Byl to jeden z mistrných kousků nacistické propagandy, jehož legenda přežívá dodnes. Devatenáctého května 1935 Adolf Hitler za účasti mnoha spolustraníků a 90 tisíc členů masových organizací otevřel první německou dálnici.
Nacisté tak označili spojnici Frankfurtu nad Mohanem s Darmstadtem. Od ostatní silniční sítě se odlišovala tím, že měla zásadně mimoúrovňové křížení, zpravidla dva pruhy jedním směrem, střední dělicí pás a výškové sklony i poloměry projektované pro tehdy těžko představitelnou rychlost 120 kilometrů v hodině.
Z výstavby dálniční sítě nacisté učinili jednu z výkladních skříní svého režimu. Měla se stát symbolem modernity, velkolepé vize, monumentálního stavebního díla a v neposlední řadě byla prezentována jako prostředek k potření nezaměstnanosti po velké hospodářské krizi.
Hitler ideu dálnic vydával za svou vlastní, a aby o tom nikdo nepochyboval, místo dálnice se nová silniční síť nazývala silnicemi Adolfa Hitlera.
Jak už to ale bývá, myšlenka dálniční sítě rozhodně nebyla Hitlerova – vůbec první kus silnice splňující dálniční požadavky otevřel již v roce 1932 tehdejší starosta Kolína nad Rýnem – a pozdější první poválečný německý kancléř – Konrad Adenauer.
Jenže dokud nacisté nebyli u moci, stavbu dálnic naopak brzdili. Prý by sloužily jen boháčům, protože běžný člověk žádným vozem nedisponoval. Pravdou též bylo, že Hitler se nadchl teprve po návštěvě Itálie, kde Mussolini začal dálnice budovat jako vůbec první v Evropě.
Co se však upřít nedalo, bylo stavební tempo. U příležitosti berlínské olympiády v roce 1936 za přítomnosti zahraničních novinářů bylo otevřeno dalších pět úseků, na podzim téhož roku bylo dokončeno prvních tisíc kilometrů dálnic.
Na konci roku 1938 se již jednalo o tři tisíce zprovozněných kilometrů a s územní expanzí rostly i plány na další síť. Není divu, že pozůstatky těchto dálnic dnes leží i na území Ruska, Polska nebo Česka, kde je nejznámější nedokončený most u Borovska.
S vývojem na válečných frontách se však přestávalo dostávat zdrojů a výstavba se zastavila. A pro všeobecný nedostatek všeho po nich zhusta ani neměl kdo jezdit. V roce 1943 tak bylo jejich užití dovoleno i cyklistům. S další výstavbou se začalo opět až po válce.
