Díky svobodě pohybu mohl poznávat desítky zemí světa, psát cestopisy, přednášet. Tomu učinila pandemie přítrž. Byť lze s četnými omezeními dál cestovat, na svou příští pouť se cestovatel a spisovatel Ladislav Zibura vydá nejdříve příští rok v létě. „Česko je velmi bezpečná země, nesmíme ale zavírat oči před závažnými problémy. Čtvrt milionu dospělých lidí žije v dluhové pasti. To je strašlivé. Svobodná země je fajn, v exekuci si ji ale dvakrát neužijete,“ říká Zibura.
Co dělá cestovatel v době pandemie?
Cestování pořád hratelné je, byť je to trochu složitější. Nechci ale přilévat olej do ohně, proto zůstávám doma. Lidé, kteří hodně cestují, jsou někdy vnímaní jako oběti situace, přitom jsou součástí problému. Užívám si toho, co normálně moc nemám, poznávám Vršovice, kde bydlím. Adaptuji se. Dočasné omezení cestování není nic, z čeho bych se hroutil. A v létě jsem si alespoň pořádně procestoval Česko, o kterém teď píšu knížku.
Klíčová pro vaše cesty je svoboda. Jak si z tohoto pohledu stojí Česko? Měli bychom se o svou svobodu obávat?
Česko je velmi bezpečná země z hlediska kriminality, zároveň ale nežijeme v policejním státě. Dokud někomu neubližujete nebo ho neohrožujete, můžete si fakt dělat, co chcete. Za koupání v kašně vás nikdo nezatkne. V tomhle se mi vždycky líbilo, že představujeme přechod mezi německou organizovaností a východním temperamentem. Nesmíme ale zavírat oči před závažnými problémy.
Které máte na mysli?
Exekuce. Jeden z deseti dospělých lidí v naší zemi je v exekuci, čtvrt milionu lidí v dluhové pasti. To je strašlivé. Svobodná země je fajn, v exekuci si ji ale dvakrát neužijete. Proto vítám možnost vyhlášení osobního bankrotu, která byla zavedená před pár lety. Pak je tu svoboda médií. Z dob studií žurnalistiky před osmi lety si pamatuji, jak dobře jsme si v porovnání se světem stáli. To se dost zhoršilo.
Přitom se stačí držet jednoduchých principů. Politik nemá vlastnit média. Ve vyspělém demokratickém světě to musí být základ. S touhle znalostí vůbec nemusela nastat situace, že by politik vlastnící média vyhrál volby. Tyto základní principy někdy relativizujeme a kvůli tomu si komplikujeme situaci se svobodou.
Například pro bývalého prezidenta Václava Klause je tématem povinné nošení roušek, v němž vidí nepřiměřené omezení svobody.
V první řadě mě překvapilo, a věřím, že nejsem sám, jak silnou moc má stát v nouzovém stavu. Byl bych rád, kdybychom si tuhle zkušenost přenesli do příštích voleb – že nevolíme lidi jen do dobrých, ale i zlých časů. Roušky mě rozhodně neomezují tolik jako jiná opatření a na rozdíl od nich neohrožují ekonomiku. Takže mi přijdou jako rozumný kompromis. Ostatně to není náš výmysl, nosí se po celém světě. Více než roušky mne trápí třeba to, jak dlouho jsou staří lidé izolovaní v domovech důchodců. Umírají, aniž by se mohli rozloučit. Otcové na jaře nemohli být u porodů. Tady vidím chyby, kterých jsme se dopustili a za které bychom se měli stydět.
Navštívil jste Náhorní Karabach. Sledoval jste, co se tam v minulých měsících dělo nejen se svobodou obyvatel?
Jistě že sledoval. Bylo by absurdní si myslet, že za pár týdnů pochopíte desítky let starý konflikt a dokážete na něj mít kvalifikovaný názor. Stejně jsem to vnímal třeba v Izraeli a Palestině. Osobně se mě ale dění v Náhorním Karabachu dost dotklo. Je to nádherný kus země, kde žijí nesmírně pohostinní lidé. Když člověk žije v Evropě, snadno může mít pocit, že ti lidé s puškou v občanských válkách jsou jiní než on. Ono to tak ale není.
Nedávno jsem si psal s klukem, který mi před třemi roky vařil kafe ve své kavárně ve Stěpanakertu, hlavním městě Náhorního Karabachu. Vyprávěl o svém studiu v zahraničí a plánech na rodinný život, stejně tak to mohl být můj pražský soused. Teď byl na frontě. Když člověk cestuje, stává se pro něj svět personifikovaný lidmi, které potkal.
Za dobrodružstvím není třeba jezdit daleko, ani mu věnovat hodně času, říkáváte. Cítil jste to tak vždycky, anebo je to poznatek z cest?
Cestovat jsem začal v patnácti. Dobrodružství je všude kolem. Stačí se dobře dívat. Dá se to naučit. Mě k tomu dovedlo čtení dobrodružných knížek, když jsem byl malý. Zažít něco nového lze v Česku stejně jako v zahraničí. Hledám příběhy, baví mě je prožívat. Abych dal příklad. V létě jsem byl na Šumavě a zajímal se o příběh Krále Šumavy, toho slavného převaděče. Abych to měl zajímavějsí, o půlnoci jsem se vydal z Českých Žlebů překročit hranice. Šel jsem mimo cestu, lesem, v úplné tmě a řídil se podle kompasu.
K hranicím jsem nedošel. Začal jsem asi tři kilometry od čáry. Hranice jsem nepřekročil a skončil v trní úplně promočenej. Fakt není možné se neztratit, když to děláte poprvé, neustále musíte něco oblézat. Každopádně to velmi nevšední zážitek, a přitom ho může mít každý. Podobných věcí vymyslíte spoustu.
Slouží vám tyto zážitky primárně jako inspirace ke knížkám?
Určitě ano. Zrovna v tomhle případě budu psát pár odstavců o Josefu Hasilovi, kterého komunisti překřtili na Krále Šumavy. Místní se v názoru na něj dodnes neshodnou. Byl agent západních zpravodajských služeb, zároveň převáděl lidi. Komunisti na něj uspořádali tak šílený hon, že dávali drakonické tresty i těm, kteří mu pomáhali i nevědomky. Na mnoho let zavřeli třeba pána, který ho svezl stopem na motorce, i když Hasila vůbec neznal. Na Šumavě dodnes žije spousta lidí, kterým kvůli Hasilovi zavřeli příbuzné. A tohle mě baví zkoumat. Kurizoity, příběhy a živou historii. A pak je přibližovat lidem v knížkách lehkou formou.
Kolik knih prodáváte a jak se snažíte odbytu pomáhat?
Za posledních šest let jsme jich prodali asi sto padesát tisíc. To je na českém trhu fajn. Vděčná je kombinace humoru a cestování. Lehká humorná literatura na trhu dost chybí, čtenáři ji přitom chtějí. A díky cestovatelskému rozměru to není fikce, dozví se něco zajímavého. Funguje taky pěkná grafika – udělat knihu tak hezkou, aby ji lidé chtěli mít doma.
Hodně řešíme nejen ilustrace, ale třeba taky sazbu a papír. Hlavní je ale samozřejmě obsah. Tomu se snažím věnovat dost času, i když jsem na dobrý knížky ještě dost mladej. Každopádně mi dělá radost vídat díky přednáškám svoje čtenáře. Hodně z nich jsou senioři. Pro ty často svobodné cestování představuje nesplněný sen.
Prožitky jste už stihnul posbírat z mnoha zemí. Je pro každou přirozené, že sama sebe vnímá jako výrazně odlišnou od ostatních?
Asi ano, třeba jako Češi si o sobě myslíme, že jsme horší, než ve skutečnosti jsme. S národními stereotypy rád pracuju, protože to je studnice humoru, ale obecně si myslím, že doba národních států pomalu končí. Definovat desítky milionů lidí zase tak jednoduše nejde. Ačkoliv jsou zvyky často odlišné, každý nakonec chce být zdravý a žít šťastně: v tom jsou stejní lidé na celém světě. A s lidmi na celém světě se dá normálně bavit. Vlastně to dělám vždycky stejně. Snažím se být nevtíravý, ale sympaticky drzý. A hodně se ptát. Respektuji soukromí místních a jsem opatrný u náboženských věcí, jinak se kulturních přešlapů nebojím. Místní pro ně mají pochopení.
Můžete uvést nějaký příklad?
V Nepálu je dost neslušné jíst levou rukou. Ta je určená k utírání zadků. Když to ale udělá Evropan, nejspíš se tomu jen zasmějí.
Před pandemií byl velkým tématem nadměrný turismus. Dnes se naopak dozvídáme o statisících ne-li milionech lidí v cestovním ruchu různě po světě, kteří kvůli absenci turistů přijdou o obživu. Jak najít ideální množství turistů?
Když lidé jezdí za nějakým zájmem, poznáním – například za přírodou, architekturou, gastronomií nebo uměním a v místě stráví delší dobu a utrácejí peníze – je to udržitelné. Už proto, že tito lidé přijíždějí s respektem. Existuje ale i cestování coby projev konzumní společnosti. Třeba letět na víkend kalit do Prahy, protože je tu levný alkohol. Není zvykem si to přiznat, ale obecně se hodně cestuje za alkoholem, prostitucí a drogami. U Prahy to platí dvojnásob. Myslím, že přesně tohle cestování vytváří problémy.
Máte nějaký nápad, jak jim předcházet?
Letecká doprava je výrazně daňově zvýhodňována, což tak nemusí zůstat. Dražší letenky odrážejí i ekologický dopad – motivují lidi cestovat na delší dobu, ne někam pětkrát letět na víkend. Evropské metropole také omezují ubytování přes Airbnb, to určitě není špatně. Trochu se zdraží ubytování a lidi se ohlédnou po cestování do regionů. Mně nevadí, když je někde hodně turistů. Sám jsem jeden z nich a nepotřebuju si všechno prohlížet o samotě. Každopádně všechna omezení turismu chápu a pokorně přijímám. Nikdo nechce lidem zakazovat cestovat. Ostatně excesy se dějí jen na těch pár místech, kde už situace přerůstá přes hlavu. To známe i z Prahy.
Mohl byste to upřesnit?
Je třeba hrozně zajímavé, kolik lidí si myslí, že jsou v Česku legální drogy – to je po Evropě velmi rozšířený mýtus. Asi je to tím, jak často tu turisté potkávají chlápky s pytlíčky před každým klubem a obchody s konopnými produkty.
Co s nadměrným turismem dá dělat?
Lze ho více rozprostřít. Budoucnost vidím v cestování do regionů, kde je turistů omezené množství a kde nikoho neotravují. Překvapivě je takovou zemí třeba Nepál. Navštívil jsem ho dvakrát a je to báječná země, kde místní mají turisty upřímně rádi.
Navíc utrácíte peníze v jedné ze třiceti nejchudších zemí světa. To je cestování s přesahem, které má budoucnost. A jak vídám davy lidí v centru Prahy, vždycky si říkám, jestli by pro ně nakonec nebyla větším a autentičtějším zážitkem návštěva Ostravy nebo Zlína. To je ale samozřejmě vzdálená budoucnost. Už proto, že mimo Prahu moc neumíme poskytovat služby anglicky.
A umějí Češi anglicky?
Dost blbě. Máme smůlu, že je náš jazyk hodně odlišný od angličtiny a s výslovností to máme složité. No, a navíc se dvě generace lidí anglicky moc neučily. Každopádně je mi vždycky líto, když u nás vidím nějaké bezradné cizince. Hodně jezdím vlakem, tam jsem zvyklý je vždycky registrovat, kdyby bylo třeba něco přeložit. Myslím, že to tak dělá víc lidí z mojí generace.
Příští rok chcete hledat zkameněliny. Trochu nečekaná změna směru, nebo ne?
Stále se snažím nacházet něco, pro co se nadchnu. Chvíli se o to zajímám a pak to zase opustím. Člověk si tím rozšiřuje obzory. Chci trochu rozumět společnosti a znát lidi z různých oborů. Podívat se na neobvyklá místa mi pomáhají i přednášky. Kromě domovů důchodců jich každý rok pár zadarmo dělám v nějakých institucích. Třeba v dětském domově, psychiatrické léčebně nebo ve vězení.
Nezní trochu absurdně přednášet ve vězení o cestování?
Myslím, že to vězně bavilo. Zajímali se třeba o možnost práce v zahraničí. Přijde mi dobré, aby se lidé napříč společností znali, mají pak více pochopení. Navíc když se s lidmi bavíte, poznáte je i jejich koníčky. A že jich jako Češi máme.
Více než jiné národy?
O parník. Přijde mi to neuvěřitelné. Zrovna o víkendu jsem se vracel z Kokořína a zastavil se na pumpě. Vpravo ode mne stál ohromný Ford, hádám z roku 1970, vlevo parkovala Lada. Na pumpě si zrovna v ten okamžik kupovali kafe dva lidi v uniformě ruských vojáků. Věnujeme se ohromnému množství koníčků, některé jinde neexistují. Existuje u nás třeba skupina lidí, kteří si říkají komínáři. Lezou na tovární komíny a zaznamenávají si výstupy. To nikde jinde není. Navíc jsme národ Přemka Podlahy. Typický Čech trochu rozumí hodně věcem a hodně toho zkoušel. Třeba přespat pod stanem, vyrazit na běžky nebo si něco doma spájet je u nás úplně běžná věc. Na Západě se to přitom často považuje za neobvyklou schopnost.
Dříve jste chodil převážně pěšky, v poslední době usedáte do auta. Je to dlouhodobá změna konceptu?
Pro každou zemi se hodí jiný způsob přepravy. V chůzi jsem nacházel dobrodružství, po šesti tisících kilometrech už ale mám pocit, že jsem to téma celkem prozkoumal. Snažím se měnit způsoby přepravy, abych získal nové zážitky. Nechci se fixovat na jedinou věc jen proto, že ji ode mne lidé očekávají. Auto bylo vhodné pro mou letní cestu po Česku ideální, snadno jsem mohl navštívit velmi odlehlá místa.
Není to ale tak, že bych chtěl i další cesty podnikat autem. Nejdříve si vyberu země, které chci navštívit – obvykle ty, o kterých se zrovna mluví – a vydám se do nich. Vhodný způsob přepravy vybírám s ohledem na destinaci. Zatímco pro Spojené státy bych si koupil nějaký starý auťák, Jižní Ameriku bych projel vlakem a část cesty urazil na hřbetu nějakého zvířete.
Kam se chystáte vydat příště?
Rád bych se po deseti letech vrátil na pouť do Santiaga de Compostela, nejdřív ale v létě. Ta magická pěší cesta v nádherné krajině s lidmi z celého světa je jak skautský tábor pro dospělé. Chodit daleko pěšky je navíc jako meditace. Když jsem chodil v Číně po silnicích, byl to jeden způsob přesunu. Ve Španělsku ale trasa vede krásnou krajinou, rozjímáte si u toho. Chci se vrátit. Plánuji též cestu kolem světa, kdy vystřídám různé dopravní prostředky. V dnešních podmínkách by to ale bylo komplikované.
Hodně aktivně sdílíte příspěvky na Facebooku. Baví vás to?
Připadá mi, že se sítě v posledních dvou třech letech změnily v trochu toxické prostředí. Začaly se tam objevovat fakt hnusné věci. Přitom to tak dříve nebylo. Před dvěma roky byl můj Facebook hezké místo. Lidé se podporovali, vtipkovali. Dneska v podstatě cokoli napíšu a od lidí, které neznám, si vyslechnu sérii urážek. Bývám z toho rozmrzelý. Já jsem s lidmi rád zadobře a není úplně snadné to ignorovat. Na druhé straně mě lidi často potěší svou pohotovostí a smyslem pro humor a díky Facebooku znám spoustu lidí, které jsem nikdy neviděl. To nic nemění na tom, že nám sítě přidělávají spoustu problémů.
Který vám připadá nejzávažnější?
Sítě vytvářejí pocit, že ostatní lidé ve společnosti jsou agresivní blbci. Češi jsou přitom super, jen si zvykli vyjadřovat se takhle od klávesnice. Nevím proč. Hádky pár jedinců pod každým příspěvkem vytvářejí dojem rozhádané společnosti. Realita je odlišná, jak jsem se přesvědčil při letní cestě po Česku. Kdyby ti lidé seděli v hospodě u piva, tak si to normálně řeknou. Chápu, že spousta lidí nemyslí urážky vážně.
Někdo mi například nedávno napsal: „Pane Ziburo, rád čtu vaše příběhy, kamarádit bych se s vámi ale nechtěl. Jste morální mrzák.“ Tohle by mi přece osobně nikdy neřekl. Proto se raději s lidmi normálně bavím, než abych si s nimi dopisoval v komentářích. Každopádně mám svoji práci pořád moc rád. Jezdit po světě, povídat si s lidmi a sdílet jejich příběhy. Jsem za tuhle příležitost moc vděčný.
Ladislav Zibura (28) Rodák z Českých Budějovic se proslavil oblibou v cestování. Zážitky z cest vypráví na přednáškách napříč republikou, především je ale sdílí v cestopisech. Za svou poslední knihu Prázdniny v Evropě obdržel loni Cenu Hanzelky a Zikmunda. Studoval žurnalistiku a ekonomii na Karlově a Masarykově univerzitě, v současnosti píše pátou knihu. Kromě angličtiny hovoří francouzsky. Cestoval například od bulharsko-tureckých hranic do Jeruzaléma, do Nepálu, Číny, Gruzie či Arménie a dalších zemí. |
