Už delší dobu je Česko nuceno sledovat nevzhledný úkaz: odliv zisků plynoucích z předchozích investic do českých aktiv. Plnohodnotné politické téma z toho pak udělala analýza Úřadu vlády z konce roku 2016. Na jejím základě začala ČSSD mluvit o daních zaměřených na sektory vykazující největší odliv.
Na rozdíl od jiných zemí, kde tyto daně byly zavedeny, by u nás nešlo o trest za finanční krizi (v Česku nebylo třeba finančním institucím poskytnout jedinou korunu pomoci), ani o řešení zoufalé fiskální situace (české veřejné rozpočty jsou ve zřetelném přebytku). Šlo by čistě jen o omezení odlivu zisků, protože tento odliv se zdá být nevkusně silný. Takto slabě motivované sektorové daně by reputaci naší země v očích zbytku světa mohly dost poškodit.
A tak se namísto toho občas uvažuje naopak o daňové slevě u zisků, které se investor rozhodne reinvestovat. Smysl takové daňové úlevy nevidím, a to hned z několika důvodů. Zaprvé, jde jen o posun problému do budoucna: reinvestovaný zisk bude základem pro ještě větší zisky odcházející z Česka později. Zadruhé, půjde o neférové daňové zvýhodnění oproti domácím investorům, kteří zisk přelévat pryč nehodlají. Zatřetí, reinvesticemi by se mohly rozšiřovat montovny, kterých se přece chceme naopak zbavit.
To už je rozumnější zvolit kompromis, který vzešel z nedávného setkání představitelů zahraničních investorů v Česku s premiérem Babišem: část zisků, které by odplynuly, použít na investice v Česku do oblastí, které jsou přínosem pro českou společnost i pro investory samotné. Jiná věc je, že nejspíš významná část odcházejících zisků patří Čechům, kteří se z různých důvodů formálně tváří třeba jako Holanďané, Kypřané nebo Švýcaři. Odliv zisků tedy snížíme i tak, že tyto „cizince“ přimějeme, aby se stali zase našinci.
Autor je ekonomem České spořitelny.
