Tady je zkrátka věčná škoda zůstávat na jednom místě. Málokterá lokalita ve Středomoří nabízí tolik různých zážitků a takovou rozmanitost krajiny jako právě Korsika. Moc dobře to vědí všichni, kteří ostrovem putují v nejrůznějších dopravních prostředcích od karavanů po kola.
Mají tu ulice, náměstí i domečky se dveřmi a okny. Něco však nesedí, a není to jenom fakt, že je všechno asi tak desetkrát zmenšené. Městem, které jako by vypadlo z nějakého fantastického filmu o hobitech a trpaslících, se prohání jen vítr vanoucí od moře. Kdyby se mezi domky občas nevynořil udivený turista s fotoaparátem, bylo by tu úplně mrtvo. Obyvatelé Cimetière Marin v Bonifaciu jsou však doma – a někteří z nich už pěkně dlouho. Stačí nahlédnout okénkem do obýváku jednoho z domků. Místo židlí a stolů tu na kamenných policích odpočívají řady rakví.
Město mrtvol
„Místní hrobníci znají své řemeslo dobře. Dokážou připravit tělo takovým způsobem, že se pak nemusí pohřbít do země. Nikomu však své tajemství neprozradí,“ směje se Alex Rolet našemu údivu, že se ve zdejším vzduchu navzdory letnímu vedru a velké hustotě mrtvol na metr čtvereční nevznáší podezřelý nasládlý zápach. Svérázné pohřební zvyky jsou však tou nejmenší ze záhad korsického života, kterým se návštěvníci „odjinud“ snaží přijít na kloub.
„Prostřílené cedule? To je jen taková zábava pro kluky, kteří tátovi doma sebrali pušku. A hezky se to vyjímá na pohlednicích,“ mává bezstarostně rukou Alex, když se ho ptáme na další korsickou specialitu. Boj za nezávislost ostrova tu byl vždycky houževnatý a vlastenectví zuřivé. V posledních letech získala Korsika značnou autonomii a korsičtina se jako rovnoprávný jazyk nejen vyučuje na školách, ale vrátila se i na dopravní značky či jiné oficiální dokumenty.
Některým lidem to však zjevně nestačí, takže se ze značek snaží odstranit všechno, co je francouzské. Klima se přitom přiostřuje od jihu k severu. Zatímco tady u Bonifacia, nejjižnějšího města metropolitní Francie, jsou francouzské nápisy jen rezolutně přestříkané černým sprejem, na severu Korsiky kolem poloostrova Cap Corse ve značkách zejí skutečné díry po kulkách a brocích. „Většina lidí ale dneska chápe, že Francii potřebujeme. Když už pro nic jiného, tak kvůli přílivu dotací a turistů, kteří k nám přijíždějí utrácet své peníze,“ uzavírá debatu Alex.
Třírohý otvírák
V létě je důležitost turismu zatraceně znát i tady, na samém jihu Korsiky. Přes zimu v Bonifaciu žijí sotva tři tisíce lidí, o prázdninách však počet obyvatel stoupne asi dvacetinásobně. „Jednu z nejlepších adres k bydlení na celé jižní Korsice najdete támhle na útesu. Ten malý domek je zrovna na prodej. Asi tak za tři čtvrtě milionu eur může být váš,“ ukazuje Alex na obydlí přilepené k hraně mořem podemleté skály s typickým korsickým hazardérstvím. Adresa je to sice asi dobrá, ale ne pro někoho, kdo trpí strachem z výšek. Dolů k hladině zpěněného Tyrhénského moře je to odtud přes 70 metrů vzdušnou čarou.
Právě díky geniální poloze na strmém útesu se z Bonifacia stala nedobytná pevnost. Naprostá většina nepřátel se musela od moře jen bezmocně dívat na poklady skryté tam nahoře. Jedním, kdo se s tím nechtěl smířit jen tak, byl aragonský král Alfonso V. Podle legend nechal při obléhání města za jedinou noc vytesat do rostlé skály schodiště vedoucí od moře až do horního města. Protože se na něj však vešli jen dva lidé vedle sebe, nedalo prý obyvatelům moc práce citadelu ubránit. Schodiště Escalier du Roi d’Aragon se svými téměř dvěma stovkami schodů je však dodnes jednou z největších atrakcí celého města.
Zdaleka nejlepší lákadlo na turisty vymyslel francouzský politik Charles Napoléon. Jeho jméno není náhodné. Opravdu je příbuzným slavného francouzského císaře, který se sám v hlavním městě Korsiky, Ajacciu, narodil. Ze začátku to chtělo trochu přesvědčování, protože pravověrní Korsičané nemohli Napoleonu Bonapartovi odpustit, že se přidal k Francouzům, a v jejich očích tím zradil svůj rodný ostrov. Brzy však zjistili, že jim malý muž ve třírohém klobouku může přinést velké peníze do rozpočtu, a udělali z něj svůj obchodní artikl.
Dnes se proto v Ajacciu po Napoleonovi jmenuje všechno od letiště přes nákupní třídu po restauraci. Napoleonovo muzeum v imperátorově rodném domě a celá řada jeho soch poskytují lidem důvod, proč ve městě chvilku zůstat. Monument na zdejším náměstí Place d’Austerlitz poblíž Napoleonovy jeskyně, kde si prý hrával jako malý kluk, dokonce připomíná bitvu u Slavkova, jež se odehrála v nynější České republice.
Dostaveníčko u rybářů
Bastia člověka překvapí hned dvakrát. Cestou od pevniny svou náruč ze všeho nejdřív otevře průmyslové předměstí, při jehož spatření se člověku ani nechce věřit, že je na severu Korsiky skoro pětina lidí bez práce. Zároveň dostává sto chutí otočit volantem o sto osmdesát stupňů. A to by byla velká škoda. Staré srdce bývalé metropole Korsiky nabízí větrem ošlehaný a omšelý šarm, který městu sedí stejně přiléhavě jako bílý šátek maurské hlavě na korsické vlajce.
„Ne, to si nemůžete koupit. To je moje. Já to všechno sbírám. Ale jestli chcete fotku, tak beze všeho,“ zve nás do svého pitoreskního království ve starém rybářském přístavu Port Vieux šedovlasý muž. Během krátkého rozhovoru vychází najevo, že byl celý život rybářem a svou kolekci lastur, rybářského náčiní, pastí na ryby a dalších námořních propriet si pořídil proto, aby nemusel dát na stará kolena svému slanému světu stoprocentní vale. Jen o něco mladší rybář na molu spravováním sítí dokazuje, že oprýskané čluny zakotvené v přístavu stále slouží svému původnímu účelu.
Vzhled historické Bastie po staletí formovala právě nevraživost mezi chudými korsickými rybáři z přístavu a bohatými janovskými kupci, kteří si vystavěli honosnou citadelu Terra Nova na kopci nad zátokou. Rybáři chtěli mít také velký kostel pro své nedělní modlitby, tak si ho nakonec sami vystavěli a jeho průčelí se dvěma věžemi obrátili janovským utlačovatelům přímo do očí. Kostel Jana Křtitele je dodnes dominantou přístavu a jednou z nejdůležitějších památek celé Bastie.
Po nevraživosti už naštěstí není ani památky. U paty kostela se konají trhy se zeleninou a nejrůznějšími specialitami, kam chodí svorně nakupovat obyvatelé horního i dolního města. Navzdory snahám o nezávislost má bastijský trh ryze francouzskou atmosféru. A to znamená, že to tady není jen o nakupování zboží. Lidé se tu baví, popíjejí, ochutnávají všechno možné a užívají si letní pohody pod širým nebem. „Jestli chcete ochutnat korsické produkty, nenakupujte na straně náměstí blíž k moři,“ radí nám jedna z trhovkyň. „Tam totiž prodávají přistěhovalci z Alžírska a jejich zelenina je určitě dovezená z Afriky.“ Vzhledem k tomu, že přistěhovalci spolu se svými potomky tvoří možná až pětinu korsické populace, je to rada k nezaplacení.
Nehostinné vnitrozemí
Život v korsických horách nebyl nikdy jednoduchý, o to malebnější je však tamní příroda i malé vesničky na severu ostrova. Místní jim říkají „villages perchés“, protože jsou zavěšené na skalních srázech nebo trůní na vrcholcích kopců. V některých z nich se čas zastavil někdy před sto lety a uličky jsou tu tak úzké, že se do osady ani nedá vjet autem. Mezi takové skvosty patří i víska Sant’Antonio figurující na seznamu nejhezčích vesnic Francie.
Domy v Corte jsou snad ještě omšelejší než v jiných korsických městech. Zde, v srdci hor, se skrývalo hlavní město na několik let nezávislé Korsiky a poslední bašta nacionalistů. Dodnes tu funguje jediná korsická univerzita a také prý nejstarší koloniál na Korsice. Je oranžově omítnutý a prodává se tu od roku 1800. V omítce jiného domu na Place Gaffory jsou dodnes zasekané kulky z osmnáctého století, které vypálili janovští dobyvatelé na sídlo osvobozeneckého velitele. Atmosféra ve městě je však překvapivě mladistvá. Fungují tu hrnčířské ateliéry a pětinu obyvatel tvoří univerzitní studenti.
Autoři jsou spolupracovníky redakce časopisu Lidé a Země
Na trhu, v obchodě nebo v restauraci určitě ochutnejte některou z místních dobrot: • Canistrelli: sušší sladké pečivo ochucené nejrůznějšími ingrediencemi – mandlemi, anýzem, citronem, ořechy… • Prisutta: místní verze oblíbeného sušeného pršutu zrající 12 až 18 měsíců. Stejně jako předchozí pochoutky se vyrábí z masa polodivokých prasat živících se kaštany a žaludy. • Broccia: čerstvý ovčí nebo kozí sýr podobný ricottě. Používá se i k plnění koblih (beignet au brocciu) nebo těstovin. • Frigatella: klobása z masa a jater polodivokých korsických prasat. Někteří uzenáři do ní přidávají i slezinu, plíce či další vepřové vnitřnosti. • Lonza: sušené a uzené vepřové maso potřené červeným vínem, výborné jako předkrm. |
