Tři sta let po Santinim. Podle historičky architektury je stále nadčasový

Poutní kostel Svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře

Poutní kostel Svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře Zdroj: Libor Havlík

Milan Šefl

Santini. Geniální český architekt italského původu a tajemná postava barokní Prahy. Hluboce věřící katolík, ale i vášnivý numerolog a znalec židovské kabaly. Chromý muž, který žil jen čtyřicet šest let, ale přesto po sobě zanechal přes osm desítek kostelů, paláců, kaplí, klášterů a dalších budov, jež nepřestávají uchvacovat ani tři sta let po jeho smrti. Zemřel 7. prosince 1723.

„Je pravda, že když člověk vstoupí do kterékoli ze Santiniho budov, tak mu hned klesne brada – i když třeba o architektuře vůbec nic neví,“ souhlasí znalkyně Santiniho díla Radomíra Sedláková.

Jan Blažej Santini-Aichel se narodil v roce 1677 v rodině pražského kameníka Santina Aichela, jehož otec, vlašský zedník, přišel do Prahy v průběhu třicetileté války. Jan Blažej trpěl tělesnou vadou, jež mu znemožnila pokračovat v otcově řemesle, studoval tedy malířství.

V devatenácti se vydal na zkušenou do Itálie, kde patrně získal kvalifikaci architekta, a po návratu do Čech kolem roku 1700 již začal realizovat vlastní stavby. „Klíčovým pro něj bylo setkání s opatem Jindřichem Snopkem, který právě barokně přestavoval Kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele v Sedlci u Kutné Hory,“ říká Radomíra Sedláková. „Přestavby se původně ujal Pavel Ignác Bayer, což byl sice dobrý architekt, ale chrám v Sedlci barokizoval neinovativním a naprosto chladným způsobem, což se opatu Snopkovi moc nelíbilo. A tak přizval mladého Santiniho, o němž věděl, že přišel z Itálie a že má hlavu otevřenou.“

Chrám v Sedlci byl první větší Santiniho realizací, jež dala vzniknout jeho typickému a zcela jedinečnému stylu zvanému barokní gotika. „Ten sloh se zrodil vlastně na zadání opata Snopka, který chtěl, aby jeho kostel nesl gotickou tradici, ale zároveň odrážel barokní současnost. A nechal na samotném architektovi, aby to nějak propojil,“ objasňuje Radomíra Sedláková.

Už u chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci je patrná rovněž Santiniho mimořádná schopnost práce se světlem a stíny. Kostel, jejž obvykle vnímáme jako ponurý potemnělý prostor, se v jeho pojetí naopak stává místem, v němž ústřední roli hraje právě světlo. „On často stavěl tak, aby okna, přirozený zdroj osvětlení chrámu, nebyla na první pohled vidět, ale aby světlo přesto ten prostor formovalo. Proto je velmi obtížné přiblížit Santiniho interiéry na fotografiích. Snímky sice ukážou tvary a výzdobu chrámu, ale nezprostředkují jeho světelnou atmosféru, která je navíc velmi proměnlivá,“ vysvětluje historička architektury Radomíra Sedláková.

„Třeba v Santiniho vrcholném díle, v kostele sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, sestávají okna z takových sférických trojúhelníků, v nichž jsou zasazena barevná skla – a pokaždé v jiné sestavě. Takže světlo, které dopadá dovnitř, je vždy jinak barevné. Santini světlo prostě bral jako další stavební materiál, se kterým je zajímavé pracovat.“

Poutní kostel na Zelené hoře je stejně jako chrám v Sedlci součástí světového kulturního dědictví UNESCO. Oba zároveň patří ke stavbám, jež ukazují další typický rys Santiniho architektury – tajemnou hru čísel a symbolů. K výstavbě kostela na Zelené hoře architekta přizval žďárský opat Václav Vejmluva, který měl v oblibě světce Jana Nepomuckého, jemuž chtěl vzdát chrámem poctu.

Jan Nepomucký, generální vikář pražského arcibiskupa, byl roku 1393 z příkazu žárlivého krále Václava IV. umučen za to, že nevyzradil zpovědní tajemství královny Žofie Bavorské. Jeho tělo pak bylo vhozeno do Vltavy a podle legendy se nad jeho hlavou ve vodě rozzářila pětice hvězd na znamení pěti ran Kristových.

Santini proto při návrhu geometrické konstrukce i výzdoby kostela vycházel právě z tohoto čísla – chrám má pět vchodů, pět oltářních výklenků, dvakrát pět kaplí a hlavní oltář zdobí sochy pěti andělů.

Pramenila Santiniho záliba v mystice čísel a tajemné symbolice jen v zakázkách, které dostával, nebo to byla třeba i dobová móda? „Baroko bylo plné symbolů, číselných souvislostí a podobně,“ míní Radomíra Sedláková. „Ale neřekla bych, že šlo o dobovou módu. Už v dávno předkřesťanské době se umělci a stavitelé inspirovali třeba přírodou a tím, co v ní viděli. Když vylezete na strom a pohlédnete na les před sebou, utvoří se před vámi taky krásná číselná řada. Možná právě ve chvíli, kdy se zvedal zájem o Santiniho, začala se zdůrazňovat ta jeho pověst mystika. Ale myslím, že v tom nebyl nijak výjimečný.“

Jan Blažej Santini-Aichel byl už za svého života velmi váženým a vyhledávaným architektem. Na velkých zakázkách pracoval už v pětadvaceti a na sklonku života osobně dohlížel na osm velkých staveb po celém území Čech a Moravy. Za necelé čtvrtstoletí produktivního života vyprojektoval tolik významných děl, že to je zvlášť při vědomí jeho tělesného postižení téměř neuvěřitelné. „Jeho výkonnost je vskutku obdivuhodná,“ konstatuje Radomíra Sedláková.

„Kdoví, možná ho hnal dopředu i jeho fyzický handicap – i když nikdo neví, jakého druhu vlastně to postižení bylo, neexistuje žádný jeho portrét,“ uvažuje Sedláková. Architekt dokonce pracoval i v kočárech, které ho přepravovaly k jednotlivým stavbám. „Měl totiž smluvně stanovenou povinnost své stavby osobně dozorovat.“

A proč famózní tvůrce, který hovořil několika jazyky a těšil se velkému věhlasu, stavěl jen v Čechách a na Moravě? „Já myslím, že nabídky z ciziny neměl, ale hlavně je vůbec nepotřeboval, vždyť v té době naopak italští, němečtí i francouzští architekti přicházeli do Čech,“ soudí Radomíra Sedláková. „Mnišské řády cisterciáků, premonstrátů a někdy také benediktinů ho tady zaměstnávaly dostatečně. Měl v Čechách práci, která byla velkolepá a dobře placená a patřil k významným členům společnosti. A dřív to možná nechodilo tak jako v současnosti, kdy si každý myslí, že v té sousedově zahrádce je to lepší…“

Desetkrát Santini v Čechách a na Moravě

Poutní kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře, Žďár nad Sázavou, 1720–1722, od roku 1994 památka UNESCO

 Kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele, Sedlec u Kutné Hory, 1700–1708, od roku 1995 památka UNESCO

  • Klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie, svatého Wolfganga a svatého Benedikta, Kladruby u Stříbra, 1711–1721
  • Zámek Karlova Koruna, Chlumec nad Cidlinou, 1721–1723
  • Barokní konvent kláštera v Plasích, 1710–1740
  • Kostel Jména Panny Marie, Křtiny, 1718–1750
  • Proboštství a konvent benediktinů, kostel sv. Petra a Pavla, Rajhrad, 1721–1730
  • Klášterní kostel Narození Panny Marie, Želiv, 1714–1720
  • Kaple svaté Anny, Panenské Břežany, 1705–1707 Kolovratský palác, Praha, 1716–1721