Novozélandský Milford Track. Stezka domorodých Maurů patří k nejhezčím túrám světa

Scenérie jak malované

Scenérie jak malované Zdroj: profimedia.cz

Součástí stezky je i dlouhý vodopád
Pití povoleno
Na cestě je spousta jezer i řek
V nižších částech túry dominuje zelená
Zasněžené vrcholky
7
Fotogalerie

Novozélandská túra Milford Track patří bezesporu k největším lákadlům pro vyznavače pěší turistiky, kteří se do země protinožců vypraví. V minulosti stezka sloužila domorodým Maorům jako přístupová cesta od moře do vnitrozemí, dnes se těší takové oblibě, že povolených čtyřicet postelí v chatách bývá rezervováno i půl roku dopředu.

Čtyřdenní pěší trasa v novozélandských Jižních Alpách může s klidem soutěžit o titul nejhezčí túry světa. Však také již v roce 1908 otiskl deník London Spectator článek básnířky Blanche Baughanové, která jí udělila titul „the finest walk in the world“. A je k tomu také důvod. Vždyť přes padesát kilometrů dlouhá trasa vede zcela unikátní novozélandskou přírodou, ledovcovými údolími, po horských loukách i ve stínu stromových kapradin.

Na túru i z túry lodí

Na mě se usmálo velké štěstí, když jsem se ze zvědavosti stavil v rezervační kanceláři v městečku Te Anau. „Dnes je váš šťastný den, právě se uvolnilo jedno místo na šestého března,“ odpověděla na můj dotaz s úsměvem pracovnice správy parku. Přestože na Novém Zélandu jsem už prošel nespočet jiných tras, neváhal jsem ani vteřinu a na Milford Track se vydal.

Při plánování Milford Tracku je ale lepší na štěstí nespoléhat a vše včas naplánovat. Pro ty, kteří nechávají věci na poslední chvíli, zbývá ještě jedna možnost, a to absolvovat trasu s průvodcem. V tomto případě ale čtyřdenní dobrodružství v pohorkách vyjde dost draho, v přepočtu na zhruba třicet tisíc korun.

Už na lodi, vyplouvající od mola v Te Anau Downs, panuje mezi lidmi slavnostní nálada, vyplývající z očekávání neopakovatelného zážitku. Dosud čisté a suché batohy jsou úhledně srovnané pod stříškou a většina cestujících využívá možnosti kochat se výhledy z horní nekryté paluby. Strmé skály a sytě zelené kopce se zvedají přímo z hladiny jezera Te Anau, po níž loď uhání směrem na sever k nejvyšším horám. Někteří navazují první známosti, jiní po sobě nenápadně pokukují – budou spolu přeci trávit tři večery na chatách a ve společných noclehárnách.

Po dvou hodinách plavby se jezero zužuje a před přídí lodi se objevuje ústí řeky Clinton, začátek trasy. Zde začíná čtyřdenní putování horami novozélandského národního parku Fiordland.

Na první chatě

Po vystoupení z lodi si všimnu rozcestníku s údajem, že první chata – Clinton Hut – leží pouhých dvě a půl hodiny cesty daleko. To je na odpolední rozchození tak akorát. Byla by totiž chyba někam spěchat a v klidu si nevychutnat pohádkovou atmosféru pralesa tvořeného obrovskými pabuky a desítkami druhů menších stromů porostlých kapradinami a chuchvalci lišejníků a mechů. Nejexotičtěji ale působí stromové kapradiny, jejichž deštníkovité koruny dosahují místy až desetimetrové výšky. Není divu, že domorodí Maorové z jejich kmenů v minulosti vyráběli své domy.

Perfektně upravená cesta vede proti proudu řeky, v jejíž křišťálově čisté vodě mohu občas zahlédnout těla pstruhů a obrovských úhořů.

Turistické chaty jsou na Milford Tracku vybaveny prostě, ale účelně. Uvnitř lehké dřevěné stavby nacházím jednoduchou ložnici s palandami, ve společných prostorech pak stoly a lavice, kamna, několik plynových sporáků a kohoutek, ze kterého teče voda z blízkého potoka. Početné šňůry na sušení prádla sice svědčí o tom, že se nacházím v jedné z nejdeštivějších oblastí světa, ale několik sluníček namalovaných na nástěnce slibuje čtyři dny krásného počasí.

Navečer přichází do společenské místnosti správce chaty, kontroluje naše permity a podává zajímavé informace o přírodě. Tito lidé zde pracují většinou jako dobrovolníci, pouze za stravu a ubytování. Mimo jiné mají za úkol zajišťovat bezpečnost na trase, v průběhu dne pracují s krumpáčem, motykou nebo se sekačkou při opravách cesty. I díky jejich práci je Milford Track ve velmi dobrém stavu a absolvovat jej tak mohou i méně zdatní turisté.

Setkání se vzácným obyvatelem

Celý následující den pokračuje stezka proti proudu řeky Clinton a jen velmi zvolna stoupá k další chatě. Úseky vedoucí lesem střídají čím dál častěji horské louky, ze kterých se otevírají nádherné rozhledy na všechny strany. Údolí se postupně začíná svírat a na horních okrajích strmých svahů se objevují první ledovce, jejichž bílé jazyky visí dolů jako uschlé listy. Převislé skalnaté stěny zvedající se nad zalesněným údolím dávají tušit, že při deštích se z hor dolů valí stovky vodopádů. 

Druhá chata, Mintaro Hut, leží těsně nad hranicí lesa a přímo z prostorné verandy se mi naskýtá pohled na skalnaté štíty a sedlo Mackinnon Pass.

Oproti doporučení chataře vstávám ve čtyři ráno a potichu, abych nikoho neprobudil, si v kuchyni vařím čaj a míchám instantní ovesné vločky. V plánu mám vystoupat do nejvyšších hor ještě před východem slunce.

Nad spící chatou svítí Jižní kříž a já se nořím do temného lesa, ze kterého se ozývají podivné zvuky. Přestože vím, že tu nežijí žádné šelmy, baterkou opatrně zkoumám cestu před sebou. Náhle se v kuželu světla objevuje zvíře, jehož silueta mne nenechává na pochybách. Kivi. Chvilku se vzájemně okukujeme a pak nelétavý kivák mizí ve tmě stejně rychle, jako se z ní vynořil. Byl to sice jen krátký okamžik, ale já si toto setkání budu pamatovat navždy.

Kolem nejvyšších novozélandských vodopádů

Cesta od chaty Mintaro prudce stoupá a klikatí se travnatým svahem. Těsně před rozbřeskem přicházím k cedulce s nápisem „Mackinnon Pass, elevation 1154 m“. Jsem v nejvyšším bodě celé túry. Na obě strany sedla spadají svahy do kilometr hlubokých zalesněných údolí, na horských loukách bíle kvetou vzácné pryskyřníky Lyallovy a z ostrých hřebenů se kolem dokola zvedají skalnaté štíty, jejichž vrcholky se zrcadlí v naprosto klidné hladině jezírek.

Jaký asi měli pocit skotští objevitelé Donald Sutherland a John Mackay, kteří jako první překročili sedlo v roce 1880? Měli také štěstí na počasí jako já, nebo se tudy probíjeli deštěm a mlhou?

Na druhé straně sedla se cesta mění k horšímu, objevuje se kamení a nejprudší úseky stezky vedou po odvážně zbudovaných schodech. Dole v údolí procházím kolem jediného rozcestí celé túry, krátká odbočka vede k vodopádům Sutherland Falls. Mohutná kaskáda tu padá do údolí z výšky 580 metrů a tvoří tak nejvyšší vodopád Nového Zélandu a sedmý nejvyšší na světě. Byla by tedy určitě škoda podlehnout únavě po dlouhém sestupu a nejít se pod vodopády podívat. 

To nejhezčí nakonec

Poslední den túry vede trasa podél řeky Arthur. Po náročném předchozím dni je příjemné opět jít po rovině a rovněž vidina blízkého cíle dodává unaveným nohám energii. Dlouhý visutý most zavede stezku na druhý břeh řeky, kde z bočních údolí spadá několik dalších vodopádů. Věčně mokré kameny v korytě potoků stejně jako skály okolních kaňonů obrůstají husté zelené řasy. Jako by tady jediná existující barva byla zelená – nazelenalý odstín má i voda, a dokonce i dřevěné milníky podél cesty natřeli nazeleno.

Ještě posledních pár kroků a stezka po čtyřech dnech končí u hladiny fjordu Milford Sound. Odtud zbývá do civilizace už jen několik minut na palubě lodi.

Zážitek ale nekončí nástupem na plavidlo: jako by nám Nový Zéland chtěl v posledním okamžiku ukázat veškeré svoje krásy, před přídí lodi se objevuje špičatý vrchol Mitre Peak, vystupující z vody fjordu...

Autor je spolupracovníkem redakce