Za více než třicet let nebyly v Česku dotaženy strategické infrastrukturní investice, jež by podnikatelům usnadnily zvládnout dopady stagnující ekonomiky. Na tom, že toto manko je potřeba pro opětovné nastartování hospodářství a ustání přechodu české společnosti ze spotřební na udržitelnou co nejrychleji napravit, se shodují zástupci podnikatelů, zaměstnanců i vláda sama.
Dopravní infrastruktura, dostupné bydlení, zdravotní a sociální péče, energetika, výzkum a inovace, technická a digitální infrastruktura. To jsou oblasti, v nichž investice scházejí nejvíce. Podle střednědobé strategie ministerstva dopravy je potřeba jen v období nadcházejících deseti let provést investice v objemu 2,65 bilionu korun. Ty by měly jít na 161 projektů na železnici, silnici i na vodě a zahrnují obří investice, o jejichž potřebnosti není sporu, jako je například dostavba Pražského okruhu a dálniční sítě či výstavba vysokorychlostních tratí. Průměrně to vychází na 250 miliard ročně. Rozpočet Státního fondu dopravní infrastruktury byl přitom loni i letos 150 miliard, a to včetně zdrojů získaných z EU a dluhového financování.
A to jde jen o sumář nutných strategických investic v jediném rezortu. Do toho je zřejmé, že objem evropských prostředků, které v současnosti tvoří 40 procent veřejných investic, se bude jen snižovat. Ve spojení s ekonomickou stagnací, která logicky znamená i méně příjmů v podobě výnosu daní, tak české vlády budou mít v nadcházejících letech k dispozici spíše méně veřejných prostředků než dnes a v předchozích letech.
V zahraničí se pomocí PPP stavějí i školy nebo nemocnice
Kde tedy hledat chybějící zdroje? Nezbývá nic jiného než ve větším zapojit do státních investic soukromý kapitál a soukromé investory. V zahraničí se nové železnice, dálnice, nemocnice, sociální a seniorské domy, školy a sportovní stadiony stavějí z velké části i formou PPP (Public Private Partnership) projektů už desítky let. Touto formou se například postavilo štrasburské nádraží, trať Provence – Cote d’Azur v jižní Francii či nemocnice St Bartholomew’s and Royal London v Británii.
PPP projekty jsou založeny na principu přenosu části veřejných úkolů ze zástupců veřejné správy na soukromého partnera a jejich úzké spolupráce. V Česku má spolupráce veřejného a soukromého sektoru leckdy nádech něčeho nesprávného a netransparentního s velkým potenciálem korupce. Dobré pověsti PPP moc nepřispěly ani neúspěšné pokusy z přelomu devadesátých a nultých let. A tak se tady PPP zabydlují jen pomalu a české vlády i regionální samosprávy k jejich využívání přistupují zdráhavě.
Rozhodně ovšem neplatí, jak to někdy v médiích vypadá, že jediným úspěšným příkladem PPP u nás je dálnice D4, jež má být plně zprovozněna koncem tohoto roku. I v Česku už jsou oblasti, kde se PPP, byť ve své mírnější formě, úspěšně etablovaly. První vlaštovkou bylo zavedení smluvních vzorů FIDIC, které jsou už i v českém stavebnictví naprosto standardním modelem. Vzorovou ukázkou funkčních českých PPP jsou i smlouvy se zárukou energetických úspor, takzvané Energy Performance Contracts (EPC), realizované například pro Rudolfinum, Národní divadlo nebo pro Thomayerovu nemocnici. Úspěšně se podařilo dokončit i depo pro Plzeňské městské dopravní podniky, kterou realizovalo konsorcium pod vedením Škody Transportation.
Soukromý investor má větší motivaci k rychlejšímu dokončení stavby
PPP jsou vhodné zejména tam, kde má soukromý investor oproti veřejnému zadavateli výhodu know-how a větší expertizy či lepšího přístupu k externímu financování. Výhodou PPP je, že na rozdíl od klasické veřejné zakázky zde není při výběru zhotovitele na prvním místě tlak primárně na cenu, jejíž vysoutěžená výše je často v důsledku víceprací při nezměněné kvalitě vyšší. Tlak je zde kladen především na kvalitu nejen samotného provedení, ale i služby poskytované koncesionářem. Soukromý investor má větší motivaci k včasnému nebo i rychlejšímu dokončení a předání do provozu i k vyšší kvalitě provedení zajišťující mu následně levnější provoz a údržbu. Koncesionář je také povinen po stanovené době infrastrukturu předat zpět do správy veřejného objednatele v určené kvalitě a obecně dobrém stavu. Stát tak těží i z toho, že správa infrastruktury realizované v PPP i po vrácení řadu let vyžaduje na údržbu nižší náklady.
V PPP je na koncesionáře přenesena i odpovědnost za samotný návrh a kroky vedoucí k realizaci projektu. Ten se tak nemůže vymlouvat na špatně nastavené zadávací podmínky nebo nepředvídané překážky na straně zadavatele či třetích osob, protože celý projekt má pod kontrolou a je tak jak z pohledu právní a finanční odpovědnosti, tak i z pohledu své reputace více motivován dodat slíbenou kvalitu ve slíbeném čase.
Pokud jde o riziko korupce, to je u miliardových infrastrukturních zakázek vysoké vždy, ať už je projekt realizován cestou klasické zakázky, nebo PPP. Překonat nedůvěru veřejnosti pomůže transparentní přístup jak veřejných zadavatelů, tak koncesionářů při výběru transakčních poradců i koncesionářů, tak i možnost z dotažených PPP profitovat – to ukazuje jak zatím velmi úspěšný projekt D4, tak i sociálního domu v Humpolci.
Pokud se mají všechny velké a potřebné investice v Česku uskutečnit v reálném čase – tak, aby českým podnikatelům poskytly podporu, kterou v nejbližším desetiletí budou nezbytně nutně potřebovat pro to, aby turbulentní změny v ekonomice úspěšně ustáli – je zapojení soukromého kapitálu do strategických veřejných investic zejména v dopravě, zdravotnictví, bydlení a v sociální péči naprosto nevyhnutelné.
Autorka je partnerkou advokátní kanceláře Císař, Češka, Smutný.
