Konec Čaputové přichází mnohem dříve, než se předpokládalo, není to ovšem zánik slovenské liberální politiky a demokracie. Oblíbená prezidentka, která v úterý oznámila, že v dalších prezidentských volbách příští rok už nebude obhajovat mandát, nebyla všemocná, ačkoli do ní tuto vlastnost projektovala řada českých i slovenských intelektuálů. Ukazuje se, že pro favorita průzkumů a bývalého premiéra Roberta Fica není příliš mnoho velkých protivníků, znechutit dokáže i ty nejvytrvalejší.
Poslední měsíce se na Slovensku atmosféra nezvykle vyostřila, s pokračující válkou na Ukrajině a s tragikomickým výkonem bývalé vlády Eduarda Hegera bylo pro Zuzanu Čaputovou stále složitější udržovat si smířlivou roli, čím dál více byla nucena vstupovat do běžného politického provozu. Aktuální první úřednická vláda v historii Slovenska je toho důkazem, slovenská prezidentka se její vznik snažila co nejvíce oddálit, dokonce byla ochotna tolerovat rozpadající se Hegerův kabinet, který nakonec vládl pět měsíců bez důvěry.
Nebyla to ovšem jen neschopnost vlády, do které původně značná část Slováků vkládala velké naděje, jež Čaputovou v politickém boji zaměstnávala. Postupem času si ji jako úhlavního nepřítele zvolil Robert Fico a své politické útoky stále stupňoval. Předseda Smeru se snaží Čaputovou vykreslit jako americkou agentku, která je pod vlivem známého finančníka maďarského původu George Sorose. Fico tak přebral krajně pravicovou rétoriku, a když viděl, že mu vyhrocená atmosféra prospívá a preference jeho strany stále rostou, neváhal přikládat pod kotel.
Z jeho strany to dává perfektní smysl, Čaputovou nevolili jen bratislavští liberálové, měla mezistranickou podporu a na začátku mandátu disponovala podporou i ze strany voličů fašisty Mariána Kotleby. Tím, jak se musela bránit a vstupovat do ringu s předsedou Smeru, její podpora klesala. I tak je ale Zuzana Čaputová nejoblíbenější slovenskou političkou, důvěřuje jí přes 40 procent voličů. Kdyby se prezidentských voleb v příštím roce zúčastnila, měla by velkou šanci v nich mandát obhájit.
Rozhodnutí neucházet se znovu o prezidentské křeslo zároveň znamená konec Čaputové v národní politice. Poté co se neúspěšně pokusil na parlamentní úroveň sestoupit její předchůdce Andrej Kiska, je téměř jisté, že jeho příklad nebude následovat. Zároveň se jí ale otevírají nové možnosti jako angažmá v mezinárodních institucích, dříve se například spekulovalo o NATO či OECD.
Nicméně její konec naopak neznamená, že na Slovensku končí demokracie, ač se kolem Čaputové podařilo vytvořit auru nenahraditelnosti. „Čaputová z podstaty své existence nemůže udělat chybu, jelikož se při rozhodování nemusí mučit více možnostmi a nevědět, která je správná. Ona sama je tou možností,“ napsal například český historik Pavel Kosatík v knize Slovensko 30 let poté.
Právě v českém veřejném prostoru měla slovenská prezidentka unikátní postavení, což se ukázalo například při její nečekaně návštěvě v redakci týdeníku Respekt poté, co veřejně poblahopřála ke zvolení Petru Pavlovi.
Rozhodnutí neobhajovat prezidentský post také neznamená, že Čaputová odevzdává zemi do rukou Roberta Fica. Pár měsíců před minulými volbami by také jen málokdo tipoval, že právě ona může přebrat štafetu po Andreji Kiskovi. Podobně není pochyb, že na Slovensku je vícero slibných kandidátů, čile se spekuluje například o bývalém ministrovi zahraničních věcí Ivanu Korčokovi, který patřil mezi nejoblíbenější členy Matovičovy a později Hegerovy vlády.
Je ovšem zjevné, že konec Čaputové je výhrou Roberta Fica. Po letech, kdy se zdálo, že jeho dny na vrcholu slovenské politiky jsou sečteny, znovu patří mezi nejoblíbenější politiky a svou hlavní sokyni znechutil natolik, že končí.
Opět se tak potvrzuje, že vstup do politiky skrze nejvyšší ústavní pozici není ideální postup a rozhodně to není pro každého. Možná že právě míra negativní pozornosti byla jedním z rozhodujících faktorů, proč Čaputová odchází. Její příklad může ovšem sloužit jejímu nástupci jako varování, že být slovenským prezidentem je aktuálně jedna z nejtěžších pracovních pozic na světě.
