomto měsíci probíhají. A zjistili, že dotyčné bouře se mohou významně podílet na formování povrchu Titanu.
V geologickém vývoji Země hrají dešťové bouře důležitou roli. Pokud jsou dostatečně intenzivní, dokážou zapříčinit vznik divoce se valících proudů vody, které přemisťují sedimenty do nížin. Tam následně vznikají kuželovité prvky známé jako aluviální kužely. A sonda Cassini podobné útvary objevila i na Titanu.
Z výsledků výše zmíněných simulací plyne, že nejsilnější metanové bouře – které Jonathan Mitchell z UCLA nepřímo přirovnal k hurikánu Harvey – zuří kolem šedesátých stupňů zeměpisné šířky. Což je shodou okolností oblast, kde se nachází nejvíc aluviálních kuželů.
Takové metanové hurikány jsou poměrně vzácné. Vyskytují se méně než jednou za titanský rok (cca 29,5 pozemských let). I to je ovšem mnohem častěji, než odborníci očekávali.
Předchozí klimatické modely Titanu naznačovaly, že tekutý metan se obecně vzato koncentruje blíže k pólům. Ale žádná studie dosud nezkoumala srážky v kontextu transportu sedimentů a eroze. Nyní je jasné, že změny povrchu v různých oblastech mohou být způsobeny právě lokálním počasím.
