Blížil se květen 2004, Česká republika a devět jejích souputníků se chystaly na vstup do Evropské unie. Manažeři a učenci se sjeli do irského Dublinu, „aby se pobavili o tom, kde končí efektivní soutěžní politika a začíná regulace“. Myšleno s nováčky od prvního dne nadcházejícího května.
To by nebylo nic proti ničemu – až na to, že tuto větu, v přítomnosti jednoho z autorů tohoto portrétu, pronesl muž nad jiné povolaný – dlouholetý eurokomisař, dohlížitel nad čistotou hospodářské soutěže, Ital Mario Monti. „Zhruba od roku 2003 jsme začali zvažovat, že původně dobře myšlená pravidla jsou příliš přísná a nepřípustná. Proto jsme připravili nový právní rámec,“ přiznal Monti.
Na dotaz, zda by byl ochoten poskytnout rozhovor, odpověděl vytáhlý, asketický obrýlený jižan s ježkem na hlavě jedním slovem: ano. V jeho případě šlo o téměř nepoužívané slovo. Co by svého času dal za stejný souhlas takový Jack Welch, který musel pětkrát do Bruselu na koberec, než si vymohl požehnání pro spojení svého impéria General Electric s firmou Honeywell. Čtyřikrát uslyšel ne.
Děkuji, pane prezidente
Většina Italů nečeká od vystudovaného ekonoma, bývalého člena unijní exekutivy a univerzitního rektora bez jakékoli reálné politické moci žádné zázraky. Přesto ho oslavují jako záruku solidnosti a státnosti v premiérském úřadě. Místo špatných vtipů a nezletilých společnic Silvia Berlusconiho se s jeho nástupcem pojí poněkud šedivý a nevýrazný projev. A desítky let po boku stále tatáž elegantní žena Elsa.
„Na trhu mého života má už čtyřicet let výsadní postavení manželka,“ říkával s oblibou. Radost z Montiho je všudypřítomná.
Při jeho nedělním příchodu do prezidentského paláce ho vítaly ovace. Jeden podnikatel z Piemontu byl nástupem nového premiéra tak nadšen, že si v deníku la Repubblica Torino koupil celostránkový inzerát, na který umístil italskou vlajku a pod ním poděkoval prezidentovi za nejlepší volbu za posledních 60 let novodobé italské historie.
Odborníci jsou ale v nadšení mnohem opatrnější.
Samotná instalace Berlusconiho nástupce na premiérském postu sice poslala výnosy ze státních desetiletých dluhopisů pod kritickou hranici, nutné a nelehké reformy bude ale těžké prosadit. Jiní experti se zase obávají, že jakmile největší hrozba ze strany trhů opadne, „spasitele“ nahradí nějaký straník.
Blízko politiky, ale nikdy v ní
Přestože se Monti narodil za války v lombardském Varese, moc typického Itala ve veřejném životě nepřipomíná. Komu se tedy podobá? Italský deník la Repubblica ho má za „jednoho z největších Anglosasů ve veřejném životě“ a prorokuje anglosaské vedení vlády během příštího roku. Německý list Welt zase cituje jednoho z diplomatů, který ho zná z Belgie: „Nemá žádný z italských způsobů – jeho přezdívka také zněla ,italský Prušák‘ “. Jeho odpůrci a příznivci spikleneckých teorií zase zdůrazňují jeho členství v nejrůznějších nadnárodních iniciativách, především pak Trilaterální komisi založené Davidem Rockefellerem či tajemné Bildeberské skupině. Pro ně je exkomisařovo pověření jen důkazem, jaký vliv tyto organizace mají.
Pravda o Montiho výběru na post předsedy vlády je však mnohem prozaičtější. „Vyvolený“ se rozhodně více hodí ke katolické Itálii než jeho předchůdce. Přichází totiž absolvent milánské soukromé jezuitské školy, diplom získal na prestižní univerzitě Luigi Bocconi. Elitní vzdělání si doplnil v druhé půlce šedesátých let u nositele Nobelovy ceny Jamese Tobina na Yaleově univerzitě v USA. V roce 1970 nastoupil jako profesor ekonomie na Turínskou univerzitu, kde pracoval především na problému chování bank v monopolu.
Do politiky nikdy aktivně nevstoupil, což neznamená, že by ji neovlivňoval. Stal se expertním hlasem v řadě komisí, které pro zoufalé vlády všech barev řešily inflaci, dluhy či bankovní potíže.
Super Mario v Bruselu
V roce 1994 se padesátník Monti stal rektorem Bocconiho univerzity a vypadalo to na vrchol akademické kariéry. Jenže přišla nabídka na eurokomisařský post do Bruselu. Kývl, a začala cesta od Maria k „Super Mariovi“.
Šéf komise Jacques Santer mu přidělil důležitou problematiku vnitřního trhu, daní a celní unie. O pět let později se změnil šéf komise i šéf italské vlády, Monti zůstal. Po pravicovém Berlusconim ho v Bruselu podržel i levicový ministerský předseda Massimo D’Alema. Nový boss komise, krajan Romano Prodi, mu určil antimonopolní portfolio. Z něj udělal Monti věc prvořadého významu – pro nadnárodní firmy i evropské spotřebitele.
Vážnost, s jakou se nové role zhostil, se stala legendou. V jeho kanceláři se netrhly dveře s nejvýznamnějšími průmyslníky, bankéři a řediteli. Společné měli jedno: přicházeli s prosíkem.
Nejvýraznější zářez se Montimu povedl proti Microsoftu, tvrdý boj svedl s německými regionální peněžními ústavy. V roce 2007 řekl listu Corriere della Sera: „Evropa není jen ekonomický spolek, ale i síla drahá jejím otcům zakladatelům. Může zakročit proti těm nejmocnějším korporacím. Ochrana hospodářské soutěže není nějakou ideologií, je to ochrana spotřebitele v EU kolem dokola na 360 stupních.“
Billa Gatese stála tato zásada 497 milionů eur. Monti se stal synonymem boje proti monopolům. Letos za něj dostal cenu od washingtonské nadace American Antitrust Institute. V odůvodnění stojí: „Značně ovlivnil mezinárodní antimonopolní politiku během svého působení jako evropský dozorce nad hospodářskou soutěží, kde započal mnoho významných sporů a pozdvihl roli ekonomické analýzy při rozhodování Evropské komise.“
Z komise ke Goldman Sachs
V roce 2004 Monti doplatil na jednu z mnoha chyb Silvia Berlusconiho. Ten se rozhodl Montiho z unijního ústředí odvolat a místo něj nominovat spojence Rocka Buttiglioneho. Jenže tento adept s vyhraněně konzervativními názory neprošel. Berlusconi musel povolat ministra zahraničí Franka Frattiniho, ale Itálie zbytečně ztratila silné zastání v komisi i mocné portfolio.
Po odchodu z Evropské komise začala pro Montiho nová etapa. Poněkud si zadal, kromě členství v nejrůznějších mocenských spolcích (evropský think-tank Brueghel, liberální Trilaterální komise, eurofederalistická Spinelliho skupina) si nechal svou prestiž zpeněžit u velkých nadnárodních koncernů, s nimiž až dosud válčil. Jako mezinárodní poradce radil Goldman Sachs, stejné služby využila Coca-Cola.
Zopakuje Ciampiho příběh?
I tak se může Mario Monti chlubit tím nejpodstatnějším, co Itálie potřebuje. Zná prakticky každého ve světě vysokých financí. V evropské elitě má jednoznačné zastání od Bruselu přes národní vlády až po šéfku Mezinárodního měnového fondu Christinu Lagardeovou. Pokud se mu podaří nemožné – vrátit Itálii po desítkách let zadlužování na cestu úspor a konkurenceschopnosti – může si myslet i na vyšší pocty, než je doživotní senátorství a premiérství. Připomeňme podobný příběh jiného technokratického premiéra Carla Ciampiho z devadesátých let. Jako nadstranický a kompromisní kandidát to dotáhl až k prezidentskému úřadu.
Mario Monti
» narodil se 19. března 1943 v lombardském Varese, po jezuitské soukromé škole vystudoval v Miláně ekonomii, v šedesátých letech studoval i na Yaleově univerzitě pod nobelistou Jamesem Tobinem
» od roku 1970 učil ekonomii na univerzitách v Turíně a Miláně, později se stal i rektorem milánské Bocconiho univerzity
» počínaje rokem 1994 působil dekádu v Evropské komisi, jeho boj proti monopolům mu vynesl přezdívku „Super Mario“
» v posledních letech radil velkému byznysu, především Goldman Sachs a Coca-Cole
» v listopadu se stal doživotním senátorem a premiérem přechodné vlády
» s ženou Elsou má dvě děti, zajímá se o starý Egypt
