Snaha něco po sobě zanechat je absurdní, říká frontman kapely Zrní Honza Unger

Honza Unger, hipík bez autocenzury.

Honza Unger, hipík bez autocenzury. Zdroj: Bára Ungerová

Kapele Zrní s frontmanem Honzou Ungerem se povedlo to, co se podaří jen málokteré skupině mimo hlavní proud. Vstoupila do širšího povědomí, aniž by jakkoli slevila z vysokých nároků na osobitost hudebního vyjádření a hloubku sdělení písniček, které sice až na výjimky neslýcháme z rádií, ale publikum na koncertech je zná zpaměti. Proč vystoupili ve věznici na Borech a jaké je jejich nejnovější album?

A není to jen publikum klubové, skupina je opakovaně zvána na velké festivaly typu Colours of Ostrava a v létě představí svůj nový koncertní program i na pražském Metronome festivalu. „Mám pocit, že jdeme pořád nahoru. Nejpodstatnější ale je, že máme stabilní jádro fanoušků a že nám to stačí k živobytí,“ říká mi Honza Unger nad kávičkou černou jako Kladno. A právě v někdejší hornické metropoli se příběh jeho kapely začal psát.

Kladno jako parťák

Kapelu na začátku milénia založil s partou kluků z kladenského gymnázia, kteří se rozhodli živit pouličním hraním v centru hlavního města. Mimochodem, dodnes vydržela ve stejném složení. „Když jsme začínali, přísahali jsme si věrnost. Takže vlastně tu přísahu jen dodržujeme,“ usmívá se Honza. První opravdový koncert měli v červnu 2001 a někdy v té době vznikl i název kapely, který může u nezasvěcených budit rozpaky, ale dnes už je zavedenou značkou. „Pochází z doby, kdy jsme jezdívali stopem z Kladna do Celetný a hráli do klobouku. Jednou jsme si na cestě zpátky stopli traktor a jeho řidič nás vzal na valník plnej zrní. A jak jsme si to tak svištěli třicítkou na Kladno, byli jsme z toho tak nadšený, že jsme si Zrní zvolili jako název. Vystihoval atmosféru, ve který jsme tenkrát žili,“ vzpomíná Honza Unger.

Kladno, ze kterého všichni muzikanti vzešli, bylo dlouho erbovním znamením kapely. Zašlá sláva města, zarůstající výsypky po uhelných dolech, rozpadající se areál kladenské Poldovky, to vše jako by se propisovalo do poetiky písní skupiny Zrní. „Sdíleli jsme s klukama filozofii, že jsme svázaní s místem, odkud pocházíme. A Kladno je osobitej parťák. Jeho kouzlo je v tom, že tady musíš tu krásu najít,“ charakterizuje Honza propojení kapely s městem, které si v Čechách s žádným jiným nespletete.

Mezi mainstreamem a alternativou

Na Kladně dnes už trvale žije jen jediný z kapely čtyř Honzů a jednoho Ondřeje. „Doma je tam jen náš basák, ten má pořád tu odvahu setrvat. Kytarista žije ve vesničce poblíž Kladna, u něj máme zkušebnu. Já sedmým rokem žiju ve vesničce Lubná kousek od Poličky a ostatní kluci jsou v Praze. Kladno v nás sice pořád lehce dřímá, jen už se k němu tak neodkazujeme,“ říká Honza Unger a vybavuje si, že od kulturního dění odříznuté domovské město zpočátku ovlivňovalo i postavení samotné kapely a vnímání jejích členů. „Jak je Kladno izolovaný, tak jsme si podobně připadali i my. Když jsme začínali hrát v Praze po klubech, hodně tam jela indie scéna, kde se každej znal s každým. My naproti tomu byli úplně mimo, vyřazený, prostě takoví samorosti,“ přibližuje Honza pocity, které kapelu hodně formovaly.

Hodně se toho změnilo, když Zrní před deseti lety natočili album Soundtrack ke konci světa. S ním přišel úspěch, který skupinu z izolace rázem vyprostil. Album bylo nominováno na nezávislé kritické ceny Vinyla i Apollo, současně však získalo čtyři nominace na ceny Anděl, které odrážejí spíš mínění hudebního establishmentu – na první pohled paradox, který ale hudbu Zrní docela dobře charakterizuje. Další tři nominace na Anděla skupině vynesla deska Následuj kojota (2014), kterou kapela přehrála v orchestrálních aranžích za doprovodu Janáčkovy filharmonie i na hlavní scéně Colours of Ostrava 2015 – na stejném pódiu, kde o hodinu dřív koncertovala globální ikona, islandská experimentátorka Björk. V té době se už sláva Zrní začala s nadsázkou dotýkat hvězd a kapela se čas od času ocitala i tam, kde se podle Honzy už moc dobře necítila. „Hráli jsme třeba na festivalech typu Hrady CZ, kam jsme vlastně nepatřili. Ale na druhou stranu jsme se od desky Následuj kojota konečně začali hudbou živit, což byl od začátku náš cíl.“

Havlovy děti Havlovi

V roce 2019 se Honza s kapelou rozhodli uctít třicáté výročí sametové revoluce a připravili projekt nazvaný Havlovy děti Havlovi, jehož součástí byly komorní koncerty třeba ve věznici na Borech, kde Václav Havel strávil rok a půl života, na střeše „jeho“ Lucerny nebo u chalupy na Hrádečku, kam prezident celý život jezdil. „Inspiroval nás myšlenkou, že politika je součástí života, ne něco abstraktního, odcizenýho. Že základem je lidství, morálka, úcta k bližnímu a k menšinám, že stát nestojí jen na ekonomice a trhu, ale že jeho základem je kultura ve všech svejch významech a taky vztahy mezi lidmi nebo péče o krajinu,“ vypočítává Honza.

Za jeden ze svých nejsilnějších koncertních zážitků vůbec považuje vystoupení ve věznici Bory. „Hráli jsme v centrální části věznice, odkud se do všech stran rozbíhají paprsky s celama. Před náma sedělo asi osmdesát vězňů, všichni ve stejným šedým obleku. Mám pocit, že v průběhu toho koncertu vzniklo něco silnýho, svobodnýho, nad lidskejma starostma a realitou. Měl jsem husí kůži,“ líčí frontman skupiny, jejímiž členy jsou muzikanti, kterým bylo v době listopadových událostí v roce 1989 kolem šesti sedmi let.

Honza si ale euforii dnů, v nichž padl komunismus, dobře pamatuje. „Příčinu jsem nebyl schopnej pochopit, ale chápal jsem už jako kluk, že to je evidentně něco úžasnýho. A taky si vzpomínám na to, jak mi doba před tím přišla divná. Divná hudba, divný šedý domy, nelidský monumentální politici. A najednou střih – kreslíme se ségrou OF na zamlžený okno, táta jde na Stouny a vítá Zappu na letišti, v televizi je stydlivej Havel a jeho srandovní dobráckej obličej.“

Kdykoli může cokoli zmizet

Angažovanost se promítla i do zvukově nejradikálnější nahrávky kapely Nebeský klid (2020), na jejíž podobě se vedle kmenového producenta Ondřeje Ježka podílel taky vyhledávaný slovenský zvukový inženýr Pjoni. Po vydání desky se skupina chystala na koncertní turné – k němu ale už nedošlo. Svět paralyzovala pandemie koronaviru a před Honzou Ungerem a jeho spoluhráči se otevřel prostor, který každý živě vystupující umělec vyplnil podle svých možností. „V osobní rovině na to vlastně vzpomínám v dobrým. Jsem z vesnice, covidový omezení se mě moc nedotkly a měl jsem spoustu volnýho času na rodinu a na sebe,“ vzpomíná Honza.

„Taky jsem si ale v tý době uvědomil, že kdykoli může cokoli skončit. Měl jsem dojem, že hraní s kapelou se už nevrátí. Došlo mi, že i písničky jsou pomíjivý a že jedna z mých dosavadních motivací – něco po sobě zanechat – je vlastně absurdní. A tak jsem si začal psát jen tak z radosti a pro sebe. Vypnul jsem autocenzuru a na základě jamových nahrávek z kapelního soustředění jsem začal psát takový zenový básničky. A cítil jsem se úžasně svobodně,“ objasňuje zpěvák, co stálo u zrodu před pár týdny vydané sedmé řadové desky skupiny Zrní Široko daleko.

Honzovy texty tedy tentokrát vznikly dřív než melodie, což je v historii kapely novinka. „Napasovat text na hotovou hudbu je pro mě občas oříšek. Opačnej postup se ukázal jako zábavnej proces. A větší svoboda a lehkost v textech se pak přirozeně přenesla i na hudbu, na její atmosféru i na strukturu písniček,“ vysvětluje Honza.

Tati, vrať se ke mně rychle!

S lehkostí vznikla i nejveselejší píseň v kapelní historii Dráha, jíž Zrní v zábavném videoklipu novou desku uvedli. „Cejtil jsem, že to je takový hitový, ale jak jsem si psal pro sebe a bez cenzury rozumu, nebyl jsem schopnej posoudit, jestli to není úplná kravina.

Kapele se ale písnička překvapivě líbila,“ směje se Honza Unger a přidává historku o vzniku další z nových skladeb, Vrať se ke mně rychle, kterou mu pomohly napsat jeho děti. „Jeli jsme s manželkou a klukama do Hradce Králové, odkud já odjížděl vlakem na koncert a Bára měla s dětma pokračovat autem k mamce. Cestou jsme si s klukama vyprávěli, co je na světě nejrychlejší a jestli jedeme rychlejš než raketa nebo gepard. A pak se na nádraží držím s naším tříletým Kumíkem za ruku a on mi odříkává: ‚Tati, vrať se ke mně rychle, buď rychlej jako gepard, jako vlak na magnetu‘… Hned jak jsem si ve vlaku sednul, vyndal jsem notes a zapsal si to, abych na to nezapomněl.

A když jsem se pak po pár dnech vrátil z hraní, dodělával jsem k tomu akordy a vzpomněl si, jak si náš druhej kluk Nuku od malinka zpívá takovou redukovanou melodii od Skákal pes. Vzal jsem si z tý písničky těch z jeho pohledu podstatnejch deset tónů a podle nich udělal akordy a přidal Kumíkova slova. Vznikla taková easy dětská písnička, interní. Ale přijde mi, že pokud neznáš ten příběh za tím, že je to vlastně zároveň lovesong. Zamilovaně naivní, zamilovaně nedočkavej.“

Pro smutky tu není místo 

Z velkého světa k tomu malému, osobnímu – to je hlavní téma nových písní Honzy Ungera a skupiny Zrní. A taky je album Široko daleko návratem ke kořenům kapely, k jednoduchým a radostným písním natočeným bez použití sofistikované elektriky a samplů. S tím souvisejí i četné odkazy na kapely a interprety šedesátých let a hudbu, která se v kapele poslouchala v dobách jejích začátků. Honza se probírá novými písničkami a zmiňuje nejrůznější inspirace – A Day in the Life ze Seržanta Pepře od Beatles, raného Leonarda Cohena nebo skupiny z šedesátkového amerického vydavatelství Motown Records.

„Vzali jsme si z tý muziky její svobodomyslnost i touhu experimentovat. Na podobnejch věcech byla naše kapela založená a k tomu hipísáckýmu duchu jsme se na nový desce vrátili. Svým způsobem jsme se dostali tam, kde jsme byli před více než dvaceti lety. K čirý euforii z hraní a z kamarádství,“ uzavírá naše povídání Honza Unger – a já si cestou z kavárny, kde jsme si odseděli své, říkám, že zpívat euforické písničky a šířit lásku a radost ze života je možná to nejlepší, co může v dnešní době muzikant udělat. Jakže to Honza zpívá v jedné z nových písní? „Kdyby tisíc sopek zasypalo město, v mém příbytku není pro žádný smutek místo. Kdyby bomby dětských vojsk rozbombily mosty, v mém příbytku musím šetřit místy. Ale kdybys chtěla přijít i v týhle chumelenici – zatopím v kamnech…“