Uprchlická krize: V Calais uvízly stovky migrantů | E15.cz

Vše o miliardářích

Vše o miliardářích Vstoupit do speciálu

Přímo z místa symbolu uprchlické krize tři roky poté: V Calais uvízly stovky migrantů

Michal Tomeš

Michal Tomeš

Fotografie migrantů snažících se ve francouzském Calais dostat na návěsy kamionů před třemi lety plnily světová média. Staly se symbolem uprchlické krize, která nyní jako by utichla. Na pobřeží Lamanšského průlivu nicméně stále čekají stovky lidí doufající v lepší budoucnost. Jejich situace je přitom nejkomplikovanější za poslední dekády.

Stromy se ohýbají pod náporem větru, každých patnáct minut dálnici zkropí další příval deště padající z ocelově šedivých mraků. Pro podzimní dny na severu Francie se jedná o typickou scénu. Zatímco nad přístavním městem Calais řádí bouřka, doverské útesy matně viditelné na druhém břehu Lamanšského průlivu zalévá sluneční svit.

Příroda jako by připravila metaforu pro situaci, která se v pětasedmdesátitisícovém městě odehrává již tři roky. Právě v říjnu 2016 totiž francouzské úřady rozhodly o uzavření tábora Džungle, který v blízkosti námořního terminálu vznikl na konci minulého století. Stanové město bylo domovem až pro deset tisíc lidí, kteří museli během několika dní východní předměstí Calais opustit. Uprchlíků sice ubylo, jejich situace se však nezlepšila, spíše naopak, shodují se lidé z Calais.

Sisyfovská práce

Sangatte, předměstí Calais, se vyznačuje klidným způsobem života a novými domy s perfektně upravenými zahradami. Za tamním fotbalovým hřištěm se schovává modrý sklad, kde od pondělí do neděle probíhá čilý ruch. Své logistické centrum zde má britská charitativní organizace Care4Calais, která vznikla v reakci na uprchlickou krizi v roce 2015. Ačkoliv o rok později došlo k uzavření Džungle, organizace region rozhodně opouštět nehodlá. Problémy uprchlíků totiž nezmizely, jen jsou méně vidět.

Uprchlíci v Německu pracují více, než se čekalo. Vzdělávat se ale nechtějí

„Počet uprchlíků ve městě se těžko odhaduje, pravděpodobně jich je sedm stovek,“ říká jedna z manažerek skladu Sarah Berryová. Zatímco v minulosti se většina uprchlíků nacházela v blízkosti přivaděče k přístavu, nyní pobývají v lesích za městem či v blízkosti opuštěných budov. Míst, kde migranti bydlí, je v okolí města hned několik, pravidelně jsou přitom nuceni se stěhovat.

Od zavření Džungle uprchlíci z Calais intenzivně bojují s policií a četnictvem. To chce zabránit vytvoření dalšího velkého tábora a snaží se tak přistěhovalce vypuzovat. Ozbrojené složky pravidelně likvidují malá tábořiště společně se stany, plachtami, ohništi a osobními věcmi, které uprchlíci musejí nechat na místě. Jsou proto nuceni neustále se stěhovat, přičemž jim chybí jakékoliv zázemí. To je podle Berryové problematické. „S přicházející zimou jsou jejich podmínky skutečně neadekvátní nejen s ohledem na jejich fyzické, ale i psychické zdraví,“ vysvětluje. Migrantům sice pomáhají neziskové organizace, dodávat uprchlíkům stále nové stany či plachty každý týden ale není v jejich silách.

V hlavní roli ego

Klíčovou postavou příběhu je republikánská politička Natacha Bouchartová, starostka Calais a viceprezidentka regionu Hauts-de-France. Ta se dlouhodobě vymezuje vůči pobytu migrantů na území aglomerace, například v roce 2014 nechala demonstrativně a protizákonně zavřít námořní přístav. O tři roky později zakázala distribuci jídla migrantům, kteří mají v úmyslu pokračovat v cestě do Velké Británie.

Na ostrov Lesbos připlulo za den nejvíce migrantů od masové vlny v roce 2015

Samotné Spojené království přitom hraje s Francií o imigranty komplikovanou partii. Angličané v posledních měsících spustili informační kampaň, v jejímž rámci uprchlíky varují před přehnanými ideály, které o království mají. Britská rozhlasová stanice LBC naopak v září odhalila, že francouzští policisté a úřady uprchlíkům v cestě přes průliv pomáhají, například omezením hlídek pohybujících se v Calais.

Tyto události v kombinaci s obavou z brexitu proto ženou uprchlíky přes Lamanšský průliv rekordním tempem. Jen za letošní rok jich do Velké Británie z pobřežních měst Francie uteklo přes tisíc. Zatímco v Calais se jedná převážně o muže, již se snaží ukrýt v návěsech kamionů, z nedalekého tábora u Dunkirku prchají celé rodiny, které za nelegální přepravu po moři platí tisíce liber.

Pomoc z Británie

Zatímco někteří migranti jsou na severu Francie teprve několik dní či týdnů, mnozí pamatují již uzavření Džungle před třemi lety. Narazit přitom ve městě na běžence není nijak neobvyklé. Místní obyvatelé si na jejich přítomnost za téměř dvě dekády částečně zvykli. Během špatného počasí někteří otevírají své garáže, kam migrantům dávají jídlo nebo deky.

Uprchlíky ze Sýrie pustíme do Evropy, pokud nevznikne bezpečnostní zóna, pohrozilo Turecko

Několikrát týdně se pak uprchlíci scházejí na předem domluvených místech na kraji města, kde neziskové organizace distribuují materiální pomoc. Tu Care4Calais získává ze všech koutů Velké Británie, ve skladu pak rozhoduje, kam konkrétní materiál poputuje. Kromě Calais a Dunkirku vozí oblečení i uprchlíkům v Bruselu.

„Distribuce obuvi je obzvlášť obtížná, jedná se o žádané zboží, které ale musejí uprchlíci získat ve správných velikostech,“ říká po naložení obstarožní dodávky čerstvá absolventka vysoké školy Becky Kerrová. Pro humanitární organizaci bude pracovat následující rok, jejím úkolem je organizovat práci ve skladu i v terénu. Tam bude dnes asi patnáct dobrovolníků rozdávat 180 párů nových a očíslovaných bot a stovku nepromokavých plachet.

Ještě před zastavením na distribučním místě nacházejícím se na dohled od bývalé Džungle již na dobrovolníky čeká asi stovka běženců, další při zahlédnutí vozů ihned zrychlí krok. Za zadními dveřmi dodávky ihned začnou tvořit frontu.

Nekonečná frustrace

Úkolem dobrovolníků je nejen boty rozdávat, ale také udržet situaci pod kontrolou. Uprchlíci stojí v úzké řadě, k dodávce přistupují po jednom, zároveň nesmějí koukat přes pult, aby celý proces nezdržovali – na výběr dostanou jen ze dvou párů obuvi. Jak je rychlost důležitá, je jasné po půlhodině distribuce, kdy řada ještě narostla. Migranti začínají být netrpěliví, stejně jako vždy, když mají možnost získat zboží, které jim zpříjemní život. Protože je většina z nich kvůli policejním zásahům bez jakéhokoliv majetku, oblečení jim slouží třeba jako platidlo.

Práce na stavbách i v zemědělství. Uplatnění našla v Rakousku a Německu téměř polovina uprchlíků

„Při kontaktu s uprchlíky musíme být velmi obezřetní a opatrní, není se ale čemu divit, nacházejí se téměř na konci cesty a jsou velmi frustrovaní,“ vysvětluje Kerrová v průběhu distribuce. Někteří migranti se u dobrovolníků snaží získat lepší boty či více párů, ti však musejí být neoblomní. „Po měsících cesty jsme první lidé, kteří se s nimi baví jako s rovnými, přirozeně se tak někteří snaží debatovat a situaci co nejvíce využít,“ dodává.

Na distribuci zboží nakonec dorazily přes tři stovky migrantů, takže je zřejmé, že se na všechny s humanitární pomocí nedostalo. Pouze prázdná dodávka zbyla asi na tři desítky uprchlíků, které uklidňují cizojazyční dobrovolníci. Čtveřice mužů ve vestách s logem neziskové organizace pochází z Persie a z Afriky a značně usnadňují mnohdy složitou komunikaci. Přibližně dvoumetrový Yusuf jde směrem ke vztekající se dvojici uprchlíků a radí jim, aby příště dorazili na distribuci dříve. Dobrovolníci přiznávají, že to byla jedna z nejsložitějších akcí za poslední měsíce. Nezisková organizace má i nouzové plány, jak se zachovat v případě nepokojů při distribuci, k jejímu ukončení a opuštění místa nicméně nemusela od zavření Džungle přistoupit.

Slabá náplast

Po ukončení distribuce bot a plachet se situace uklidňuje také proto, že se začíná podávat horký čaj. Ten je při asi třináctistupňových teplotách a neustálých přeháňkách vítaným občerstvením. Po následující dvě hodiny si budou moci uprchlíci z elektrocentrály nabít své mobilní telefony, zahrát fotbal či se nechat ostříhat v provizorním kadeřnictví. Celá akce probíhá mimo pohledy místních obyvatel nebo policie, po klidné silnici jezdí jen minimum aut.

Situace v Myanmaru je beznadějná. Tábory pro Rohingy vláda mění v ghetta, říká vedoucí tamní pomocné mise

Jedno z útočišť nacházejí přitom migranti také v komunitním centru katolické charity, kde mohou trávit odpoledne. V místnosti s rozlohou asi sto metrů čtverečních je téměř ticho, přestože v ní sedí asi padesátka uprchlíků a pětice francouzských penzistů, kteří jim poskytují čaj a vodu, ne však jídlo.

Do areálu si migranti chodí nejen nabíjet telefony a surfovat na internetu, ale také hrát společenské hry. Z jejich výrazu je nicméně zřetelná apatie a únava, což potvrzuje asi padesátiletý Farhad z Íránu. „Jsem tu dva měsíce a vidím, že tu jen ztrácím čas,“ říká muž, který z rodné země uprchl z politických důvodů. Do Anglie chce především kvůli jazykové bariéře a vidině snadnějšího získání azylu. Stejně jako drtivá většina mužů v místnosti, kteří pocházejí nejen z různých koutů Afriky a Asie, ale také z Evropy. Asi pětadvacetiletý Albánec Guzim již v Londýně žil a pracoval, nyní se chce do země nelegální cestou za prací vrátit.

Po páté hodině odpolední musejí všichni areál opustit. Další den chtějí přijít znovu, zda se ale vrátí třeba za týden, netuší. Možná budou tou dobou v Anglii nebo v jiném francouzském městě. Vzdát cestu těsně před cílem však rozhodně nechtějí, přestože začínají tušit, že vysněné království nejspíš nebude úplně pohádkou. Cílová páska těsně před nosem je ale donutí zkusit udělat alespoň poslední krok.

Migrace z Afriky může v budoucnu udeřit daleko větší silou, tvrdí analytik Kechlibar

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!