Češi chtějí snížit dluh, ale vládní prohlášení nic takového nenabízí

„Na jedné straně chce veřejnost výkonnou ekonomiku a naplněné sociální jistoty, ale na straně druhé nízký či žádný státní dluh. Tento paradox se týká zejména voličů hnutí ANO,“ komentoval říjnové výsledky průzkumu veřejného mínění analytik STEM Martin Kratochvíl.

Snižte dluh a rozhlasové a televizní poplatky

Mezi jednotlivými úkoly, požadovanými respondenty, odpoví na zadání „snížit státní dluh“ nadpoloviční většina (56 procent) „určitě ano“. Spolu s těmi, kdo s tím „spíše souhlasí“, je to impresivních 95 procent.

Téměř úplně stejná většina požaduje zvýšení dostupnosti bydlení, a navíc jde o urgentně pociťovaný úkol. Tři čtvrtiny se shodnou na tom, že by měla vláda podpořit porodnost, a bezmála tři pětiny občanů požadují zrušení koncesionářských poplatků (!).

Jinak řečeno, průměrný volič je schopen pomotat dohromady opatření vyžadující od vlády nezměrné fiskální a politické úsilí (dluh a bydlení) s něčím, co splní snadno a rychle, pokud bude její 108 fungovat (koncesionářské poplatky) – i když tím asfaltuje cestu ke státní kontrole.

Budoucí kabinet si takový fiskální chomout nasadit nenechal, protože tady by odečítání ze rtů fakticky znamenalo, že by vláda musela vytvářet primární rozpočtový přebytek, pokud by skutečně hodlala snižovat nominální státní dluh. (Zadluženost veřejného sektoru v poměru k HDP tlumí tradičně přebytkové hospodaření územních samospráv, navíc jde o poměrový ukazatel.)

V prohlášení kabinetu nicméně stojí, že vláda bude udržovat veřejné finance „bezpečně pod hranicí tříprocentního deficitu požadovaného Paktem stability a růstu“. To lze splnit, ale musíte vypustit nejnákladnější položky programu.

Tohle je nejzásadnější nesoulad mezi představami elektorátu o prioritách vlády pár dní po volbách a tím, na čem se budoucí koalice ANO, SPD a Motoristů shodla. Popravdě řečeno, je to spíše způsobeno „složitostí matérie“, jak by řekla designovaná ministryně financí Alena Schillerová, než skutečným schizmatem mezi představou voliče a politickou nabídkou. Takové schizma by se jednou vládě mohlo ošklivě vymstít.

V dalším se už množina cílů s množinou opatření ve vládním programu překrývá – text nabízí kdeco a člověk až žasne, na jak marginální věci je v něm pamatováno, často ve velmi technickém detailu.

Skvělá hospodářská strategie s drobnou chybou: bez vyčíslení nákladů

Valná část ekonomické části  vládního programu (zbytek nerozebírám) je převzata z Hospodářské strategie ANO a obsahuje spoustu užitečných věcí, jež by republice opravdu pomohly. Ale spolu s některými hospodářsko-politicky nevhodně uchopenými opatřeními, která spíše budou problém zhoršovat než jej řešit.

Jako příklad uvádím dobře zpracovanou pasáž k problematice výstavby, kam se vloudil politicky populární, ale ekonomicky zcela kontraproduktivní nápad s dotovanými hypotékami pro vybrané skupiny. Kdybychom byli v Číně s jejími miliony prázdných bytů, úrokovou subvenci chápu, protože pomáhá čistit převis nabídky v mnoha aglomeracích. V Česku, kde meziročně dramaticky stouply ceny nemovitostí i nájemného, je to hospodářsko-politický omyl.

Karel Havlíček a jeho lidé zjevně před volbami objeli republiku, aby Hospodářskou strategii pro stranu připravili. V každém případě stojí za přečtení. Z hlediska srovnání s představami ostatních stran je tento dokument ANO nejsofistikovanější český stranický „policy paper“ nejen v těchto volbách, ale za posledních minimálně deset až patnáct let.

Věci, které to kazí

Co často dobré nápady převzaté ze strategie do vládního programu úplně kazí, jsou tři věci.

První – a to mají strategie i vládní program společné – je chybějící „costing“ a investiční analýza. Dávat termíny, dokdy a jaký úřad má jednotlivá opatření udělat, je správné, ale vůbec je „nerozpočtovat“ je chyba, na níž skončila většina podobných dokumentů, které byly v České republice přijaty.

Na strategii je příliš vidět, že se nejednalo o společné zadání od stínového premiéra pro stínové ministry financí a hospodářství: „Oba přinesete jeden dokument, který bude na korunu sedět, a bude v něm možné škrtat podle návratnosti vloženého kapitálu.“

Druhá chybějící věc – a to platí pro vládní program zvláště – je několikanásobnou zvětšeninou chybějícího rozpočtování k jednotlivým opatřením. Opouští důchodovou reformu, i když podle už zmíněného říjnového průzkumu STEM si 54 procent dotazovaných přeje zachovat „dosavadní důchodovou reformu“ oproti 52 procentům, kteří chtějí razantně zvýšit důchody. Rozdíl mezi nimi bude v miliardách hned a po roce 2030 v procentech HDP.

Žádná francouzsky vyhrocená poptávka po ústupu tady není, takže z hlediska inteligentního finančního a hospodářského vedení státu je jasné, čemu dát přednost – neustupovat.

Stejně tak je potřeba si položit otázku, proč mermomocí vstřebat do rozpočtu náklady na podporu obnovitelných zdrojů za pár desítek miliard, když zároveň snižuji korporátní daně o dva procentní body (což bude také velmi drahé) a chci podnítit odepisování výdajů na vědu, výzkum a investice do startupů (což je naopak žádoucí, ale nebude to levné).

Pokud jsou oportunitní náklady na vykoupení minoritářů ČEZ v řádu několika set miliard korun, stojí mi to za to, když do energetiky budu muset natvrdo zainvestovat násobek této částky a mám trochu citu pro dluh?

Těchto otázek o zdrojích a prioritách jejich užití by se dalo uvést víc, ale víte, co mám na mysli…

A co chybí vůbec nejvíc? Předvídatelnost, pokud jde o rozhodování budoucí vlády o výdajích. Co je pro ně „must have“ a co jen „nice to have“? A jak to koresponduje s tím, co potřebuje republika, když přijde na lámání chleba?