Operní pěvec Adam Plachetka oslaví čtyřicátiny velkou show. Vlastě jsem pořád na začátku, říká
Vejde do místnosti a pozdraví tak zvučně, že se až obrazy na stěnách zachvějí. Nejznámější český operní pěvec Adam Plachetka příští rok oslaví čtyřicátiny. Byl prvním Čechem, který před třicítkou debutoval v Metropolitní opeře v New Yorku, vystupuje na předních scénách v Tokiu, Vídni, Londýně, Mnichově či Miláně. Přitom říká, že se stále cítí být na začátku kariéry. Obzvláště nyní, kdy dozrál do nových rolí.
Adam Plachetka opouští étos zázračného dítěte. Hned po základní škole odešel na konzervatoř a přijímacími zkouškami prošel jako nikdo. Věřil si, a tak se vlastně ani příliš nepřipravoval. Když zazpíval, učitelé zůstali trochu nevěřícně koukat.
Mladý Adam byl sice přesvědčen, že to bylo jeho výkonem, realita však byla trochu jiná. V propozicích si totiž přečetl, že má zazpívat jednu lidovou píseň a jednu píseň umělou. V klasické tvorbě se tím druhým případem myslí píseň s autorem, kterým může být třeba Franz Schubert nebo Ludwig van Beethoven.
Adam Plachetka však před přijímací zkouškou zalistoval ve zpěvníku Já písnička, vyhledal u notového zápisu noticku „umělá píseň“ a udiveným profesorům zazpíval My Bonnie Lies over the Ocean. „Kromě toho, že jsem nic neuměl, tak jsem ale také nedělal nic vyloženě špatně. Vyšlo to, ale zpětně vím, že mě vzali vlastně do počtu. Řekli si, že zkusí, jestli budu co k čemu. Naštěstí jsem se to dozvěděl až o dost později. Na začátku by se mnou takové zjištění asi dost zacloumalo,“ ohlíží se dnes.
Tenhle druh odvahy provázel Adama Plachetku i pozdější kariérou, byť už byl náležitě poučen a vyškolen. Troufal si na role, od nichž ho ostatní odrazovali kvůli věku. Když se stěhoval z Prahy do Vídně, nedbal na rady, že odchází příliš brzy. Chtěl být sám sebou. Rozpoznatelný, čitelný, výrazný. Adam Plachetka. „Vždycky jsem k rolím na hraně říkal, že nejde o jejich vrcholnou podobu, kterou kdy budu schopen zazpívat. Že si repertoár chci postupně nazpívávat, abych věděl, jak může zrát. A nyní, o deset let později, musím říct, že to byla dobrá volba. Když jsem se vrátil třeba k Tajemství a pár let nazpět k Libuši, Daliborovi, tak najednou překážky, které jsem řešil kdysi, neexistovaly. Smetanovský repertoár jsem dostal do těla na sto procent,“ říká.
Čtyřicetiletý debutant
Jakkoli z role trochu svéhlavého pěvce neuhýbá, dnes před publikem vystupuje už někdo jiný. „Cítím se být ve zvláštním bodu kariéry. Trochu měním repertoár. Troufám si na role, na které jsem dlouho čekal. Od Mozarta, aniž bych se ho chtěl nutně vzdávat, se budu asi odklánět. Na ty role začnou přicházet či už přicházejí mladší,“ vypráví. Buďme konkrétní. Adama Plachetku čekají debuty jako Sedlák kavalír, tedy opera od Pietra Mascagniho, ve Vídeňské státní opeře nebo v příští sezoně role Wotana ve Wagnerově Zlatu Rýna v Národním divadle v Praze. „Láká mě Wotanova hudební linka. Role je napsána velmi zpěvně, lyricky. Je jiná než v operách Siegfried nebo Valkýra od téhož autora. Mohl by to být dobrý první krok do Wagnerova repertoáru,“ přemítá.
Je před ním ještě jedna novinka. Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky slaví letos sto let, a ač operní zpěvák vždy raději tíhl ke Smetanovi, tak zrovna tohle dílo nechtěl nechat ležet. „Revírník, speciálně jeho závěrečná scéna, je jedna z nejnádhernějších scén v operní literatuře. Jsem hrozně rád, že na něj nazrála doba,“ těší se na svou roli.
Díky opeře se na jednom pódiu Národního divadla v Brně potká pracovně s manželkou Kateřinou Kněžíkovou. Když se Adama Plachetky zeptáte, jak jim to spolu na pódiu půjde, nezapře svůj humor a nahlas si oddechne, že v opeře nehraje roli pytláka Harašty, který lišku Bystroušku, tedy Kateřinu Kněžíkovou, v posledním dějství zastřelí.
Operní výletník
O tom, že Adam Plachetka chce být stále svůj a čitelný, už byla řeč. K tomu patří i jeho výlety mimo svět opery. Přesně taková bude i jeho lednová oslava narozenin, tedy další bod v jeho perném programu. Oslavu naplánoval do pražské O2 areny. Kromě jeho manželky mu přijdou pogratulovat třeba zpěvák Vojtěch Dyk nebo kolega Štefan Margita.
A jaká show bude? „Chceme jít cestou divadelního pojetí, vzít diváka do divadla,“ prozrazuje. O Adamu Plachetkovi je známo, že má rád muzikály a nebojí se je zpívat. Koneckonců operní zpěv začal studovat právě proto, že chtěl být původně muzikálovým zpěvákem. Z poslední doby ale zaujal další odbočkou, tentokráte ke swingu. Písně Osvobozeného divadla dával dohromady s Ondřejem Havelkou.
Kdo by se chtěl zpětně k ukázkám vrátit, měl by nejprve poslouchat se zavřenýma očima a hádat, kdo zpívá. Uslyší totiž úplně jiného Adama Plachetku, než na kterého je zvyklý. „Spousta lidí mi říkala, že nejsem k poznání, což mě baví. Cesta k tomu však nebyla lehká. Zpíval jsem podle zápisu a musel jsem si k němu poměrně složitě dopisovat, jak se swinguje: kdy mám být za dobou, kdy před ní. Teď už to mám zažité, ale začátek měl se mnou Ondřej Havelka těžký,“ usmívá se.
V nové roli
K novým rolím, výzvám a vkročení do nové éry patří i starost o pěvecký dorost. Adam Plachetka byl letos v létě hostem Letní hudební akademie Kroměříž, kde se sešli talentovaní pěvci z pěti zemí. Pokud je co dnešní generaci závidět, je to podle něj množství hudebních materiálů, ke kterým se studenti mohou dostat. „Na druhou stranu vyrůstají v době, kdy všechno přichází k nim, což je možná staví do pasivní role. Přitom prosadit se v opeře je hrozně těžké, to samo nepřijde. Musíte za svým cílem jít a všechno tomu cíli obětovat. U stávající generace tenhle hlad necítím tolik jako u naší. Ale talentů má určitě dost,“ říká.
Sám mladý Adam Plachetka mohl být přitom klidně i hokejistou. Jenže když cítil, že na špičku to nebude, rozhodl se v klíčovém okamžiku věnovat zpěvu, kde to vypadalo na lepší kariéru.
Přesto se mu časem povedlo se do NHL dostat. „Bohužel ve chvíli, kdy se NHL zrovna nehrála,“ vzpomene lakonicky na chvíle, kdy zpíval několikrát před zápasy americkou hymnu, když ho z Metropolitní opery v New Yorku povolali čeští hráči. Zpíval samozřejmě i českou, naposledy při úspěšném pražském mistrovství světa.
Kdo by si však Adama Plachetku představoval jako muže rozkročeného mezi Spojenými státy, Anglií, Německem, Itálií, Českem a Rakouskem, měl by před očima jeho někdejší já. K jeho druhému opernímu životu totiž patří, že ubral plyn. „Zažívám hodně spokojené období. Do pandemie jsem se dvacet let prakticky nezastavil. Teď se to snažím vykompenzovat, zastavit se, věnovat rodině, protože tuhle příležitost podruhé mít nebudu,“ uvědomuje si.
A dává tím vlastně najevo, na jakého Adama Plachetku se máme v příštích letech připravit. Nad otázkou, kdy jde operní pěvec do důchodu, se příliš nezamýšlí. „Ve chvíli, když už ho nikdo nechce,“ odpoví rychle a dodá, že s nezájmem zatím problém nemá. Kariéru ale pořád bere jako otevřenou hru. Může trvat do osmdesáti a může být klidně i za dva roky konec. Stejně jako v životě nikdo neví, co dostal na začátku do vínku. Že však příležitost využije naplno, je u Adama Plachetky jisté.
