Když už se uprostřed léta, které příliš politického vzruchu nenabízí, bavíme o možném přeskupení poněkud zatuchlého rybníčku do voleb v roce 2025, o možné koalici ANO s ODS a o tom, že by to přineslo šanci na růst některé z dnes menších stran, nemůžeme pominout sociální demokracii, ať už si dnes ta strana říká jakkoli.
Právě ona, a možná to bude znít paradoxně při pohledu na její současný stav, je největším adeptem na to stát se nejsilnějším protivníkem dosud dominujícímu hnutí ANO i přirozeným oponentem ODS, jak tomu bylo vždy v minulosti. Problém je jen v tom, že možná ani Socdem, jak si teď říká, moc neví, jak na to.
Předseda Michal Šmarda na nedávném sjezdu řekl, že chce stranu profilovat jako „odpovědné řešení mezi pravicovou vládou a populistickou, nacionalistickou opozicí“. Líp bychom to neřekli. Problém nastává, když se podíváme na poslední průzkumy preferencí. Ten od Medianu dává vládě 92 křesel, opozici populistické 87 a 21 křesel zbývá pro komerční nacionalisty. Nikde mezi nimi žádný velký prostor přirozeně není, a tak je třeba hledat, kde může sociální demokracie brát.
Představa, že se bývalá ČSSD zaměřuje na malé strany vládní koalice, dejme tomu lidovce, a střádá si volební zisk ze svých čtyř a lidoveckých dvou procent, je úsměvná. Uvnitř strany by se historicky jistě našli lidé, kteří by se dokázali vydat soft fašistickou cestou, fotit se s brokovnicemi a snažit se sebrat z hromádky SPD, ale to zde zmiňujeme spíš pro úplnost analýzy. Čili nám zbývá pořád stejná třiceti- až pětatřicetiprocentní hromádka preferencí hnutí ANO, ostatně složená z velké míry z toho, co dnes schází sociálním demokratům a komunistům.
Teď jde o to, jak tyto voliče získat. Jsou zvyklí, že s nimi Babiš a jeho melody boys mluví jazykem, kterému rozumějí. Pokud tekutý písek přivane vlnu lehké únavy z pomoci ukrajinským uprchlíkům, přichází čas „našich lidí“. Ti rozumějí „Fialově drahotě“, aktuálnímu objíždění letních festivalů a focení se v davu, řečem o cenzuře a nové totalitě, což je nejnovější odporný kousek ze stáje marketérů ANO.
Je Šmarda nebo jeho znovuzrozený místopředseda Karel Machovec, o kterém od sjezdu nikdo nic neslyšel, připraven se touto cestou vydat?
Nevíme. Na Facebooku Socdem, který prochází vizuální proměnou, na nás vyskočilo například toto: „Solidarita znamená vědomí sounáležitosti mezi lidmi. Svou sounáležitost druhým projevujeme především díky strukturám veřejného státu.“ Jako základ diskuze dejme tomu s filozofem Václavem Bělohradským bezesporu dobrý výkop, jen si nejsme úplně jisti tou babičkou, kterou chce sociální demokracie tímto ochránit před „asociální vládou“ a získat zpátky na svou stranu.
Šmarda má několikakrokový plán, kterým chce dovést stranu zpátky do sněmovny. Což je ostatně jeho jediná mise, pokud to nedokáže, skončí. Krajské, senátní a evropské volby příští rok budou zkouškou, strana chce vybrat lídry a v roce 2025 zaútočit. Plánuje si srovnat dluhy a do kampaně nalít velké prostředky. Všechno to může klapnout, zatím to ale vypadá, že vedení jede tak trochu na náhodu. Což nemusí být tak špatné, jak to vypadá – v posledních volbách to nevyšlo o pouhých 0,35 procenta hlasů; ty se mohou kdykoli objevit kdekoli.
Jen je otázkou, zda taktika hozené kostky je přesně to, na co se chce kdysi dvaceti- či třicetiprocentní strana při přelézání pětiprocentní laťky spolehnout.
