Největší německý křižník Bismarck před osmi desítkami let nacisté spustili na vodu. Dlouhý život loď ale nečekal.
Bitevní loď pojmenovaná po německém kancléři, který stál za sjednocením Německa, byla spolu s o několik týdnů mladším Tripitzem největším válečným plavidlem nacistického loďstva. Její konstrukce začala v roce 1936 v Hamburku, do provozu byla uvedena o téměř tři roky později.
Gigantické křižníky měly nahradit své předchůdce, které byly již třicet let staré, a zahraničním bitevním lodím už nemohly konkurovat. Oficiálně nové válečné stroje vážily 35 tisíc tun, což byl maximální limit povolený Washingtonskou námořní smlouvou z roku 1922. Ve skutečnosti ale byly ještě o deset tisíc tun těžší.
I přesto ale služba Bismarcku neměla dlouhého trvání. Křižník byl vyslán pouze na jedinou misi, která nakonec znamenala i jeho konec. Během operace Rheinübung měl společně s dalším plavidlem Prinz Eugen útočit na spojenecké konvoje v Atlantském oceánu.
Bismarck vyrazil na cestu v květnu 1941. Několik dní poté se dostal do konfliktu s dvěma britskými bitevníky HMS Prince of Wales a HMS Hood. První jmenovanou se podařilo německé posádce poškodit a druhou dokonce potopit. Jelikož Hood byl tehdejší nevětší akvizicí britského loďstva, vzbudilo jeho potopení bouřlivé reakce. Na rozkaz samotného premiéra Churchilla se na Bismarcka, už tak poměrně značně poškozeného, spustil masivní hon.
Bismarck britským flotilám unikal jen několik dní. Velení se pokusilo pronásledovatele zmást a obě válečné lodě rozdělilo, což se nakonec ukázalo jako kontraproduktivní. Po dostižení se Bismarck dostal pod těžkou palbu hned několika lodí. Osamocená loď nedokázala vzdorovat přesile a 27. května zamířila ke dnu.
Některé hlasy, včetně expedice oscarového režiséra Jamese Camerona, ovšem naznačují, že příčinou potopení nebyla nepřátelská torpéda, ale cílené odpálení náloží a otevření ventilů, aby se plavidlo nedostalo do rukou Britů.
