Fotografie Martina Stranky jsou rozpoznatelné na první pohled. Díky svému jedinečnému rukopisu sbírá tento autor ocenění ve velkém. Stranka se pyšní i cenou Sony World Photography Awards, která je považována za Oscary ve fotografii. Na svých snových snímcích řeší vztah člověka a prostoru či koexistenci člověka s přírodou. Jako jeden z mála otevřeně přiznává práci s photoshopem. Po čtrnácti letech v zahraničí se Stranka vrací do Čech a otevírá velkolepou výstavu Dechem v galerii Mánes.
Příběh o začátku vaší kariéry je docela známý – fotografii jste používal jako terapii po ztrátě blízkého. Jak dlouho trvalo, než jste opravdu zvládl řemeslo a mohl jste fotografie publikovat?
Na začátku jsem neřešil, co budu fotit, jestli to budou krajiny, zvířata nebo portréty či architektura. Už od počátku mě nadchlo téma člověk nebo spíš bytost ve smyslu bytí a v koexistenci s prostorem a přírodou. Věděl jsem, kam směřovat. Byť jsem fotografii nestudoval.
Měl jste nějaký vzor? V českých vodách je váš styl práce neobvyklý.
Například Erwin Olaf je mou velkou inspirací a rád se nořím do jeho knih, ale jeho tvorbu jsem objevil až po sedmi letech vlastní práce. Asi jsem nikdy nepropadal idolům. Měl jsem vnitřní přetlak a potřebu tvořit, proto jsem si ke všemu přicházel sám. Vždycky se mi potvrdilo, že jít vlastní cestou je jediná možnost.
Jak vlastně vaše fotografie vznikají po technické stránce?
Asi nejen u mě nejdřív musí přijít konkrétní inspirace, ať se jedná o prožitek, film, hudbu, nebo o vztahy. Pak následuje produkce a plánování, v některých případech týdenní, v jiných i několikaměsíční. Samotné focení bývá otázkou jednoho dne a pak následuje postprodukce, pokud tam je. Já se tedy o postprodukci opírám dost výrazně. Ta může trvat další měsíc, což je také důvodem, proč nafotím maximálně čtyři fotografie za rok.
Vnímáte rozporuplné názory na používání photoshopu?
Někdo ho bere skoro jako sprosté slovo, ihned v lidech vzbuzuje dojem, že při jeho použití dochází ke lži. Už ale i dřív v temné komoře docházelo k manipulacím, jako jsou dvojexpozice nebo třeba koláže.
Které z vašich děl považujete za produkčně nejsložitější a jak se rodilo?
Za technicky a produkčně nejnáročnější považuji fotografii I Bloom For You. Jednalo se o auto plné květin zasazené v krajině. Nejprve jsme našli člověka, který přivezl z Ameriky auto. Poté jsme pronajali lokaci. Zhruba šest hodin trvala samotná instalace květin. Geneze té fotografie byla následující – člověk uniká z městského života, odjíždí na odlehlé místo, kde z něj vyjdou květy, které vnímám jako symbol volnosti.
Vzděláváte se ohledně photoshopu?
Jak už jsem říkal - je to nástroj, jako je pro kuchaře nůž nebo pro malíře štětec. Jenže fotografie je digitální, tu si do ruky nevezmete. Musíte s ní pracovat v tom prostředí, kde je vytvořena, prostřednictvím monitoru. Obecně se v umění média čím dál více prolínají a ty tvrdě vymezené hranice z minulosti se stírají. Což podle mého názoru není na škodu. Jako ve fotografii i v práci s photoshopem jsem samouk, mám v hlavě nápad a snažím se přijít na to, jak dosáhnout výsledku. Ovládám maximálně 30 procent toho, co program dokáže. Mladí autoři se k používání photoshopu nestavějí zády, ale přede mnou to víceméně nikdo nedělal. Pořád vysvětluji, že médium je fotografie a photoshop je nástroj, a nesu takový pomyslný prapor.
Pracujete s týmem, nebo fungujete jako one man show?
Fotím téměř čtrnáct let. Do minulého roku jsem všechno řešil sám. Poslední rok mám vedle sebe asistentku, shodou okolností je jí moje sestra. V mnoha ohledech mi velmi ulehčuje práci, protože se velmi rychle chápeme. Na ní leží velká část produkce. Mohu se více věnovat vymýšlení konceptu fotografie a na ni přesměruji veškeré zařizování. Pak mám tým blízkých přátel, kteří si udělají čas, když fotím.
Vaše cesta začala v zahraničí, jak vám pomohla ocenění ve světových soutěžích?
Důvodem, proč jsem začal vystavovat venku, jsou právě ocenění v zahraničních soutěžích. V Česku se sice výtvarná fotografie vyvíjí, ale v zahraničí se u výtvarné fotografie nikdo nepozastavuje nad použitím photoshopu. Jan Saudek také fotografie dobarvoval, to považuji za nástroj vlastního rukopisu. Rozhodně nebylo mým cílem prosadit se nejprve v zahraničí. Celkem rychle se mi ale zadařilo ve světových soutěžích, můj styl fotografie je jiný a asi více zaujme. Za dobu mé kariéry snímky získaly přes devadesát ocenění, což mi přirozeně otevřelo dveře. A zpětně i doma.
Podívejte se na to, jak je náročné vytvořit fotografii ve stylu Martina Stranky
Vydáváte fotografie v limitovaných edicích, jak to funguje?
Všechny fotografie podepisuji a také přikládám certifikát. Ten musí souhlasit s číslem fotografie a rozměrem. Mnoho lidí řeší pouze estetický aspekt a nezabývá se ostatními faktory, jako je investiční potenciál. Malba je jedna, ale fotografie je neomezeně reprodukovatelná, a proto vyžaduje opatření, která zaručí sběrateli exkluzivitu, a proto vytvářím limitované edice.
Jak velké edice děláte?
Postupem času jsem vydedukoval, že série je potřeba omezit. Volil jsem edice kolem 25 kusů. Pro srovnání ve světové fotografii je za malou edici považováno 500 kusů. Pokud ale zohledníme cenu, je potřeba edici zúžit. U velkých rozměrů se bavíme maximálně o třech kusech na fotografii. Pak mám ještě prémiovou sekci výtisků, kde existuje pouze jeden kus, a zde nastává individuální vyjednávání s klientem o ceně.
I takové věci řešíte sám, nemáte svého galeristu?
Ano, pořád to řeším sám. Mám galerie, které prodávají moji tvorbu, máme stejné ceny. Pouze si domlouváme provizi. Nikdy jsem nepodepsal s žádnou galerii exkluzivní smlouvu. Čas od času to galerie zkoušejí. Chtějí třeba exkluzivně nějaký snímek nebo sérii.
I kdyby přišla exkluzivní nabídka třeba od Saatchi? Nepodepsal byste?
Konkrétně se Saatchi spolupracuji jak s londýnskou, tak i s pobočkou v Los Angeles. Oni zrovna exkluzivní práva nevyžadují, naopak spolupráce s nimi je naprosto volná. Prodají snímek a na mně je skutečně pouze fotografii připravit k přepravě. Oni pošlou kurýra, kterému předám tubus, a na nich je všechno ostatní.
Představme si konkrétní situaci: čeká vás výstava v Mánesu, spousta lidí se setká s vaší tvorbou poprvé a bude mít chuť nakupovat. A teď zjistí, že edice je vyprodaná. Co s tím?
To se může stát. Veškeré informace jsou na mém webu, jsou tam ceny a počet kusů k dispozici. To byl taky jeden z důvodů, proč jsme ceny uveřejnili. Na web přicházejí stovky lidí, v minulosti neustále chodily dotazy, kolik fotografie stojí. V podstatě jsem jenom odpovídal dokola na tytéž věci. A nemohl jsem se věnovat tvorbě. Konkrétně třeba u sýkorek, obrazu s názvem Dreamers and Warriors v té nejmenší velikosti zbývají pouze dva kusy. A jakmile se ty prodají, tak je konec. To je moje slovo, jako autor si nemohu dovolit v tomto ohledu lhát.
Dobře, ale existují případy, kdy například máte výročí tvorby, nebo se naskytne nějaká jiná mimořádná události. Pak si dokážu představit dotisk.
Ano, to se dělá, a není to vlastně nic proti limitovaným edicím. Je možné vyjít například s jiným rozměrem nebo s nějakým speciálním boxem, kde bude sada vybraných výtisků. To je mimo jiné věc, kterou nosím v hlavě. Nejedná se ani o knihu, ani o jednotlivý výtisk, ale o sérii několika signovaných fotek, ale to se nevymezuje principu těch limitovaných edic.
Jste asi jeden z mála lidí, kteří dokážou v našich podmínkách prodat fotografii za vyšší stovky tisíc korun. Jak jste k tomu došel?
Peníze obecně budí asi všechny emoce, které si dokážeme představit. Jako umělec si můžete nastavit cenu, jakou chcete, neexistuje na to nějaký zákon nebo pravidlo. Mohu si dát cenu například sto milionů, ale samozřejmě hrozí, že to dílo nebudu schopen prodat. Cena musí být adekvátní trhu, který ji musí akceptovat. Hranice se hledá velmi špatně a je dlouhodobým procesem. Konkrétně u mě je cena závislá například na tom, zda ta fotografie získala nějaké ocenění a kde byla vystavena. Pokud bych dostal třicet objednávek denně, tak je asi něco špatně – cena je nízká.
Přesto, pomohl vám třeba nějaký galerista – byť i někdy dřív v začátcích kariéry – ceny nastavit?
Před mnoha lety jsem potkal galeristku z Miami, která byla fotografiemi ohromená. A chtěla je prodávat za desetinásobek tehdejší ceny. To mě samozřejmě hodně naučilo. Ceny v zahraničí mohou být oproti Česku vyšší, ale nelze mít dvojí ceny. Proto menší rozměry fotografií prodávám v řádu desítek tisíc korun, což je podle mého i u nás dostupná záležitost, až po ty kusy, které mohou atakovat hranici milionu korun.
Platí pořád, že máte více kupců ze zahraničí?
Ještě před pěti lety jsem prodával osmdesát procent do zahraničí. Teď je to v podstatě půl na půl. Americký trh je obrovský a je tam větší kupní síla. Moc lidí se ani nepozastaví nad fotografií za dvacet tisíc dolarů. Osobně mě ale těší, když fotografie zůstávají ve vyšší míře u nás.
Na právě probíhající výstavě Dechem – první vaší výstavě v České republice – máte šanci se domácí scéně představit více. Co tam návštěvník uvidí?
Dotazy na výstavu v Česku se neustále množily a bylo mi samozřejmě líto odkazovat lidí na výstavy v zahraničí. Dlouho jsme hledali prostor, který by byl reprezentativní a dal vyniknout fotografiím ve velkých formátech. Zvolili jsme trochu jiný koncept, je to skutečně první výstava v Čechách a chci se s lidmi potkat, zatím plánuji, že skutečně budu každý den na výstavě osobně. Vystaveno bude 51 fotografií, mnoho z nich ještě dosud nikde vystaveno nebylo. V takto velkých formátech už vůbec ne. Aby byla výstava přístupná všem, udělali jsme vstup zdarma, aby skutečně studenti nebo senioři nemuseli řešit finance.
Ztvárňujete na fotkách sny, fantazie. Aspoň tak vás odborníci charakterizují. Máte nějaký fotografický sen?
Jsem vděčný, že za čtrnáct let jsem se dostal do fáze, kdy nemusím řešit prostředky, které potřebuji k realizaci svých projektů. Dřív jsem samozřejmě realizoval projekty velmi nízkorozpočtově, to k začátkům patří. Nemám vyloženě sen ve smyslu, že bych chtěl něco vyfotit, v tomto ohledu je pořád limit moje představivost. Spíš mě láká odstěhovat se a vyzkoušet si život v jiné zemi. Třeba do Londýna, čistě kvůli té zkušenosti. Pokud se mi bude stále dařit a budu se cítit spokojený, tak nic měnit nechci.
Martin Stranka (35) Je bezpochyby nejvíce oceňovaným mladým autorem v oblasti výtvarné fotografie. Za poslední dekádu posbíral přes 90 mezinárodních ocenění v oblasti fotografie. Mezi nejvýznamnější patří: mezinárodní cena Sony World Photography Awards, dále pak Professional Photographer of the Year, Emerging Talent Award v soutěži Nikon International Photo Contest. Je vítězem mezinárodní soutěže Prix de la Photographie Paris. Již jedenáctkrát za sebou je držitelem titulu ze soutěže International Photo Awards. K fotografii se dostal cestou terapie po nečekané ztrátě velmi blízkého člověka. Nikdy umění nestudoval, a tak byl vždy sám sobě samoukem. Jeho osobitý způsob vidění fotografií se nachází mezi sněním a probuzením. Martin vytváří obrazy, které se zdají být jako statické snímky z filmu – z takového, který balancuje na hranici mezi fantazií a skutečností. Fotku vnímá jako prostor, kde nachází čistou rovnováhu a klid. |
