Kde hledat v Česku střed republiky? V nenápadné ospalé vesnici Číhošť na Havlíčkobrodsku nedaleko Sázavy. Vedle půvabné krajiny Vysočiny, kde pole a louky střídají zdravé lesy a kde lze narazit na připomínku nedávné historie – takzvaný číhošťský zázrak.
Varšava je odsud 484 kilometrů, Berlín 336, Praha 76, Vídeň 189 a Bratislava 222 kilometrů. Takové vzdálenosti hlásí dřevěný rozcestník v samotném středu Česka. Je to nenápadné, skromné místo na okraji vesnice Číhošť. Turisty k němu přivedou ze vsi dřevěné šipky a v závěru i trocha té lidové tvořivosti – uříznutá cedule zákazu vjezdu se šipkou.
Po rozdělení Československa ukončili spekulace o středu republiky odborníci z Univerzity Karlovy a geodetického ústavu. V roce 2004 určili Číhošť pomocí složitého matematického výpočtu. Představa tehdejšího hejtmana byla z dnešního pohledu velkorysá: na místě měl být pozemek ve tvaru republiky, nedaleko rozhledna i školicí středisko. Z původních plánů sešlo: nenašly se peníze. A možná je to dobře: dát si doma připravenou svačinu na dřevěné lavici nebo na louce bez davů turistů má své prosté kouzlo.
V těžišti republiky stojí asi metrový památník s jehlanem na vrcholu a místo je ohraničeno tújemi. Připadám si proto trochu jako na hřbitově. V dřevěném altánku s posezením se zaprášenou nástěnkou se současnými i dobovými fotkami si čtu návštěvní knihu. Opakují se v ní slova chvály: jak příjemné a krásné místo tady je a jak si lidé hezky užili být středem.
Do zpěvu ptáků bručí traktor, z vesnice sem doléhá řezavý zvuk pily. Výhled je odsud do polí, z údolí vyčuhují domy a střechy vesnice Číhošť. Mezi letitými stromy vykukuje také kříž červené střechy kostela Nanebevzetí Panny Marie, kde se měl stát číhošťský zázrak. Byla adventní neděle 11. prosince roku 1949. Na mši přišlo tenkrát asi 100 lidí. Devatenáct z nich mělo vidět a písemně potvrdilo, že se během kázání faráře Josefa Toufara několikrát pohnul kříž na oltáři. Následující události otřásly vesnicí v základech.
Procházím Číhoští a na první pohled je to klasický klidný zapadákov: do otevírací doby jediné hospody se pravděpodobně návštěvník netrefí, lidí tady žije 332, pár jich pracuje na zahradách, ruch je v hasičské zbrojnici. Hasiči jsou tady aktivní, na návsi postavili půvabné minimuzeum, kde přes prosklenou zeď lze vidět třeba původní koněspřežnou stříkačku z roku 1898. Číhošť, kde se v historii dolovalo stříbro a jiné vzácné rudy, je jednou z nejstarších obcí na Ledečsku a kdysi bývala kulturním a společenským střediskem.
Klid a ospalost víkendové vesnice občas vyruší zvuk aut, některá se zastaví u kostela. Přístupný je většinou jen v době bohoslužeb, po nichž jsou otevřené dveře také na faře na výstavu dokumentující život Josefa Toufara: muže, kterého estébáci kvůli číhošťskému zázraku umučili k smrti. Snažili se z něj doslova vymlátit doznání, že pohyb kříže byl podvod, jejž sám inscenoval. Natočili o tom dokonce propagandistický film (Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení – k vidění na YouTube), který je dnes děsivou připomínkou dob v nesvobodě. S Toufarem chystali také velký proces mající očernit církev. Jenže zemřel hlavní hrdina, a tak vesnici vymazali raději z map. Aby se rychle zapomnělo. Kříž odvezli kdoví kam.
V roce 1990 odhalili u kostela pomník k uctění památky Josefa Toufara. Do Vatikánu putuje žádost o blahořečení a jeho tělo bylo exhumováno z hromadného hrobu v Praze. V roce 2015 byly během slavnostní mše, na niž přijely tisíce lidí, ostatky umučeného Toufara uloženy v kostele v Číhošti. A vznikla také Toufarova turistická stezka, která vede z Leštiny u Světlé přes Číhošť do Smrčné. Vydatná procházka krajem Vysočiny je dlouhá 18,5 kilometru, v Číhošti vede přes střed republiky, napojit se lze i před kostelem na návsi a po modré se vydat k Nezdínské studánce, kam chodíval i farář Toufar.
Zpevněnou cestu s rýhami od traktoru s výhledem do zvlněných polí Vysočiny, remízků a lesů střídá asfaltka ohraničená tu rozkvetlou třešní, tu dubem. V závěru cesty (pěšky trvá trasa zhruba necelou hodinu) mě vcucne svěží les a během pár minut si už půjčuji jeden z připravených hrnků a nabírám vodu z Nezdínské studánky. Někteří lidé prý věří, že je zdejší voda léčivá. Rozhodně je osvěžující. Vedle studánky stojí v lesním údolí otevřená kaple s oltářem, naproti asi šestimetrový kříž, kazatelna a vedle pár dřevěných lavic.
Je to skromné poutní místo, obklopené letitými jehličnany i lesní školkou. Poutě už tady nejsou tak slavné a navštěvované jako kdysi, konají se ale pravidelně každý červen, sedmou neděli po Velikonocích. Od Nezdínské studánky je možné pokračovat po modré trase Cestou pátera Josefa Toufara třeba do Smrčné nebo do Leštiny u Světlé. Anebo se vrátit do samého středu Česka, odkud je to do nejzápadnějšího bodu České republiky v Krásné 240 kilometrů, do nejvýchodnější Hrčavy 255 kilometrů, nejjižnějšího Vyššího Brodu 152 kilometrů a do nejsevernější Lobendavy 163 kilometrů.
| Nedaleko Číhoště ve Vilémovicích stojí za návštěvu staročeská vyhlášená hospoda U Čerta, kam prý kdysi sám rohatý zavítal z nedaleké přírodní rezervace Stvořidla. Z Vilémovic je to pouhých 1,5 km do Sluneční zátoky, kde v letech 1925–1945 u řeky Sázavy tábořil se skautským oddílem Pražská dvojka Jaroslav Foglar a místo se stalo předlohou jeho knihy Hoši od Bobří řeky. |
