Od zahájení otevřené ruské agrese proti Ukrajině uplynuly dva roky. „Kdyby se Ukrajinci nebránili, Vladimir Putin půjde dál,“ varuje analytik Vlastislav Bříza mladší, odborník na jaderné zbraně, vojenskou strategii i mezinárodní vztahy. O aspektech války hovořil v podcastu e15 cast.
Je skutečně ruská agrese na Ukrajině největším konfliktem od druhé světové války? Jak dlouho ještě potrvá?
Občas mám totiž pocit, že v médiích zaznívá, že válka není tak tragická a život v Kyjevě vypadá běžně jako život ve Varšavě, jen tam občas sem tam „něco přiletí“. Takhle je to zlehčováno. Přiznám se, že se mi to vůbec nelíbí. Když se podíváte na počty obětí války, ať už na jedné, nebo na druhé straně, tak se bavíme jednoznačně o největším konvenčním konfliktu od konce druhé světové války. Například ruská strana má v této válce větší počet obětí, než měla v Afghánistánu, a dokonce také větší počet obětí, než kolik jich zaznamenali Američané za desetiletí války ve Vietnamu. Jsem navíc přesvědčený, že tragický konflikt bude trvat minimálně celý letošní rok a spíš déle.
Proč je to podle vás nevyhnutelné?
Vnímám především dva hlavní důvody. Prvním jsou ruské prezidentské volby. Do jejich konání, tedy do konce března tohoto roku, nečekejme žádné zásadní změny ruského vedení války.
Ten druhý aspekt jsou prezidentské volby v USA, které budou na konci roku s tím, že prezidenti se případně budou střídat u moci na přelomu tohoto a příštího roku. A do té doby Rusko určitě nebude chtít jednat. Z toho vychází moje teorie, že letos se bohužel míru nedočkáme, pokud by nedošlo k nějakému fatálnímu průlomu na frontě. To je věc, která by teoreticky nastat mohla, ale opravdu jen spíše teoreticky.
Jaká tabu tahle válka prolomila?
Nikdo nečekal, že může přijít takto velká konvenční válka v Evropě. Na druhou stranu moje teorie, kterou jsem již několik let zmiňoval, je taková, že zhruba šedesát až osmdesát let po velkém konfliktu přichází opět další velký konflikt. Tak to vždy bylo v evropských dějinách, protože generace, která si prožila obrovský konflikt, zemře a nová generace už nezná hrůzy válek. Je pak odsouzena k tomu je opakovat. Bylo tedy logické, že dříve či později k nějakému konfliktu dojde.
Vy jste čekal, že přijde tak mohutný konflikt nedaleko našich hranic?
Přiznám se, že ani já jsem nečekal takto velký konvenční konflikt. Ostatně to nečekal ani ruský prezident Putin. Nečekal, že nedokáže obsadit Ukrajinu během těch 48 až 72 hodin – právě to byl jeho plán. Myslel si, že zopakuje přesně scénář, který tak dobře známe z roku 1968 a který tak dobře znají Afghánci z prosince 1979.
Letiště v ukrajinském Hostomelu mělo být styčným bodem a odrazovým můstkem pro ovládnutí celé Ukrajiny, stejně jako v případě invaze do Afghánistánu kábulské letiště. Naštěstí k tomu nedošlo, a to díky okamžitému zásahu brigády rychlého nasazení ukrajinských sil, která dokázala rozbombardovat letištní plochu. A tak výsadkáři prostě nedojeli do Kyjeva, na rozdíl od Prahy roku 1968 a Kábulu roku 1979.
Kyjev úspěšně bránil generál Oleksandr Syrskyj, tehdejší velitel ukrajinských pozemních sil. Ten v únoru vystřídal na postu náčelníka generálního štábu Valerije Zalužného. Jde o diskutovanou výměnu, protože Zalužnyj je na Ukrajině velmi oblíbený, dokonce mnohem víc než prezident Zelenskyj. Je dobré vyměnit takto oblíbeného generála v této fázi války?
Bude to znít paradoxně, ale já snad budu jeden z mála, který se pokusí obhájit kroky prezidenta Zelenského. Je nepopiratelným faktem, že dnes již bývalý vrchní velitel ukrajinské armády generál Zalužnyj je výborným velitelem i stratégem. Jeho nejvyšší přínos vidím v tom, že dokázal přetvořit rigidní ukrajinskou armádu sovětského typu v moderní, západně smýšlející armádu. Bezesporu je to charizmatický člověk a dobrý vůdce.
Prezident Zelenskyj je ale zvolený politický vůdce Ukrajiny a politická moc je nadřazená moci vojenské. Jeho krok je jednoznačně legitimní, prezident Zelenskyj na to měl právo. Na druhou stranu mezi těmito muži jistě panovala rivalita. A podle mého názoru se jablkem sváru stala ukrajinská ofenziva v létě a na podzim loňského roku. To byl jeden z oficiálních důvodů, o kterých prezident mluvil.
Situace na frontě sklouzla k patu a to je věc, která Zelenskému vadila. On prostě chce, aby morálka ukrajinského národa nebyla ničím oslabována. To byl jeden z motivů, kvůli kterým se rozhodl ke změně na postu vrchního velení armády. A k tomu musíme dodat, že tento krok ve finále nebyl učiněn ani diletantsky, ani radikálně. Namísto Zalužného jmenoval zkušeného vojáka, dlouholetého vrchního velitele pozemních jednotek.
Kdo je Oleksandr Syrskyj? Podle některých médií ho ukrajinští vojáci popisují jako „řezníka od Bachmutu“, který vyžaduje brutální disciplínu a údajně se neohlíží na ztráty. Je tohle správný směr, jak zvýšit morálku unavené ukrajinské armády?
Není pravda, že ho takto popisují všichni vojáci. Je jasné, že Zalužnyj má větší autoritu i popularitu než Syrskyj. Generál Zalužnyj je charizmatický, nápadný už svou vysokou postavou. Generál Syrskyj je oproti tomu pedant, člověk, který denně chodí do posilovny a denně tráví hodiny nad mapami. Je to vynikající plánovač, ale zkrátka nemá tak siné charizma jako generál Zalužnyj.
Jsou to sice dva charakterově rozdílní lidé, ale i generál Syrskyj dokázal v této válce hodně. Díky dvěma zbudovaným prstencům obrany kolem Kyjeva vyhrál bitvu o hlavní město a to je podle mého názoru dodnes nejdůležitější bitva ukrajinské války. Vyhrál bitvu o Černihiv i bitvu o Charkov. Nechci být jeho advokátem, ale realita není černobílá a ukrajinští vojáci moc dobře vědí, jakých úspěchů generál Syrskyj dosáhl.
Vlastislav Bříza mladší
Vystudoval obor mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, kde získal malý a velký doktorát. Má za sebou studijní pobyty ve Švédsku a Německu. Absolvoval i Vysokou školu ekonomickou, obor mezinárodní obchod.
Dvacet let učí na FSV UK mezinárodní bezpečnost s důrazem na jaderné zbraně a zbrojení. Jeho rodina vlastní KOH-I-NOOR Holding, který se věnuje výrobě kancelářských prostředků, zdravotnictví, strojírenství a energetice. Vlastislav Bříza mladší se podílí na jeho řízení.
Prezident Zelenskyj k výměně na postu uvedl, že válka není stejná, ale vyvíjí se. Že roky 2022, 2023 a 2024 představují různé tři bitvy a že nyní musí Ukrajina přijít s novou strategií. Má vůbec Ukrajina ohledně budoucí strategie na výběr?
Asi všichni cítíme, že tyto argumenty nejsou úplně silné, že zkrátka prezident Zelenskyj nějak tuto změnu potřeboval zdůvodnit. Pravda je, že válka se jednoduše vyvíjí a že v tuto chvíli jsme zamrzli v situaci poziční války, kdy se čeká na nějaký nový impulz, který by mohl boje rozhodnout.
Mohl by tím impulzem být nedostatek, respektive konečně dostatek zbraní na ukrajinské straně?
Je to určitě klíčový moment, kromě morálky jeden ze zásadních aspektů této války. A pokud jde o dodávky západních zbraní, tam bude hrát zásadní roli velkorážová munice. Dělostřelectvo je bůh války, to je staré a stále platné rčení. V bojích mají děla na svědomí až 80 procent obětí. Evropská unie s velkou pompou loni zveřejnila, že dodá Ukrajině milion velkorážových granátů. Ruská armáda první rok speciální vojenské operace, jak válku nazývají Rusové, vystřílela zhruba 10 milionů granátů. 10 milionů!
Ten nepoměr je úplně zřejmý. Ukrajina jich samozřejmě vypálila podstatně méně. Nicméně milion granátů, o kterých mluví Evropa, pořád není dostačující množství. Podle odhadů by to zabezpečilo ukrajinské jednotky na dobu něco mezi čtvrt až půl roku. A k tomu dodejme, že reálně EU dodá jen asi polovinu slibovaného množství a to už je žalostně málo.
Jak velký problém vidíte v tom, že se některé evropské banky brání půjčovat peníze zbrojnímu průmyslu? Vládní zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny Tomáš Kopečný v nadsázce řekl, že se část bankovních domů obranného byznysu štítí víc než drog a hazardu dohromady.
Co k tomu říct? Připomíná to hlasy, které volají po míru za každou cenu. Co ale v takovém případě znamená mír? Nic jiného než úplnou kapitulaci Ukrajiny, protože nemůžeme čekat, že Rusko od své agrese upustí. A když padne Ukrajina, ani poté se Putin nezastaví. Proto Evropa musí vyrábět zbraně, pro Ukrajinu i pro sebe.
Do hry by mohl vstoupit určitý protipól osy Moskva–Teherán–Pchjongjang. Musíme do hry zapojit státy typu Jižní Koreje, země zároveň demokratické, ale také militarizované, připravené na velký konflikt a s velkou zásobou velkorážové munice. Ostatně v posledním čtvrtletí loňského roku přes 300 tisíc granátů velkorážové munice odešlo z Jižní Koreje do Spojených států. Odtamtud samozřejmě náboje směřovaly na Ukrajinu.
Když už jste zmínil spojení Pchjongjang–Moskva. Když KLDR poměrně masivně Rusku pomáhá, co za to bude chtít?
Budou to technologie a bude za to chtít i potraviny. A také místo na světovém výsluní. Už jen to, že se prezident Putin sešel s nejvyššími poctami s vůdcem KLDR, samo o sobě znamenalo pro KLDR hodně. Jaderné zbraně od Ruské federace nepotřebují, mají vlastní jaderný program. Potřebují pouze vylepšit jejich nosiče, ale že by Ruská federace měla poskytovat Korejské lidově demokratické republice nějaké sofistikované vojenské technologie, toho se opravdu neobávám.
Kromě zbraní jste mluvil o významu morálky v konfliktu. Válka je dlouhá, vítězství v nedohlednu, dopady jsou strašlivé. Jaký vliv to má na morálku ukrajinských vojáků? A jak zásadní bude morálka pro výsledek konfliktu?
Zcela zásadní. A samozřejmě je to tím ožehavější téma, čím déle válka trvá. Myslím, že toho se bál i prezident Zelenskyj, a proto mu nevyhovoval přístup generála Zalužného. Bál se přiznání, že válka je v patové situaci. Co si pod tím představí vojáci? Že stráví další dva, tři, čtyři roky v zákopech války, která bude připomínat tu první světovou? To je věc, která samozřejmě jejich morálku rozhodně nepovzbudí.
Stále sice patří převaha v odhodlání ukrajinské straně, ale situace je z tohoto hlediska nejsložitější od začátku války. Čas hraje do karet spíš Rusům. Tím spíš, že můžeme jen spekulovat, co bude dál, pokud v listopadu zvítězí v amerických prezidentských volbách Donald Trump. Moskva si může dělat naděje, že by to znamenalo pro Ukrajinu konec.
A byl by to konec?
Já bych to ale tak černobíle neviděl. Víme dobře, že bývalý a možná i budoucí prezident Trump je nevyzpytatelný, nevypočitatelný, egocentrický. A je možné, že pokud vyhraje volby, zavolá Zelenskému a řekne: „Od zítřka už vůbec žádné zbraně, vzdej se.“ Nicméně když si vzpomeneme na první čtyři roky jeho vlády, tak jeho kroky na mezinárodním poli nebyly zas až tak dramatické.
Nechal se ovlivnit sofistikovanými poradci, kteří o zahraniční politice něco vědí. A dokonce když bude v pravý okamžik na pravém místě někdo, kdo prezidentu Trumpovi vnukne tu pravou myšlenku, může vše dopadnout úplně opačně. Pokud si totiž Trump umane, že chce vejít do dějin jako válečný vítěz, tak může Ukrajině poskytnout zbraně, o kterých se teď Kyjevu ani nesní.
Co lidské rezervy? Mají Ukrajinci kde brát? A co Rusové?
I generál Zalužnyj uznal, že nevyšel jeho plán vyčerpat živou sílu Ruské federace. Konstatoval, že podcenil ten fakt a schopnost a ochotu Ruska obětovat desetitisíce životů svých vojáků. Dohromady se zraněnými jsou to už statisíce obětí. Dodávám, že Rusko frontu posílilo především vojáky, kteří nebyli z Moskvy, kteří nebyli z Petrohradu ani z dalších měst větších než milion obyvatel – z míst, která vlastně vládnou zemi.
Na frontu šli příslušníci etnických menšin, ty národy Ruské federace, které jsou na okraji zájmu. Synové Moskvanů a lidí z Petrohradu, pokud narukovali, tak do elitních jednotek typu jaderných sil strategického určení. Co se týká Ukrajiny, není to tak, že by zemi došli vojáci, tak to není, rezervy ještě mají. Ale je pravdou, že bude-li tento konflikt pokračovat v takovéto intenzitě, tak Ukrajina se další fázi mobilizace nevyhne.
V souvislosti s mobilizací nových vojáků se mluví o korupci na Ukrajině. O tom, že bohatí mohou za peníze dostat své děti z armády. Začíná to negativně dopadat na ukrajinskou morálku?
Určitě, a tady čas hraje proti Ukrajincům. Vzpomeňme, že první rok války to vůbec nikdo neřešil. Přitom není pochyb, že i tehdy ke korupci docházelo. Ve chvíli, kdy stagnuje situace na frontě, vyhřezávají na povrch otázky, které byly dosud přehlížené. Ano, a to je věc, která může hrát proti. Prezident Zelenskyj se samozřejmě snaží ten systém očistit, změnit, ono to ale není tak jednoduché, když je to v té postsovětské kultuře zakořeněné. Ale prezident Zelenskyj se to snaží měnit.
Půjde Rusko ještě dál? Hned několik západních tajných služeb varuje, že bude v příštích letech testovat soudržnost NATO a ohrozí některé jeho členské státy.
Putin v nultých letech velmi účelně aplikoval salámovou taktiku: postupně si uřezávat jeden plátek území za druhým a připojovat je k Rusku. Korunovala to anexe Krymu, která mu prošla vlastně bez větší odezvy Západu. Vzpomeňme na prohlášení našeho prezidenta Zemana, že Krym je „fait accompli“, tedy hotová věc. To vše Putina povzbudilo v tom, aby šel dál.
Když Putin mluví o tom, že na Ukrajině chrání ruskou menšinu, měli bychom zbystřit. Kde leží její hranice? Všimněte si, že v minulých měsících začal hovořit o tom, že v Pobaltí je velká ruská menšina. V Lotyšsku žije 26 procent Rusů, v hlavním městě Rize je Rusů polovina. Už jsme od Putina slyšeli, že se Lotyšsko nechová dobře k ruským občanům. A k tomu připočtěte ruský zatykač na estonskou premiérku.
V tom jsou nebezpečné signály potenciálního prezidenta Trumpa. Pokud naznačuje, že nebude bránit další státy NATO, je to povzbuzením pro Putina. Ten se bude ptát: bude nový prezident Trump riskovat jadernou válku a případné zničení světa třeba kvůli dvoumilionovému Estonsku?
Putin sám přece konstatoval, že pro něj největší problém dvacátého století byl rozpad Sovětského svazu. V tom je přece obsaženo vše, i to, jak by on rád vstoupil do dějin. A připomeňme, že do sféry vlivu Ruské federace počítá i Českou republiku. Není třeba být vystrašen, ale je potřeba být připraven.
