V sobotu 24. února to budou dva roky od okamžiku, kdy Rusko začalo drancovat Ukrajinu. Odhady, podle nichž měla válka trvat jen pár dní a ruská armáda se rychle měla dostat až do Kyjeva, se sice nenaplnily, skutečností se ale nestaly ani vize přející rychlé vítězství Ukrajincům. Stále zřetelnější je, že stejně jako zamrzlý konflikt na Donbase dospěla i tato Putinova válka do bodu mrazu a přešla do fáze pozičního boje, který bude trvat ještě velmi dlouho. Umírá při něm mnoho lidí, včetně civilistů. Ukrajinu stojí každý den konfliktu podle tamějšího bývalého ministra obrany Oleksije Reznikova 2,2 miliardy korun a přibývá těžko napravitelných škod. Pro řadu hráčů je však oddalování konce války paradoxně dobrou zprávou.
V první řadě jde o země východní, střední a západní Evropy. Ty sice dennodenně dostávají velmi jasný signál, že Rusko pod vedením Vladimira Putina je a bude největším bezprostředním ohrožením jejich bezpečnosti a stability, každým dalším dnem války ale tyto země získávají čas na to, aby se na ohrožení sálající z poválečného Ruska připravily, začaly zbrojit a investovat do vlastní obrany. Jak už řeklo několik armádních stratégů: ať Rusko konflikt na Ukrajině vyhraje, nebo prohraje, pro bezpečnost Evropy bude větší hrozbou než kdykoliv předtím.
„Musíme se připravovat na válku velkého rozsahu, vysoké intenzity s technologicky vyspělým nepřítelem, který vlastní jaderné zbraně. A musíme se připravovat rychle,“ říká náčelník generálního štábu české armády Karel Řehka s jednoznačnou narážkou na hlavního vojenského protivníka současnosti – Rusko. „Jeho rétorika i chování jsou vůči nám a našim spojencům stále agresivnější a méně předvídatelné. Naším cílem je vyhnout se válce a minimalizovat tak možnost, že se do Evropy vrátí masové násilí, které tu bylo po většinu naší dlouhé historie. Jediný způsob, jak toho lze dosáhnout, je možné útočníky účinně odstrašovat,“ shrnuje Řehka.
Východoevropská výhoda
Válka, jejíž konec by mohl podle dnešních – a dlužno dodat, že poměrně optimistických – úvah přijít po roce 2025, má už nyní vítěze v byznysu, jak tomu ostatně v případě krizí bývá. Zbrojní průmysl, který před Putinovým vpádem na Ukrajinu spíš jen udržoval pozice, složitě hledal nová odbytiště a žil především z dlouho plánovaných zakázek a modernizací, se rychle dostal na hranu produkční kapacity.
Tu nejlepší startovní pozici měly firmy sídlící v zemích bývalého východního bloku s velkými skladovými zásobami střední a těžké vojenské techniky. Tedy tanků, houfnic či bojových vozidel a transportérů. To si ostatně ověřila i řada podniků usazených v Česku.
Ukrajinská armáda nejdřív nepotřebovala žádné sofistikované technologie nebo hi‑tech zbraně, roli hrála především kvantita, jednoduchost ovládání a rychlost dodávek. Vzhledem k tomu, že díky historickému vývoji a tradici v rámci Varšavské smlouvy mají země východní Evropy společnou vojenskou minulost a vybavení jednotlivých armád se příliš nelišilo, znovuzprovozněná či repasovaná studenoválečná technika byla tím nejvhodnějším, čím bylo možné vzdorující Ukrajinu podporovat. To byla na začátku hlavní výhoda středoevropského zbrojního průmyslu oproti západní konkurenci.
Byť zbrojaři před válkou tvrdili, že se zásoby vyřazených starších obrněnců tenčí, a prodávaly se už především do afrických zemí, po únoru 2022 jako by se objevily další zdroje. Dlužno dodat, že k tomu pomohly i samotné armády. Ty pro potřeby Ukrajiny otevřely vlastní sklady.
Pomoc často vypadala a vypadá tak, že západní státy pouze pošlou finance dál na východ a tam za ně soukromé podniky připraví materiál pro Ukrajinu. Na takové bázi třeba funguje spolupráce mezi Dánskem a Českem. Kodaň převádí peníze na účet pražského ministerstva obrany a to pak díky svému úzkému kontaktu s firmami zajišťuje vše potřebné včetně samotných dodávek i kontroly jakosti dodávaného materiálu. Jen za loňský rok tak Dánsko společně s Nizozemskem přes Prahu proinvestovalo zhruba 37 miliard korun.
