Bolest hlavy, psychická a fyzická únava, poruchy soustředění a spánku, zvýšená podrážděnost, pokles pracovního výkonu a sociální fobie. Jsou to symptomy takzvaného vyčerpání z videokonferencí, které v důsledku častých online schůzek a porad zažívá čím dál víc lidí. Zatímco na konci roku 2019 jednu z nejpopulárnějších platforem pro videohovory Zoom denně používalo jen deset milionů uživatelů, o pět měsíců později se hovorů přes tuto Zoom účastnilo přes 300 milionů lidí po celém světě každý den. A to si vybírá svou daň.
Výzkumu únavy ze Zoomu se věnuje tým vědců pod vedením profesora Jeremyho Bailensona, zakladatele výzkumné laboratoře Stanford Virtual Human Interaction Lab. Ve své stále probíhající studii, pomocí níž se dá měřit úroveň vyčerpanosti, Bailenson identifikoval čtyři příčiny psychologických potíží uživatelů videokonferenčních platforem. Popsal také způsoby, jak je zmírnit.
Příliš očního kontaktu je na škodu
Hlavní problém videokonferenčních platforem souvisí s přemírou očního kontaktu a neustálého vzájemného pozorování, které pro běžnou komunikaci není normální. „I když se do online porady aktivně nezapojujete, mozek má pocit, že jste středem pozornosti. Je to stresující zážitek srovnatelný s trémou před veřejným vystupováním,“ vysvětluje Zuzana Pavelcová, psycholožka a spoluzakladatelka Psychologického institutu Re:Life, který se zaměřuje na digitální stres a jeho prevenci.
Oproti běžné komunikaci mají uživatelé videokonferenčních platforem mnohem menší sociální odstup od lidí, se kterými mluví. „V běžné komunikaci nehledíte lidem tak upřeně do očí, protože je to sociálně nepřirozené a spíše se upřený pohled do očí dá chápat jako svádění nebo agresivní chování,“ vysvětluje další rozdíl Pavelcová.
Úroveň digitálního stresu závisí i na velikosti monitoru. Čím je počítačová obrazovka větší, tím blíž se účastníkům videokonference zdají tváře ostatních kolegů. Tento dojem se pak umocňuje i tím, že často sedíme blízko obrazovky. „Najednou jsou ti druzí v nepřirozené velikosti nepřirozeně blízko vás, v intimní zóně, kam si pouštíme jen blízké lidi, a mozek to interpretuje jako intenzivní zážitek,“ podotýká psycholožka. Jedním z důvodů vyčerpání z online meetingů je i dlouho trvající stresové nabuzení, v němž se tělo během videochatování nachází.
Pocit ohroženosti nebo nepatřičné blízkost se zesiluje i díky tomu, že se fyzicky nacházíme v domácím prostředí. „Když pracujete z domu, najednou máte kolegy nebo jiné cizí lidi, které byste si normálně domů nepozvala, ve svém obýváku nebo ložnici, tedy v intimním prostředí, a to může zvyšovat pocit nepohody,“ dodává Pavelcová.
Aby se přílišnému očnímu kontaktu zabránilo, odborníci ze Stanfordu doporučují zmenšit na minimum okno platformy, ve kterém interakce probíhá, a zároveň použít externí klávesnici a kameru, kterými se zvětší prostor mezi uživatelem a obrazovkou.
Neustálý pohled do zrcadla
Pokud pozorujeme sami sebe v zrcadle nebo na obrazovce, jak se tváříme a jak gestikulujeme. „Je logické, že po několikahodinovém pohledu do zrcadla jsme pak k sobě více kritičtí, což zvyšuje míru úzkosti z toho, jak působíme na druhé,“ podotýká Pavelcová, která doporučuje okénko se sebou samým zavřít.
Další specifikum videokonferenčních schůzek – strnulé sezení v jednom bodě před kamerou, negativně ovlivňuje jak fyziologickou stránku zdraví, tak intelektuální výkon. Přirozený pohyb během komunikace navíc umožňuje větší soustředění a zvyšuje kreativitu. „Podle výzkumů se ukazuje, že zásadní je dynamika pohybu, lidé by měli jednou za čtvrt hodiny vstát a projít se,“ dodává. Řešením je opět externí kamera, která se nachází dál od obrazovky, poskytne více prostoru pro přirozený pohyb, který nevědomky vykonáváme během schůzek.
Oproti běžné komunikaci tváří v tvář, kdy mozek podvědomě interpretuje neverbální signály ostatních, je v online prostoru neverbální komunikace omezena. Navíc stejné neverbální signály mohou mít v online a fyzické komunikaci jiné významy. Hromadná online komunikace je proto pro lidský mozek mnohem kognitivně náročnější a více stresující. „Nemůžete se jen tak na někoho podívat a vědět, že je s vámi na jedné vlně nebo mít sekundový oční kontakt s kolegou, který vás uklidní, protože víte, že nejste sama, kdo má nějaký názor nebo pocit,“ uvádí příklad psycholožka. Pomoci by podle ní mělo také pravidelné vypínání kamery během videokonferencí.
