Když státní akciovka Čepro loni oznámila, že od podnikatele Jiřího Zoubka koupí 75 jeho čerpacích stanic Robin Oil, kromě představitelů vlády (a to asi ani ne všech) a Čepra kroutil hlavou nechápavě snad každý. V zemi, kde je bezmála tři tisíce pump – a tedy jedna z nejhustších sítí v Evropě–, je fakt obtížné takovému kroku rozumět.
Zvlášť když se tak dělo ve stejné chvíli, kdy ministr financí Zbyněk Stanjura rozpočtoval významné snížení výdajů státu (třeba na zaměstnance veřejného sektoru nebo na školkovné) a tlačil sněmovnou konsolidační balíček, kterým mění daňové zatížení v řadě oblastí a omezuje některé benefity. Rozšiřovat působnost státu na trhu koncového výrobku, jehož těžbu ani výrobu neovládá a který je navíc vysoce konkurenční a fragmentovaný, dává z tohoto hlediska smysl ještě menší než pokračující vaření národního piva v Českých Budějovicích.
Cena, kterou za to zaplatil stát, navíc dává celé akci úplně jiný rozměr. Redakcí e15 zjištěné čtyři a půl miliardy za síť Robin Oilu je opravdu hodně. Analytici odhadovali „vyšší stovky milionů, maximálně miliardu“. Tuto transakci není možné označit za běžné podnikatelské rozhodnutí, což učinil šéf Čepra Jan Duspěva v rozhovoru pro Český rozhlas v úterý, když řekl, že transakce je „prioritně dělaná z ekonomických důvodů“ a „přinese nám větší přidanou hodnotu.”
Otázkou je, kdo je v tomto případě „nám”. Čepro totiž není normální soukromá akciová společnost, je to podnik se stoprocentním státním vlastnictvím. Politici v čele s ministrem financí tak dluží veřejnosti odpověď na to, proč peníze, které mohl odvést do státního rozpočtu v podobě dividendy a postavit za ně třeba deset chybějících gymnázií, odvedl majiteli Robin Oilu v podobě úhrady kupní ceny.
Proč? Stát nebude mít na trhu ani 15 procent a působit na cenotvorbu nemůže, protože by to bylo v rozporu se zákonem. Lepší zajištění dodávek v krizi také nedává smysl. Pokud by je stát chtěl lépe kontrolovat, je možné to řešit regulačně za významně méně peněz než 4,5 miliardy korun. Stát nemá navíc celou vertikálu na trhu pohonných hmot (těžba, rafinerie a distributoři jsou firmy, které neovládá), takže mít výdejní místa na produkty, jejichž dodávky nedokáže stoprocentně ovlivnit, je něco jako vlastnit supermarkety a chtít v nich vyrábět levné potraviny.
Komunikace vlády v oblasti cen paliv je dlouhodobě otřesná. Už jsme skoro zapomněli na to, že do konce loňského roku tu probíhaly kontroly marží čerpacích stanic, které asi nic nezjistily, nebo možná ano, každopádně o jejich výsledcích resort financí, který je prováděl, nijak neinformoval. Jestli měly nějaký smysl a přispěly ke snížení cen, nebo stát nutil pumpaře do každodenního výkaznictví dva roky úplně zbytečně, se tak nedozvíme. Zřejmě stejně jako proč státní Čepro rozšiřuje svůj podíl na trhu prodeje paliv.
Navíc byznys prodeje benzinu a nafty není žádné bezstarostné eldorádo jako kdysi – evropské státy loni schválily nařízení o zavádění infrastruktury pro alternativní paliva (AFIR), které ukládá cíle pro hustou dobíjecí infrastrukturu elektromobilů a vozidel na různé další alternativní pohony, jako je vodík. To bude znamenat nutnost dalších investic do sítě čerpacích stanic, které se budou měnit na dobíjecí lokality s vysokým výstupním výkonem. A navíc je otázka, zda se všechny udrží s klesající poptávkou po fosilních palivech. Dobíjet má daleko větší smysl doma, v práci nebo na parkovišti u hypermarketu než na místě, kam je nutné speciálně kvůli tomu zajet.
Vláda by tak měla být v případě takto obřích obchodů (transakce bude skoro jistě patřit letos do top 10 akvizic v Česku) daleko otevřenější ve vysvětlování, proč utrácí de facto veřejné peníze v době, kdy se na druhou stranu zaklíná šetřením. A opozici dává zadarmo klacek, kterým může ministra financí bít dle libosti po hlavě.
