Rány po zemětřesení v Sýrii a Turecku nejsou zahojené, upozorňuje šéf Člověka v tísni
Mimo záběry hlavních televizních zpráv stále doutná tragédie loňského zemětřesení v Sýrii a Turecku. Přírodní katastrofa zmařila více než padesát tisíc životů a způsobila škody přesahující sedmdesát miliard dolarů. Mezi ty, kteří neodcházejí a v pomoci vytrvávají, patří i Tomáš Kocian. Magazín e15 ho vybral do přehledu osobností dobré vůle svého aktuálního prosincového vydání.
Do oblasti přijel jen pár dní po katastrofě, protože bylo jasné, že z pozice regionálního ředitele pro Blízký východ organizace Člověk v tísni bude mít jeho tým působící v oblasti hodně práce. „Rozsah škod, které jsem viděl, byl pro mě šokující,“ vzpomíná dnes. Největší obavy měl o to, jak vypadá situace v Sýrii, už tak zmítané válkou. „V Haramu zemřelo pět set lidí, z některých domů zbyl doslova jen prach, ze zbytků zdí trčely armatury. Mezi tím lidé vyhrabávali z trosek mrtvé. Byl to strašný pohled,“ popisuje.
Další rána, kterou už nelze unést. Velmi brzy ale bylo zřejmé, že Sýrie se vším svým neštěstím bude oproti Turecku tou méně postiženou zemí. Platí to však jen v součtu materiálních škod. „Na druhou stranu psychická újma lidí byla obrovská. Hodně lidí nám říkalo, že na dlouhodobé útrapy války se adaptovali, ale tohle byla rána, kterou už nedokázali vydržet,“ říká. Silné zemětřesení zničilo i domy zaměstnanců organizace působících v oblasti, několik jich také zemřelo.
Manuál pomoci
Po první vlně pomoci přišly další, v Sýrii Člověk v tísni nyní dokončuje například komplex se zhruba dvěma sty byty, kde najdou domov ti, kdo o něj loni v únoru přišli. Po zemětřesení podpořila česká humanitární organizace také drobné živnostníky, kteří přišli o vybavení pro svoje podnikání. „Vrátit do těch míst život a nastartovat obchod a služby bylo klíčové,“ říká Tomáš Kocian. Nebýt škod na duších Syřanů, člověk by dnes škody po zemětřesení nepoznal. Jinak je tomu ale v Turecku, které katastrofa zasáhla ve větším měřítku a kde jsou jizvy po zemětřesení dosud patrné.
„Na druhou stranu jsou to obrovští bojovníci. Je až nemyslitelné, jak rychle dokážou iniciovat a shromáždit síly na pomoc. Poničená dálnice, kudy měla plynout pomoc, byla opravena tak rychle, že v Česku by se něco takového podle mě povést nemohlo,“ uvádí Tomáš Kocian. Po první vlně pomoci i tady Člověk v tísni podpořil místní živnostníky, aby pomohli v oblasti jižního Turecka udržet život. Byly jich celkem dvě tisícovky. „V Turecku ztratily práci miliony lidí. Došlo k mohutné migraci z postižených oblastí. Lidé odešli tam, kde mohou pracovat, doma mohli jen uklízet a odhrabávat trosky. Veškerý obchod a služby byly najednou pryč,“ říká Tomáš Kocian.
Obnova podle jeho odhadů potrvá v zemi ještě několik let, vedle rozsahu katastrofy ji ale zpomalují i napjaté vztahy některých oblastí s ankarským establishmentem. Trpící země ve stínu. Obvyklou prací Tomáše Kociana je s místními týmy plánovat dlouhodobý rozvoj pomoci.
Myšlenky to jsou obvykle příjemnější než řešit okamžitou pomoc po přírodní katastrofě, ale jeden dlouhodobý výhled v regionu přece jen Tomáše Kociana trápí. Jde o Afghánistán, tedy další místo, odkud se světová pozornost přesunula jinam. Letos uplynuly tři roky od chvíle, kdy se militantní hnutí Tálibán ujalo plné moci v zemi. Obrázky lidí naskakujících na poslední chvíli do odlétajících letadel z kábulského letiště jsou to poslední, co se mainstream o zemi dozvěděl. „Přitom lidé v té zemi, zejména ženy, potřebují pomoc víc než kdy předtím,“ podotýká Tomáš Kocian.
V prvních týdnech a měsících po nástupu Tálibánu ještě on ani další zainteresovaní pozorovatelé nebyli tak zoufalí. „Na začátku se vlastně tak moc nezměnilo. Občas proběhla demonstrace žen za práva, vysílala televize, ženy chodily běžně do školy, se zahalováním to v některých oblastech nebylo tak striktní. Brzy jsme ale poznali, že to bylo jen proto, že sám Tálibán nebyl na tak rychlé převzetí moci připraven.
Překvapilo je, jak rychle zemi ovládli. Brzy poté však začali utahovat šrouby,“ vypráví. Dělo se to poměrně nenápadně. Tálibán spustil vydávání zákonů, které například zkracují dívkám školní docházku a omezují jejich vzdělání. Zpočátku to ne všechny školy dodržovaly, ale později přituhlo. „Měli snahu o mezinárodní legitimitu, ale brzy poznali, že mohou vládnout i bez ní. Na první pohled je v zemi bezpečněji a také vypadá lépe než předtím, ve skutečnosti je to ovšem výsledek tvrdých restrikcí. Dostali jsme se zpátky do modelu, který Tálibán přinesl v polovině devadesátých let, a to je velmi tmářský policejní systém – ještě konzervativnější sunnitská odnož toho, co se děje v Íránu. Stalo se to, v co jsme doufali, že již nepřijde,“ říká Tomáš Kocian.
Zůstat, nebo jít?
Sám si prý klade otázku, jestli v zemi dále působit, stále je však prý možné konkrétním lidem či skupinám pomoci. „Hodně našich aktivit je především vzdělávacích. Pracujeme ve školách, vymýšlíme programy, jak dál pomáhat děvčatům i po tom šestém stupni základní školy. Pracujeme v zemědělství, kde podporujeme samostatnost obživy žen. Zejména pro ně je politický systém nežitelný,“ vysvětluje. Člověk v tísni podporuje v Afghánistánu například ženské skupiny, které si mohou společně spořit a pak si z balíčku půjčit peníze pro rozjezd svého podnikání, nebo spíše drobné nezávislé obživy. Některé autority to ještě dovolí, jiné ne. I se ženami samotnými je pro Tomáše Kociana složité mluvit, většinu informací od nich získává zprostředkovaně.
Na práci Tomáše Kociana a organizace Člověk v tísni je nejcennější to, že neodcházejí z míst, na která už není upřena pomoc veřejnosti. Právě o to více v Sýrii, Turecku, Afghánistánu a v dalších místech potřebují konkrétní lidé konkrétní pomoc. S ohledem na to se musí plánovat i dobročinné sbírky, respektive jejich využití tak, aby bylo smysluplné. „Nemůžete všechno utratit hned a potom odejít a tvářit se, že je všechno zase dobré. Ti lidé potřebují dlouhodobější podporu,“ říká. A kdy pomoc končí? Nekonečná být samozřejmě nemůže, protože vytváří nebezpečnou závislost.
Nejšťastnější je pro humanitární pracovníky chvíle, kdy se člověk postaví na vlastní nohy – začne dělat své původní řemeslo, otevře obchod, opraví dům, odejde do práce. Zdá se to jako banalita, ale je to ve skutečnosti meta, po které na světě touží miliony lidí.
Humanitární situace v Sýrii v číslech
• Šestého února 2023 zasáhlo severozápadní Sýrii ničivé zemětřesení o síle 7,8 Richterovy škály.
• Zahynulo zhruba 44 tisíc lidí, zcela zničeny byly celé čtvrti a rozsáhlá infrastruktura.
• Sbírka Člověka v tísni SOS zemětřesení Sýrie a Turecko vynesla téměř 110 milionů korun.
• V zemi s 21 miliony obyvatel je nyní 14,6 milionu lidí závislých na humanitární pomoci.
• Potřebují přístup ke službám, jako jsou pitná voda, potraviny, přístřeší nebo vzdělání.
• V Sýrii je více než 6,9 milionu vnitřních uprchlíků a 1,8 milionu z nich stále žije v táborech či jiném provizorním ubytování.
