Projekt LightSail uspěl. Plachtění vesmírem funguje

Roztažená plachta LightSail 2

Roztažená plachta LightSail 2 Zdroj: The Planetary Society

Pohled na Zemi a vesmírný východ slunce z 16. července
Projekt LightSail
Projekt LightSail
Projekt LightSail
5
Fotogalerie

Orbitální manévrování bez chemického paliva je možné – stačí k tomu jen rozvinout dostatečně velkou plachtu a spolehnout se na tlak fotonů ve slunečním záření. Včera to s velkou pompou oznámili inženýři a astronomové seskupení v projektu LightSail 2, kteří poslední týden zmíněný mechanismus testovali na oběžné dráze Země.

„Naše mise se zdařila – nabíráme orbitální výšku bez použití raketového paliva, jen díky tlaku slunečního záření,“ prohlásil šéf neziskové organizace The Planetary Society a známý popularizátor vědy Bill Nye. Podle něj jde o přelomové potvrzení funkčnosti tohoto způsobu manévrování na oběžné dráze. Zároveň se jeho neziskovce povedlo teprve podruhé v historii potvrdit funkčnost principu samotného slunečního plachtění.

Zhruba pětikilogramový aparát LightSail 2 se na orbitě Země pohyboval poslední měsíc, 25. července pak došlo k zahájení kritické fáze pokusu: rozložení velké plachty určené k zachytávání slunečního záření. Za posledních zhruba osm dní pak telemetrie satelitu zaznamenala „samovolné“ zvýšení orbity o 1,7 kilometru, a to bez přičinění jakéhokoliv chemického spalování. Toto postrčení mají podle Nye na svědomí fotony slunečního záření, které dopadaly na zmíněnou plachtu a předaly jí zlomek své pohybové energie.

Fotony sice nemají hmotnost, i tak jsou ale při kontaktu se speciální fólií schopny jí předat část své hybnosti. Technicky jsou tak všechna jakoukoliv hvězdou osvícená tělesa tímto způsobem od něj vytlačována. Teoreticky by bylo možné vyslat vesmírné plavidlo na dlouhou cestu jen s polovinou doposud potřebného paliva – cestu tam by poháněly fotony, samotné brždění plavidla by pak obstaraly „klasické“ motory. Efektivita takového cestování by se pak zvyšovala úměrně tomu, jak daleko by posádka plula.

Jako první v historii funkčnost solárního plachtění prokázali v roce 2010 japonští inženýři pracující na projektu Ikaros. The Planetary Society v posledních deseti letech pracovala na replikaci tohoto pokusu a provedení zmíněného manévru na orbitě. K tomu vyvinuli nejen inovovanou solární plachtu, ale třeba také speciální algoritmus, který každých 50 minut zhruba jako bochník velký satelit otočilo o devadesát stupňů, aby byla plachta konstantně vystavena tlaku fotonů. Japonské zařízení Ikaros v tomto ohledu mohlo rotovat jen o zhruba pět stupňů.