Vystavení příliš hlasitému zvuku by v budoucnu nemuselo znamenat kompletní ztrátu sluchu.
Američtí lékaři odhalili mechanismus, kvůli kterému člověk vystavený příliš velkému hluku ztrácí sluch: v části vnitřního ucha zvané hlemýžď neboli kochlea v důsledku hluku odumřou vláskové buňky zodpovědné za převod zvuku do neurálních signálů. Do několika hodin se pak kochlea zaplní tekutinou.
„Často můžete tento jev sami pozorovat v podobě zvonění v uších či zvláštního tlaku poté, co navštívíte hlasitý koncert,“ popisuje spoluautor studie John Oghalai z Keckovy školy medicíny při University of Southern California. Zmíněná tekutina nicméně obsahuje velmi vysokou hladinu draslíku z odumřelých buněk, která v kombinaci s vyšším tlakem v hlemýždi likviduje druhý zásadní prvek lidského sluchu: napojení těchto vláskových buněk na nervové dráhy vedoucí do mozku.
„Technicky vám tak může přežít část senzorických vláskových buněk, ty ale přijdou o možnost posílat signály do mozku,“ vysvětluje Oghalai.
Vědci proto na myších experimentovali s tím, jak vzniklou kapalinu v uchu eliminovat. Jako nejefektivnější způsob se podle nich zatím jeví jednoduchá injekce sladkého či slaného roztoku skrz bubínek do středního ucha. Takový hypertonický roztok prý ochránil 45 až 64 procent neuronů v hlemýždi.
Vědci publikovali výsledky pokusů v časopisu Proceedings of the National Academy of Sciences. Zároveň potvrdili, že pokračují ve výzkumu směrem k vývoji efektivnějších kontra-roztoků. „Dokážu si představit, že například vojáci by mohli být preventivně vybaveni malými injekcemi, které by si aplikovali v případě zasažení sluchu třeba nečekaným výbuchem,“ uvedl Oghalai.
