Ruská agrese na Ukrajině trvá přesně dva roky, ale západní země si za tu dobu nedokázaly vyjasnit, co je jejich cílem. Zpočátku se zdálo, že některé jsou srozuměné s pádem Kyjeva, hlavně když to nikoho dalšího nebude bolet. Houževnatý ukrajinský odpor je však zaskočil a začalo pro ně být neúnosné nechat obránce bez podpory. Ze symbolických dodávek protitankových střel se postupně stalo pravidelné zásobování napadené země těžkými zbraněmi. V době úspěšné ukrajinské protiofenzivy se pak mnozí na Západě začali opájet fantazií, jak Ukrajinci s trochou pomoci a bez našeho krveprolití porazí ruské impérium. Nyní jsme však tvrdě dopadli na zem.
Situace na ukrajinské frontě se nevyvíjí dobře a existuje jen málo náznaků, že by se v dohledné době něco mělo zlepšit. Zcela se naplnila varování z minulého roku, že síly Kyjeva mají jediný, a to velmi nesnadný pokus o průlom a osvobození dalších oblastí.
Přestože jsme to dokola slýchali a věděli i to, že v zájmu Moskvy je dlouhodobý konflikt, který vyčerpá Ukrajinu a unaví západní pozornost, nezařídili jsme se podle toho. Nyní v sedmadvacítce s vyprázdněnými zbrojními sklady překvapeně hledíme na to, že Rusko najelo na válečnou výrobu a my nejsme schopni Ukrajině dodat přislíbené množství dělostřelecké munice.
Můžeme hledat jednotlivé příčiny evropské těžkopádnosti, stěžovat si na regulace a byrokracii. Hlavním viníkem současného stavu je ale přesvědčení většiny Evropanů, že není třeba podnikat rozsáhlé, obtížné a nepopulární kroky na podporu Ukrajiny i posílení vlastní obranyschopnosti. Vidina jejího pádu řadu z nich netrápí. Někteří by jej nejspíš i uvítali s předpokladem, že mír s sebou přece automaticky přináší bezpečí a blahobyt.
Touha po oddechu se dá i chápat. Nedá se totiž říct, že by toho Evropa pro nečlenskou a pro mnohé vzdálenou zemi učinila málo. Namířila na Kreml sankce, o kterých dobře věděla, že za ně také zaplatí. Energetická krize v prvním roce války se podepsala na unijním průmyslu, na řadu domácností dopadla inflace.
Hospodářské potíže a příliv uprchlíků po celém kontinentu posílily radikály. A vysmívané výroky o tom, že vlády pomáhají Ukrajincům a zanedbávají vlastní občany nakonec k uším unijních lídrů dolehly. Všichni během dvou let války pochopili, že pomoc Ukrajině znamená oběti a každý začal přinejmenším potichu kalkulovat, zda se vyplatí.
Potíž je v tom, že když jsme zaplatili dost, ale ne dostatečně, nemusíme nakonec získat nic. Anebo dokonce jednou zaplatit mnohem víc. Lidé, kteří volají po klidu zbraní, si nikdy příliš nelámali hlavu s tím, co by porážka země za hranicemi Slovenska nebo pro ni nevýhodná mírová dohoda přinesly. Zatímco Ukrajinci se obávají, že kapitulací přijdou o přístup do EU, ruský režim se jim bude mstít a za několik let přezbrojen do jejich vlasti vpadne znovu, na Západě vládne jakési nejasné přesvědčení, že se vše nějak usadí do starých pořádků, jen v nových hranicích.
Málokdo v Evropě počítá s možností, že by se na útěk opět mohly vydat miliony vyděšených lidí. A už úplně vzdáleně zaznívá Evropanům varování jestřábích států od Baltského moře, že Moskva může porážku Ukrajiny vnímat jako západní slabost a pokusit se využít období, než unijní země doplní své arzenály. Zvlášť pokud by nám po letošních amerických volbách z druhé strany Atlantiku nikdo nepřišel na pomoc.
Válka na Ukrajině je náročným a málo nadějným soubojem silnějšího se slabším, a bylo tak snadné se dva roky nechat unášet vírem událostí, dokud z bojiště chodily aspoň trochu optimistické zprávy. V době, kdy Rusko po měsících patové situace získává na frontě navrch, by se však Západ konečně měl rozhodnout, o co bude usilovat.
Zda má vůli podporovat Ukrajinu k dosažení vítězství a co by jím vlastně přesně mělo být. Případně jestli má aspoň sílu přimět Kreml k dohodě, která poskytne Kyjevu jasné bezpečnostní garance. Nebo Ukrajinu nechá postupně vykrvácet a spolehne se na to, že byla pro Rusko postačujícím a těžko stravitelným soustem.
