Na platformě Spotify si ho měsíčně najde milion posluchačů. Třikrát dokázal naplnit sportovní halu pro dvacet tisíc hudebních fandů, ale má vyšší cíle. Hudebník, sportovec i výrobce veganských pokrmů Ben Cristovao pro e15 magazín vysvětluje, proč „przní“ češtinu, i to, proč mu je pražská O2 arena malá.
V samoobslužné části holešovického Vnitroblocku zasedáme do prosezených, takřka bazarových křesílek ke kávě a džusu. V tom mladém muži s širokými rameny, který sem před chvíli přiběhl s batohem, se odráží jistý rozpor: na jednu stranu ho nemůžete přehlédnout, na druhou stranu působí v rozporu s očekáváním civilně, povědomě. Přátelský kluk, kterého odněkud znáte.
Holešovice jsou podle Bena „nový Karlín“, čtvrť s velkým potenciálem, která přitahuje nonkonformní komunity, jako třeba hipstery z Letné. Ben tu je jako doma, jednak v Holešovicích sídlí hudební vydavatelství Championship music, pro které je Cristovao jednou z hlavních tváří, jednak tu natáčel několik videoklipů. V Pražské tržnici například klip k písni Brighter Day. Ve verzi zpívané francouzsky tenhle song vloni zabodoval v TOP 40 tamního éteru. A v neposlední řadě Ben ve čtvrti provozoval bistro s veganskými delikatesami zvané Výčep Kabelovna. „Nakonec jsme to museli zavřít, protože jsme na místní lidi byli až moc kulturní a trochu to dřelo“.
Být duchem doby
Bavíme se o české hudební scéně, která podle něj v posledních letech obrovsky vyrostla, co se týká kvality i počtu posluchačů. „Hlavně v hip hopu a rapu to explodovalo. To je ten směr, který teď táhne mladou kulturu. Ta čísla jsou obrovská.“ Sám, jak říká, se snaží být v hip-hopu taky „relevantní“, ač vychází spíše z R&B. Mezi nejlepšími tuzemskými představiteli žánru vyzdvihuje jména, jako jsou Milion Plus, Rychlí kluci (label, pod kterým vydává Calin, STEIN27, KOJO a další), Ektor, Viktor Sheen nebo Hard Rico. Z velké části to jsou zároveň hudebníci, v jejichž písních a klipech se Ben objevuje, stejně tak jako oni v jeho.
V den našeho rozhovoru udával ukazatel měsíčního počtu posluchačů Benova profilu na Spotify číslo 999,5 tisíce. Milionovou hranici už Cristovao také dokázal překonat. Jak sám analyzuje, nemá tak vysoká čísla přehrání jednotlivých skladeb jako umělci, které jmenoval – u největších Calinových hitů to je třicet milionů přehrání. Benovy skladby dosahují jednotek milionů, duet Slzy se Sofijanem Medjmedjem, který byl vloni na Spotify patnáctou nejúspěšnější skladbou v Česku, má osm milionů přehrání. Zato pravidelných posluchačů si Ben drží více než Calin a rapující squad. Vysvětluje si to svou multižánrovostí.
„Myslím, že jsem schopný nahlédnout do jakéhokoli žánru, cítit se v něm OK a být přijatý tou danou komunitou. Takže můžu dělat featy jak s rapery, tak s rockovějšími umělci, jakou jsou Mirai, John Wolfhooker,“ říká Ben. Zkratka feat. ze slova featuring se v hudební branži používá pro hostování. „Teď děláme na věcech s Richardem Müllerem, s Davidem Kollerem, což by nešlo, kdyby mě nebavilo dělat hudbu s přesahem žánrů. Jsem takový zeitgeist,“ zamýšlí se Ben.
A po chvíli uvažování nachází definici sama sebe v příhodě z jednoho ročníku hudebních majálesů. „Ten rok jsem na majálesech nebyl, chtěl jsem si dát pauzu a věnoval jsem se jiným projektům, ale ozval se mi Calin, jestli se nechci zastavit. A nakonec jsem dělal feat na Calinově stagi, na Kontrafakt stagi, potom na pódiu s Mirai. A strávil jsem dohromady na pódiích dvacet třicet minut.“
Ne, nemusím nic
Ben Cristovao vydal vloni na podzim album Zvíře. Z mnoha důvodů na něm posluchač nemůže jen tak přejít skladbu Nemusim nic. Spontánní klip se skvělými tanečníky nasbíral na YouTube přes dva miliony přehrání. „Už jsem toho udělal dost, teď nemusím nic / Mám jméno, mám love, mám moc, koukej mamko…,“ nadhazuji úryvek z textu a mám tolik otázek. Ben se hned chytá. „Byl jsem na session u mýho producenta Osamy Verse-Atile Hussaina v Torontu, abych natočil album. Ale zároveň jsem si potřeboval odpočinout, odletěl jsem tam na tři měsíce a jenom jsem cestoval. Pak jsem dorazil za producentem a měli jsme dva týdny na to, abychom dělali muziku, ale nic jsem neudělal. Týden jsme cestovali po Kanadě, cokoliv, jen abychom nesáhli na hudbu. A on říká, bro, musíš něco udělat, aspoň jeden song. Já mu odpovídám, vždyť už jsem udělal tolik hudby, nemusím nic, ne, ne, ne, ne nic…“ přehrává Ben dialogy v angličtině a tak se v ní rozjede, že zpátky do češtiny přepíná až v půlce další věty.
„Pak mi přišlo: sakra, to je dobrej refrén. A hned mě napadlo, že se s tím budou moci lidi v různých situacích ztotožnit. A dnes mám spoustu malých fans, kindráčů, jejich rodiče mi posílají videa, že to děti zpívají, když odmlouvají rodičům. Píšou mi lidi z práce: z nemocnic, za barem... Chytlo to kulturu úplně správně,“ vypráví. „Ta druhá část je takový ego trip, kdy se naddimenzuju, mluvím o sobě jako o nějakým králi. Je potřeba to brát s rezervou. Není to tak, že nemusím nic, já musím spoustu věcí, někdy se ráno probudím a vidím svoje povinnosti do večera, ze kterých mi je až špatně. Ale občas je fajn udělat ze sebe krále Jelimána a dát lidem ten pocit – všichni musíme spoustu věcí, ale je dobrý si občas zazpívat, že nemusím nic, a být nad věcí.“
Ten „ego trip“ je cítit i z jiných jeho písní, kdy třeba zdůrazňuje, že vyprodal O2 arenu. „To je právě ten vliv z hip hopu a rapu. Tam vytváříte fiktivní charakter, který je drsnější, větší a zlejší, než jste vy sám.“ Znamená to tedy, že Ben není ten namachrovaný týpek z klipu? „To snad poznáte po pár minutách, jaký jsem… Škoda, že nemám nějaký pseudonym jako lidi z hiphopový scény, že mě to nenapadlo hned na začátku. Rapeři mají jméno, které nese to smyšlené alter ego, a když je poznáte, zjistíte, že to jsou fajn lidi.“ Ale uznává, že proklamovaná bohorovnost může leckoho odradit. Stejně jako další výrazný rys jeho písní: Co je to za přízvuk? Třeba konkrétně v Nemusim nic. Jako by čeština vůbec nebyla češtinou, krátké slabiky jsou dlouhé, dlouhé krátké a Ben zní, jako kdyby nevyrostl v Česku.
„Konkrétně v Nemusim nic si beru celý jeden žánr, který přináším do Čech. Říká se tomu amapiano, a je to vlastně afro styl hip hopu, který má svoje specifický znaky v basový lince, v africkým hlase... A když dáváte na takovýhle beat, tak je potřeba dát do toho nějaký koření. Tak to cítím. Stejně tak nemůžete zpívat reggae hlasem Vojty Dyka,“ vysvětluje.
Počítá s tím, že to leckdo neskousne. „Čeština je nádherná, ale je velmi tvrdá. Řekl bych, že jsem byl jeden z prvních, kdo začal češtinu ohýbat, lámat, polykat koncovky a – pro někoho rozhodně – prznit. Jak chcete konkurovat světové muzice, která vychází z angličtiny, foneticky perfektního jazyka, kde se každý druhý slovo rýmuje, všechno je dokonalý? Stejně tak francouzština je foneticky dokonalá řeč, která se krásně ohýbá do tónů a beatů, doslova splývá s hudbou. A do toho přicházíte s češtinou…,“ poukazuje.
A pak je tu ještě další rys jeho útoku na češtinu a její ochránce, který můžeme opět ilustrovat na songu Nemusim nic. „Dělám jen to, co vajbim / To, co vajbim, yeah.“ Ben obratem svůj slang přeloží do spisovné češtiny a zpívá: „Dělám to tak, jak to cítím, jak to cítím…“ Z písně se něco vytratilo. „To nefunguje. Zato dělám jen to, co vajbim… Vezmu si anglický slovo vibe a počeštím ho, vibe vlastně zní česky, udělám si z toho sloveso a ti lidi, pro který už nějakou dobu tvořím, vědí, že vibe je zkrátka dobrý pocit, a najednou mám další slovíčka. Můžu pracovat s širším spektrem,“ popisuje s tím, že zároveň sleduje, jaká nová slova se chytla u jeho kolegů, tedy co už komunita posluchačů zná. Příkladem je slovo toxic, které se objevuje v několika Benových posledních hitech. Používá ho ve smyslu toxický vztah – být pro někoho nezdravým, jedovatým partnerem… Ale jen trošku: poquito toxic, jak zpívá v písni MMA z posledního alba.
„Dneska jsou děcka v angličtině znalejší. A zároveň Češi hudbu hromadně zvedli a dokázali jsme si urvat část trhu zpátky. Zní to přehnaně, ale před pár lety na Spotify primárně letěla anglicky zpívaná hudba, dnes se kvalita produkce srovnala – každý má přístup k dobrým beatům, zajímavým producentům, výbornýmu mixu a masteringu. Songwriting se velmi vyvinul. A myslím si, česká hudba si vzala část toho koláče zpátky,“ vysvětluje. Pravdou je, že ve zmíněném výběru sta nejhranějších skladeb Spotify v České republice za loňský rok domácí tvorba naprosto převažuje. A že mladá hiphopová scéna drží žebříček pevně ve svých rukou. Ale ano, bavíme se jen o jednom způsobu konzumace hudby, na který přešla jen určitá generačně či kulturně vymezená část posluchačů.
Od agamy po žraloka
Další rys Benovy osobnosti se dá taky odečíst z jeho textů, ale dost bylo citací. Ben je už několik let vegan a k veganství se snaží lidi inspirovat. „Vždycky jsem miloval zvířata, od malička jsem je studoval. V dětství jsem měl knížku Od agamy po žraloka a znal jsem v ní snad každou stránku. Odmalinka jsem zvířata nechtěl jíst,“ vypráví. A jako spousta dětí slýchával, že musí jíst maso, aby byl zdravý. „Mamka třeba přinesla dokonce i žraloka. Já se ptal, proč musím jíst žraloka, a ona, protože byl starej a umřel. Tak jsem jedl spoustu zvířat, která byla stará a umřela, až jsem zjistil, že zas tak stará nebyla.“
K výhradně rostlinné stravě ho přivedl kamarád ze sportu. „Vysvětlil mi, že nejenom budu OK, když maso jíst nebudu, ale že se spousta mých zdravotních problémů zlepší. Vyzkoušel jsem si to a zjistil jsem, že můžu na rostlinné stravě velmi dobře fungovat i z té atletické stránky, tak jsem o tom začal, myslím si, že nenásilně, dávat vědět lidem. A tak to dělám doteď,“ vypráví.
Ben Cristovao je úspěšný sportovec, má několik mezinárodních titulů ze zápasů v brazilském jiu-jitsu. A rád dokládá, že ani zápasník nepotřebuje jíst maso. „Veškeré moje úspěchy v brazilském jiu-jitsu jsou na veganské stravě. Byl jsem na ní půl roku a pak jsem teprve začal zápasit závodně. Vyhrál jsem po Evropě, co se dalo: mistrovství Německa, Francie dvakrát, mistrovství Španělska, mistrovství Evropy v Lisabonu v Portugalsku. A taky mistrovství Asie v Tokiu, kde jsem byl nejprve třetí a dva roky později první. Předpředloni jsem byl druhý na mistrovství severní Ameriky v Kanadě. Brazilské jiu-jitsu, ať už v kimonu, nebo bez kimona, je extrémně náročný sport, jak na kardio, tak na výbušnou sílu, na koncentraci, na reflexy. Na šlachy a vazy je to nejnáročnější sport,“ vypráví vegan fighter.
Gastropodnikatel
Z veganství Ben lidem nenabízí jen ideu a inspiraci, ale přímo i něco do žaludku. S kamarádem založil firmu Timba, která vyrábí dobroty pro vegany, prozatím nabízí jerky z hlívy ústřičné a rumcakes.
„Koupil jsem si zkrachovalou jednotu uprostřed malého městečka Víska u Jevíčka. Ten obchod jsem předělal na výrobnu veganských potravin. Znám každý stroj, který tam máme. I když jsem si chtěl koupit auto, dal jsem přednost tomu, že jsem si pořídil konvektomat za půl milionu. Když jsem si chtěl koupit novou motorku, radši jsem si ji vzal na splátky a koupil si sušičku na houby. Je to moje vášeň, chci lidem dávat něco, co je dobré,“ vypráví nadšeně gastropodnikatel. A zaujatě popisuje, jak jeho firma odebírá hlívu z farmy, která houby pěstuje zásadně na zdravé, chemií nedotčené slámě, kterou si za tím účelem pěstuje.
Příliš malá O2 arena
Muzikant Ben Cristovao třikrát vyprodal O2 arenu, naposledy v listopadu 2023. Do největší koncertní haly v České republice se vejde 20 tisíc fandů muziky. Ben se tam počtvrté vracet nebude.
„Z tý první O2 areny jsem byl vyjukaný, ta druhá byla OK a ta třetí byla přesně taková, jakou jsem si představoval. Ale byla na mě malá. Zní to šíleně, ale pro takovou show, jakou jsem si představoval, to prostě bylo malý,“ líčí interpret.
Dal si vyšší cíl a už nyní intenzivně pracuje na přípravě koncertu na fotbalovém stadionu Slavie v Edenu v červnu 2025. Tam potřebuje přitáhnout téměř dvakrát tolik lidí. Co ho k tomu vede? „Co víc můžu dát lidem – tedy snad kromě dobrého jídla – než to, že pro ně vytvořím nějaký moment, který v nich zůstane navždycky, a udělám ho absolutně fenomenální? Dnes máme obrovské audiovizuální možnosti a můžeme připravit něco, co udělá lidem zářez v mozku tak, že když budeš vzpomínat na svůj život, vzpomeneš si na koncert, na kterým jsi byl,“ líčí s rozzářenýma očima Ben Cristovao. A hned dodává, že pro něj takovými momenty byly koncert Aerosmith v amfiteátru v Berlíně nebo Stingova show. Prahne po koncertu s denním světem, v němž uvidí na všechny diváky. „Amfiteátr měl svoje odůvodnění a svoje kouzlo už od antického Řecka a já jsem to v O2 areně pochopil – že můžu od haly odervat střechu, celé to zvětšit, udělat si větší podium, mít kapelu vzadu, poslat dopředu tanečníky, performery, udělat pár překvapení…“
Vypočítává, že Eden je dvakrát větší ve všech směrech, včetně nákladů, do kterých spadne i pořízení zcela nového fotbalového trávníku. Benův tým si navíc přípravu show znesnadňuje tím, jak se snaží minimalizovat dopady na životní prostředí. S tím začal už v arénách. „Ve spoustě směrů je to v Edenu lepší, protože nejsou v různých věcech tolik smluvně zavázaní. Přímo vedle Edenu je také nová vlaková zastávka, lidi tam mohou dojet odevšud vlakem. A protože musíme končit v deset hodin večer, stihnou spoje domů. Mezi partnery máme i poskytovatele sdílených kol. Můžeme si koupit dražší energii, která bude z udržitelných zdrojů,“ líčí. Na námitku, že většinu lidí asi nepřesvědčí, aby necestovali na koncert autem, má hned odpověď. „Není moje práce lidi přesvědčit, ale dát jim možnost a jít příkladem.“
Vztah k životnímu prostředí je Benovo velké téma. „Vegan, ale létám…,“ zpívá ve svém hitu. „Jsem sice vegan, ale občas odletím někam pryč, čímž zatěžuju životní prostředí,“ vysvětluje. A dodává, že za nalétané kilometry sází na jednom pozemku za Prahou stromy, aby svou uhlíkovou stopu odčinil.
Do Edenu potřebuje nejméně 35 tisíc diváků. Stresuje se, zda přijdou? „Stres to není. Pro člověka, který vyrůstal v marketingu, je to výzva,“ odpovídá s odkazem na obor svojí maminky, ve kterém se sám cítí kovaný. „Stojíte uprostřed toho obrovského stadionu a všude to je daleko. Vidíte až tu poslední tribunu a říkáte si: já chci i to poslední sedadlo vzadu zaplnit, všechno, všechno, všechno. Chci tam přijít a celé to ovládnout a dát těm lidem to nejšílenější, co kdy zažili. To stojí za všechny risky, za to, kolik mě čeká nocí, kdy nad tím budu přemýšlet. I love it, I love it, I love it…“
Nepředvídatelný život
Před patnácti lety poslala jméno Ben Cristovao do veřejného prostoru televizní soutěž. Jak sám říká, zdaleka to ještě nebyl moment, kdy by se stal součástí české hudební scény. Poutavě vypráví, jak ihned po soutěži sbalil 220 tisíc korun, které si ještě předtím našetřil z účinkování v reklamách, a odjel do Kanady za producentem. S ním spolupracuje dodnes. První album celé v angličtině stále ještě nebylo tím, co by z něj udělalo hudebníka. Mluví o hledání vlastního rapového hlasu, o tom, jak se kvůli tomu na měsíc izoloval v Krkonoších, odkud pochází část jeho rodiny, a jenom psal texty a zkoušel rapovat. Přelomem byla píseň Bomby z roku 2013. Dnes jeho diskografie obsahuje šest alb a opravdu mnoho spoluprací s různými umělci.
Kde se Ben Cristovao vidí za dalších patnáct let? „Kouzlo mého života je, že je svobodný a nepředvídatelný. Tak jako jsem si mohl skákat mezi rapem a rockem a popem, tak jsem měl rok, kdy jsem neudělal žádnou hudbu a jen jsem jezdil na závody v brazilském jitsu. Lidi říkali, nechceš udělat nějakou hudbu? A já: no jo, já vlastně dělám hudbu… Možná budu sochař, možná malíř, I don’t know. Bude to ještě sranda. Myslím, že můžu dělat velký věci, protože na rozdíl od mnoha jiných umělců nemám strop.“
