Novozélandská centrální banka RBNZ způsobila před pár týdny rozruch. Po nátlaku vlády rozšířila svůj mandát o zvážení cen nemovitostí při realizaci své měnové politiky. RBNZ stanovila jako první centrální banka na světě cíl indexu spotřebitelských cen už v roce 1989, což nutí k zamyšlení, zda i tentokrát není napřed.
Zpráva kupodivu v Česku příliš nerezonovala, přestože ceny nemovitostí se v posledních letech zvyšovaly rychleji než na Novém Zélandu. Tamní vládu však mohl vyprovokovat více než pětinový nárůst cen domů v roce 2020, zatímco v Česku ceny rostly „pouze“ jednociferným tempem.
Vysoký růst cen nemovitostí v Česku postupně vytlačuje z trhu i střední třídu. Bydlení není zbytným statkem. Jeho nedostupnost má reálné negativní dopady na životy mnoha lidí. Měla by se Česká národní banka inspirovat a více se zabývat cenami nemovitostí?
Problémem více cílů je tříštění sil na jejich plnění. Navíc mohou působit proti sobě. Jeden z hlavních faktorů růstu cen nemovitostí v posledních mnoha letech byla uvolněná měnová politika. Plynoucí nájemné se tak stalo vysoce konkurenceschopné vzhledem k dalším alternativám zhodnocování peněz.
Centrální banky se nižšími úroky snažily dosáhnout svých cílů. Pokud by se zároveň měly starat o dostupnost bydlení, úroky by nikdy nemohly klesnout tak výrazně. Důsledkem by byla silnější měna, nižší investice a propad exportů. Lidé by kvůli vyšší nezaměstnanosti ani tak na vlastní bydlení mnohdy nedosáhli.
Je centrální banka agenturou zajišťující dostupné bydlení? Nemá vláda více vhodných nástrojů včetně nastavení různých podpor, změny legislativy nebo omezení regulace? Novozélandská vláda se zbavila horkého bramboru. Tu českou to snad nenapadne a naopak by měla nechat lidi stavět. Jen tak se nabídka s poptávkou srovná.
